Jedna z dětských rukojmích propuštěná během dočasného příměří. FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 / IDF Spokesperson's Unit
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 / IDF Spokesperson's Unit
Během sedmidenního příměří mezi Izraelem a Hamásem bylo propuštěno přes sto rukojmích. První zprávy o jejich zdravotním a psychickém stavu zněly vcelku pozitivně. Dojem, že propuštění jsou víceméně v pořádku, byl dán tím, že unesení se při propouštění chovali klidně a někteří se i usmívali. To bylo příznivci Hamásu interpretováno jako důkaz toho, že s nimi bylo dobře zacházeno.
Realita byla jiná. Později se zjistilo, že rukojmí byli před propuštěním nadrogováni. Podle závěrů zdravotního výboru Knesetu (izraelského parlamentu) bylo cílem, aby „rukojmí při propouštění vypadali klidně a šťastně poté, co byli více než padesát dní podrobeni fyzickému zneužívání, deprivaci a psychickému teroru“. Specificky byl zmíněn Klonazepam, používaný při léčbě těžkých psychických poruch.
Různí unesení byli drženi na různých místech a různými skupinami teroristů, takže jejich zážitky se různí. Co je všem společné, je nedostatek jídla a nedostatečná hygiena. Příděly jídla byly velmi malé, např. jedna sušená datle ráno a hrstka rýže večer nebo sušenka a čaj. Některé dny nebylo jídlo vůbec. Váhový pokles u dospělých za cca padesát dní v zajetí byl 8–15 kg. Neměli také možnost dojít si podle potřeby na záchod. Když něco potřebovali, klepali na dveře a někdy trvalo i hodinu nebo déle, než někdo přišel. Možnosti mytí byly omezené, někteří měli za celou dobu možnost se dvakrát či třikrát umýt, jiní se nemohli umýt celých padesát dní ani jednou.
Ve většině případů byli po celou dobu v jednom oblečení, mnozí se vrátili v pyžamu, ve kterém byli uneseni. To proto, že k útoku došlo v sobotu brzy ráno, kolem půl sedmé, kdy většina lidí byla ještě v posteli. Řada lidí včetně dětí měla neošetřené infikované rány a prakticky všichni byli strašně zavšivení a měli štípance od vší po celém těle. Jedna dětská lékařka se vyjádřila, že ani po čtyřech či pěti odvšivovacích kúrách se nepodařilo vši u dětí zcela odstranit.
Jiní lékaři vypověděli, že mnozí navrátivší se prožili hrozné věci, ale že je na nich samotných, zda se o ně chtějí podělit. I z toho, co vyšlo na povrch, však mrazí. Dvanáctiletého Eitana unesli samotného a prvních šestnáct dní ho drželi o samotě. Hned po příjezdu do Gazy ho dav civilistů zbil a v zajetí ho nutili sledovat videa z masakru, která natočili sami teroristé. Když plakal, hrozili mu zbraní. Všechny děti musely být zticha a nedělat žádný hluk. Proto prakticky všechny malé děti po návratu nemluvily, a když už promluvily, tak jen neslyšně šeptaly. U některých trvalo více než týden, než se odvážily jakžtakž normálně promluvit.
Také s návratem k normálnímu stravování byl problém. Lékaři byli předem proškoleni na situaci, kdy se lidé po nějakou dobu trpící hladem začnou nekontrolovaně přejídat. Skutečnost však byla nečekaně jiná. Děti jedly jen úplně maličká sousta, „aby jim zbylo na později“, a některé jen ulamovaly drobečky z chleba a nic jiného nejedly. Děti i dospělí mají také problém normálně usnout. Devítiletá Emily se po návratu uplakávala do spánku a odmítala jakoukoliv útěchu. Jak řekl její otec, zřejmě zapomněla útěchu dostávat. Myslela si, že byla v zajetí rok.
Mnohým dětem i teenagerům teroristé lhali a tvrdili jim, že je nikdo zpátky nechce a že budou v zajetí dlouhé roky nebo navždy. V některých případech byly také záměrně odděleny děti od matek, stejně tak i otcové.
Řada unesených byla propuštěna v zuboženém zdravotním stavu. Sedmasedmdesátiletá Hana se vrátila z Gazy se srdečními problémy, které předtím neměla. Po měsíci byla v těžkém stavu hospitalizována. Jednadvacetiletá Maya byla po návratu přepravena vrtulníkem k okamžitému lékařskému zákroku. Při únosu ji teroristé střelili do nohy v oblasti kotníku. Ten jí sice operovali, ale (zřejmě záměrně) jí otočili chodidlo tak, že bylo silně vybočené ven. Čeká ji ještě celá řada operací. Jejímu bratrovi, osmnáctiletému Itayovi, operovali střelnou ránu v oblasti boku bez anestezie.
Čtyřiaosmdesátiletá Alma byla po propuštění okamžitě hospitalizována ve stavu ohrožení života. Lékaři zjistili, že má tělesnou teplotu 28 °C a srdeční tep 40. Byla unesena bez léků, které brala. Její rodina přinesla léky do kanceláře Červeného kříže a prosila pracovníky, aby léky předali jejím únoscům v Gaze. Pracovníci Červeného kříže to však odmítli. Další unesená, jednadvacetiletá Mia, se objevila na propagačním videu teroristů krátce po svém únosu. Ve videu tvrdí, evidentně pod nátlakem, že jí operovali zraněné rameno a že je o ni dobře postaráno. Když ji propustili, upřesnila, že jí rameno při únosu prostřelili a operaci provedl veterinář. Některé děti byly „označeny“ teroristy pro případ, že by utekly. Posadili je na motorku a přitiskli jim nohu na výfuk tak, aby vznikla spálenina.
Příměří nakonec skončilo proto, že Hamás odmítl propustit další vězněné ženy, především mladé. Podle amerických zdrojů je to zřejmě proto, že se obávají toho, co by tyto ženy vypověděly. Je předpoklad, že k propuštění vybrali rukojmí, která jsou v lepším stavu a jejichž příběhy nejsou z těch nejhorších. Část propuštěných žen později vypovídala před válečným kabinetem a kromě jiného uvedly, že jsou v Gaze znásilňovány nejen ženy, ale i muži.
Z propuštěných žen a dětí jich bylo zneužito minimálně deset. Hamás se při masakru 7. října dopustil kromě jiného strašného mučení sexuálního rázu, uřezávání pohlavních orgánů a prsou apod., což jen dokresluje zvrácenost teroristů. Žádná z těchto obětí pochopitelně nepřežila, ale přežili někteří svědci a našla se zohavená těla.
Zcela neuvěřitelný je příběh příběh sedmnáctileté Miy, kterou unesli i s jejím psem. Ten jako zázrakem přežil zajetí a vrátil se s ní domů. Mia a její fenka shih-tzu jménem Bella tvořily nerozlučnou dvojici. Když do jejich domu vtrhli teroristé, Mia si schovala Bellu pod župan. Bella je neobyčejně klidný malý čtyřkilový pes, který prakticky neštěká, a teroristé se dlouho domnívali, že si dívka nese panenku. Po celou cestu podzemními tunely byl pes zcela v klidu, a teprve když bylo potřeba vylézt na žebřík, tak se pohnul a teroristé s úžasem zjistili, že to není panenka, ale živý pes.
Mezi teroristy vypukla hádka, zda jí psa sebrat, a je naprostý zázrak, že jí ho nechali, když vezmeme v úvahu tradiční odpor muslimů ke psům. Mia byla i s psíkem vězněna v místnosti spolu s několika dalšími unesenými, krmila ho ze svého přídělu a uklízela po něm a také ho musela hlídat, aby nedělal žádný hluk a neupoutal na sebe pozornost. Mia byla unesena s matkou a tetou, ale tatínek unesen nebyl. Domníval se, že se Bella ztratila při útoku teroristů a všude ji hledal, aby byla doma, pokud bude Mia propuštěna. Jaké bylo jeho překvapení, když Mia vyšla ze zajetí se psem v náručí.
Téměř každý den se objevují nové výpovědi unesených, tak je pravděpodobné, že postupně vyjdou na povrch ještě další nepěkné detaily.
