Členka Rady České televize Hana Lipovská jasně předvedla, jak vůbec nerozumí funkci médií. O tom, jakou mají v demokracii roli, neví vůbec nic, a ještě to bezelstně dává najevo. Možná ale ne bezelstně, třeba už si je jistá, že její mocenská klika má teď navrch.
V rozhovoru pro Reflex, který zveřejnila na svém facebookovém profilu, dostala Lipovská otázku: „V Maďarsku byl v roce 2010 založen Národní úřad pro média a informace, jemuž předsedá premiér Orbán, jenž v té době získal v parlamentu nadpoloviční většinu. Od té doby je protivládním médiím odebírána licence, byla potlačena jakákoli politická debata, nahradila ji propaganda. Rozumíte takové cestě?“
Na to Lipovská odpovídá: „Mediální trh je sice dnes velmi koncentrovaný, z hlediska vydavatelských domů prakticky oligopolní, na druhou stranu slábne vliv přirozených monopolů. Infrastruktura je totiž mnohem levnější a technologicky přístupnější. Kromě veřejnoprávních a tradičních komerčních televizí tak vysílá řada malých, třeba internetových stanic. Podobně koncentrace trhu denního tisku u nás i na Slovensku okamžitě vedla k objevení nových deníků a týdeníků. Alternativní mediální infrastrukturu teď vytvářejí také sociální sítě, YouTube nebo podcasty. Z tohoto hlediska je dnes podle mě politické ovládnutí trhu s informacemi mnohem těžší než před třiceti nebo padesáti lety.“
Hana Lipovská svou odpovědí ukázala, že médiím buď vůbec nerozumí, rozumět nechce, nebo že umí bystře zamluvit jasná fakta. Jasným faktem je, že v Maďarsku – stejně jako v Polsku – pod vládou jedné strany dochází k převzetí médií. U nás se o to některé politické kruhy snaží a Andrej Babiš si pomocí svých peněz, kterých nabyl pozoruhodným způsobem, zase koupil média soukromá. Něco takového může zásadně ovlivnit férovost voleb, protože to vládnoucí straně dává nezměrnou výhodu.
Operovat tím, že tu jsou přece ještě „malé internetové stanice“, které jsou na momentální moci nezávislé, je směšné. Zasáhnout velkou část populace znamená velké náklady, a ty si může dovolit jen nějaký oligarcha, nebo má potřebné prostředky jen někdo, kdo vládne bez kontroly a má pod palcem státní peníze.
V Polsku, které někteří takzvaní konzervativci u nás obdivují, probíhá kromě postraničtění státní televize ještě „polonizace“ médií. Největší petrochemická společnost visegrádské čtyřky PKN Orlen, kterou většinově vlastní stát (řízený vládní stranou Právo a spravedlnost), kupuje od německého podniku Verlagsgruppe Passau vydavatelství Polska Press. Tím PKN Orlen (rozuměj stát, tedy strana PiS) získá kontrolu nad 20 ze 24 polských regionálních deníků a řadou dalších tištěných i elektronických médií. To představuje přes 17 milionů čtenářů, polovinu polské populace. U nás mají Babišovy tiskoviny dosah 3,5 milionu čtenářů.
Lipovská dělá, že takové věci nevidí. Asi skutečně jen dělá, protože sama je součástí procesu, jehož snahou je umlčet některé reportéry České televize. Kdyby strana PiS neproměnila polskou státní televizi ve svou stranickou hlásnou troubu, Andrzej Duda by znovu polským prezidentem zvolen nebyl. Ta volba byla velmi těsná a státní televize vychvalovala Dudu do poslední chvíle. Ano, takhle se to dělá. Opravdu si Lipovská myslí, že maďarský, polský nebo český dělník a rolník utváří své názory podle YouTube nebo nějakých „podcastů“? Pokud ano, tak je hodně umělá papírová květinka. Spíš ale jen tak mlží.
Jak si představují nezávislost, předvedly dámy Jana Bobošíková a Hana Lipovská, když se aktivně podílely na likvidaci ředitelky Památníku Lidice. Šlo o vyjádření historika Vojtěcha Kyncla, že jednu židovskou obyvatelku Lidic udala za protektorátu místní žena. Případ je doložen, Kyncl o tom napsal knihu o šesti stech stranách. Bobošíková a Lipovská ale rozjely kampaň a kvůli zbabělosti ministra kultury Lubomíra Zaorálka musela odejít ceněná ředitelka lidického památníku Martina Lehmannová, která se odmítla od historikových slov distancovat. Takhle by zřejmě měly vypadat i poměry v České televizi. Profesní likvidace lidí, kteří neodpovídají mocenským a ideologickým choutkám této kliky. Tímto stylem se s historiky a novináři zachází v Rusku.
Na konci dostala Lipovská otázku, jak se vyrovnává „s často drsnými útoky na svou osobu“. Říká: „Mně pomáhá víra.“ Tak jen jestli v životě bude víra v Janu Bobošíkovou stačit.
