Požadovat reformu Evropské unie znamená spokojit se s pouhou změnu parametrů. Na tu je už ale pozdě. Řešením je celková transformace systému: Konec evropského socialismu a konec integrace.

Otázka „Je možné Unii reformovat tak, abychom zachovali její přednosti a zároveň se zbavili „bruselských“ absurdit?“ vyvolává v soudobé Evropské unii zdání hrdinného disidentství. Už jen pomýšlet na možnost reformace „velkolepého projektu míru“ je přece kacířské. Ve skutečnosti jsou však v této na první pohled snad provokativní otázce implicitně vestavěny dva mylné předpoklady.

První předpoklad tvrdí, že Evropská unie nějaké přednosti má. Jinak by je autoři otázky jen stěží mohli chtít zachovávat. Druhý předpoklad vychází z naivně optimistické úvahy, že v současné situaci postačuje pouhá reformace jinak dobře míněné „evropské myšlenky“. Oba mylné předpoklady ve svém součtu nutně vedou k mylnému závěru: „EU je ve své podstatě dobrá, přínosná a žádoucí. To jen bruselští mandaríni udělali několik chyb, selhal lidský faktor. Kvůli tomu ale přece nelze zatracovat celou evropskou integraci.“

V první řadě proto musíme polemizovat s předpokladem evropských předností. Dokonce i eurorealisté vyzdvihují příspěvek EU k udržení evropského míru a význam evropské integrace pro volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu.

Argumenty, které nepřesvědčí

Argument „garance míru“ však neobstojí. Během šedesátileté historie Evropského (hospodářského) společenství a následně Evropské unie mezi sebou členské státy skutečně neválčily. V případě Francie a Německa se dokonce jedná o nejdelší období vzájemného míru v celé novodobé historii obou zemí. (V období mezi roky 1601 a 2015 se Německo nacházelo v ozbrojeném konfliktu s Francií ve zhruba 140 letech.)

Heslo „světu mír“ razil i Sovětský svaz. Ani jeho státy a satelity mezi sebou neválčily, což z něj ovšem zdaleka nečinilo (zjevně na rozdíl od Evropské unie) kandidáta na Nobelovu cenu míru. Evropa však navzdory klidu zbraní v současnosti v míru nežije. Rozpad arabských států (ke kterému Evropská unie svoji aktivitou přispěla), hospodářská krize (která by bez existence eura byla výrazně mírnější) i krize migrační vyústily v dříve nepředstavitelnou atmosféru strachu a neustálého ohrožení. Výjimečný stav kvůli teroristickým útokům byl v uplynulých měsících vyhlášen v Belgii či Francii. Občanské nepokoje a protesty se pravidelně odehrávají v Řecku, Španělsku či Itálii. Nasazení vojenských hlídek jsme nedávno zažili i v České republice. Je samozřejmě skvělé, že spolu Berlín a Paříž výjimečně neválčí. Do stavu skutečného míru má však současný stav daleko.

Snad ještě nebezpečnější je argument přínosu „čtyř svobod“. Volný pohyb zboží a služeb mezi státy je samozřejmě zcela správný a nutný. Bojovat za něj bude každý rozumný ekonom minimálně od časů Davida Ricarda a Fréderica Bastiata. Problém tkví v tom, že volný pohyb zjevně neplatí pro všechny. V rámci osmadvacítky se sice vytvořil jednotný velký vnitřní trh, zároveň s ním se však na hranicích Evropské unie vztyčily vysoké bariéry obchodu pro takzvané „třetí země“. Migrační krize také ukázala, že volný pohyb osob v rámci schengenského prostoru není výhodou, nýbrž nevýhodou čtyř svobod Evropské unie.

Volný pohyb kapitálu je bezpochyby přínosný, pokud se týká tzv. přímých zahraničních investic, tedy větších (alespoň desetiprocentních) investic do podniků. Bankovní, finanční, dluhová a ekonomická krize ale odhalila, že volný pohyb krátkodobého kapitálu v kombinaci se společnou evropskou měnou představuje pro národní ekonomiky značné riziko.

Zcela zásadní chybou však je předpoklad, že výhody, které ze čtyř svobod vyplývají, mohou existovat jen v rámci Evropské unie, díky záštitě Evropské komise a pod ochranou Smluv. Ve skutečnosti existují zmíněné výhody čím dál tím více Unii navzdory. Celní unie a zóna volného obchodu ostatně existovala mezi Českou republikou a Slovenskou republikou až do května 2004, aniž by obě země potřebovaly (neudržitelnou) měnovou, fiskální či politickou unii.

Evropskou unii bezpochyby reformovat lze. Reforma sama však žádné řešení nepřinese. Ekonomové rozlišují dva zcela rozdílné pojmy: reforma a transformace. Zatímco reforma spočívá v parametrických změnách konkrétních problémů, transformace znamená změnu celého systému.  Reformovat můžeme to, co je ve své podstatě správné. Nebylo možné reformovat Rakousko-Uhersko. Nebylo možné reformovat Sovětský svaz. Nebylo možné reformovat komunismus šikovskými třetími cestami. Centrálně administrovanou ekonomiku ovšem nestačilo reformovat. Bylo ji třeba transformovat na ekonomiku tržní. Není proto možné reformovat ani Evropskou unii. Každá snaha o reformu Unie je ztrátou času, je zbytečným, nákladným prodlužováním kómatu, pouhým zakonzervováním nevyhovujícího stavu. Rozpadající se plot neopravíme tím, že jej nově natřeme.

Evropská unie v poslední dekádě neustále krize řeší, aniž by je vyřešila. Místo toho s úžasnou vynalézavostí samovolně generuje krize nové. Migrační, řecká, dluhová či ukrajinská krize by nevznikly a nemohly vzniknout bez přispění nevhodného aktivismu Unie. Skutečným problémem současné Evropské unie tak nejsou ony zmíněné „bruselské absurdity“, nýbrž evropský socialismus.

Agenda pro Českou republiku

SRexit, CZexit? Řešením je jen a pouze EUxit. Ne jednotlivé národní státy, ale Evropská unie sama potřebuje vystoupit z rozjetého vlaku evropské integrace, který jede na scestí politické, nadnárodní Unie. Evropská unie musí udělat několik kroků zpět. Inspirovat se může třeba u rozpadu britského impéria. Zatímco koloniální velmoc byla neudržitelná, nástupnický Commonwealth funguje úspěšně. Prezident Václav Klaus pro tento ideální stupeň evropské mezivládní (nikoli nadnárodní) spolupráce používá velmi výstižné označení Organizace evropských států (OES).

Co může pro evropskou transformaci dělat Česká republika? V prvé řadě musí česká politická reprezentace přestat plavat po proudu. Prozatím dokonale funguje český hlasovací automat: bruselské směrnice Parlament poslušně a bez reptání slepě překládá do českého práva. Pokud se přece jen někteří zákonodárci pokusí upozornit na škodlivost nového zákona, jsou okamžitě usměrněni, neboť „směrnici implementovat musíme“. Vzorem by nám zde měl být polský přístup premiérky Beaty Szydlové, která se ve svém bruselském projevu 19. ledna 2016 nekompromisně obrátila na předsedu Evropského parlamentu Martina Schulze slovy: „Jsem Evropanka, ale především jsem Polka, a jsem na to hrdá.“

Druhým krokem k úspěšné transformaci EU do OES je úzká spolupráce České republiky se Slovenskem, Polskem a Maďarskem v rámci Visegrádu. V současnosti je česká politická reprezentace nejslabším článkem V4. Česká republika samotná má v Evropském parlamentu 21 křesel. V4 jako celek již disponuje 106 křesly. Podobně v Radě Evropské unie mají státy V4 dohromady 16 % hlasů.

Česká republika by se po dvanácti letech členství měla konečně dostat do fáze vzdoru.  Měla by sebevědomě říkat tlaku bruselského centra „Ne“. Měla by jít ve vztahu k Unii cestou neposlušnosti. Cestou polskou, nikoli litevskou; cestou slovenskou, nikoli slovinskou, cestou maďarskou, nikoli rakouskou. Cestou, která vede k tolik potřebné transformaci, nikoli ke zcela zbytečné reformě.

Na pouhou reformu je totiž dnes již pozdě.

Zdroj: Pravý břeh

Text je příspěvkem do diskuze, v níž byla položena otázka: „Je možné Unii reformovat tak, abychom zachovali její přednosti a zároveň se zbavili „bruselských“ absurdit?“