Téměř v předvečer výročí událostí 17. listopadu předložil někdejší příslušník pohotovostního pluku komunistické Veřejné bezpečnosti a nyní poslanec za KSČM Zdeněk Ondráček návrh na vydání zákona, kterým chce spolu s dalšími 63 poslanci obnovit trest za hanobení prezidenta republiky. Ten byl součástí českého právního řádu do roku 1994 a jeho skutková podstata se z něj vytratila v roce 1997.

Nevytratila se ale z myslí stoupenců Miloše Zemana, jejichž časté výkřiky se ozývají zejména z nejrůznějších zákoutí internetových skupin, které nepřetržitě chrlí hesla i výhrůžky na adresu prezidentových kritiků. Nikoli náhodou mají tato uskupení v řadách svých členů zařazeny profily předkladatelů zákona (Ondráček, Huml, Foldyna…) a také prezidentova tiskového mluvčího Jiřího Ovčáčka.

Cílem návrhu je vyvolat neklid

Už samotným zahájením legislativního procesu se totiž roztočí spirála příspěvků, komentářů, dohadů a nadávek, kterým se bude propaganda ve prospěch současné hlavy státu úspěšně živit. Neustálé přetřásání záminek k předložení zákona dá živnou půdu prozemanovsky laděnému trollingu, kterým budou aktéři rozkládat jakékoli diskuse o podstatě zákona.

Účelu, tedy vylíčení Miloše Zemana jako oběti, tak bude dosaženo, i když zákon nebude s největší pravděpodobností přijat. Většina zákonodárců, včetně těch, kteří se pod návrh zákona podepsali, si je totiž vědoma toho, že by navrhovaná změna trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) a přestupkového zákona (zákon č. 251/2016 Sb.) měla mnohem více dopadů, než předkladatelé uvedli ve svém návrhu.

Zákon by omezil svobodu projevu

Změna v právním řádu je srovnatelná se zásahem do organismu. Předkladatelé sice tvrdí, že vzali v potaz ústavní pořádek České republiky a mezinárodní smlouvy, nicméně předložený návrh znění zákonů nejvyšší právní síly zcela opomíjí. Svobodu projevu, včetně kritiky úřadů, zaručují Ústava České republiky, jejíž součástí je Listina základních práv a svobod. Ta vychází z Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (ICCPR).

Listina základních práv a svobod je tak součástí ústavního pořádku ČR, upravujícího vztah mezi občanem a státem a jakékoli přijaté zákony s ní musí být v souladu.

Poslanci Ondráček, Jandák, Soukup, Černoch a Adam, kteří jsou uvedeni v záhlaví pozměňovacího návrhu, na žádném místě důvodové zprávy neuvádějí, co by je opravňovalo k tomu, aby v souladu s Listinou omezili svobodu projevu proto, aby byla zajištěna opatření „nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“.

Poslanec Zdeněk Ondráček jakožto hlavní předkladatel návrhu zjevně navazuje na svoji profesi příslušníka SNB, kdy se v lednu roku 1989 v tehdejší hlavní zpravodajské relaci Československé televize snaživé hlásil k potlačení demonstrace proti komunistickému režimu. A před svým zvolením do současného parlamentu vyjádřil záměr, aby „to, co bylo zavedeno, bylo rozbito, teď se to snažíme nějakým způsobem napravit“, přičemž připustil, že má na mysli i stav před listopadem 1989.

Současný právní řád chrání prezidentský úřad dostatečně

Cílem této novely trestního a přestupkového práva by podle předkladatelů mělo být, aby „v budoucnosti nedocházelo k excesům na adresu prezidenta republiky, k jeho hrubým urážkám“, a měla by být „dostatečnou hrozbou pro potenciální pachatele v souladu s generální prevencí“. Předkladatelé současně tvrdí, že „trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby, ochrana úředním osobám a orgánům veřejné moci“ v platném právním pořádku zcela chybějí.

Tímto tvrzením ale popírají existenci trestného činu proti republice, který v § 311 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) říká, že se teroristického útoku dopustí ten, kdo by chtěl i ve stádiu přípravy „protiprávně přinutit vládu nebo jiný orgán veřejné moci, nebo mezinárodní organizaci, aby něco konala, opominula nebo trpěla“. Připomeňme, že prezident coby ústavní činitel tímto orgánem je.

Z pozměňovacího návrhu není ani zřejmé, proč zvláštní ochranu výkonu své funkce a osoby potřebuje upravit úředník, který je současně vrchním velitelem ozbrojených sil a jehož fyzickou osobu i sídlo nepřetržitě střeží Útvar pro ochranu prezidenta Policie České republiky s pomocí Hradní stráže Armády České republiky.

Zavádějící je i tvrzení navrhovatelů, že současný právní řád nepamatuje na hanobení státních symbolů. Jejich zneužití je přitom dostatečně upraveno v zákoně č. 3/1993 Sb., který taxativně určuje velký a malý státní znak, státní barvu, státní vlajku, vlajku prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymnu.

Instituce ani úředník symboly nejsou

Zákon o státních symbolech zahrnuje prvky, které svým významem přesahují státní instituce i občany dočasně zvolené do určitých funkcí. Úřad ani osoba vykonávající prezidentskou funkci ale státním symbolem nejsou a svoji vážnost si musí vydobýt výhradně plněním svých pracovních povinností, případně plněním slibu dodržovat Ústavu České republiky. Nikoli tedy zákonem, který naopak ústavu porušuje.

Z lidského, psychologického i sociálního hlediska je přesto zřejmé, že se významná osoba nositelem a tedy i symbolem sdílených hodnot stát může. Vzory, které jsou příkladem svojí prací v překonávání překážek, jsou pro společnost bezesporu přínosem a mohou jednotlivce pozitivně motivovat.

Pokud se ale někteří jedinci přimykají k jakémukoli politikovi se zaslepenou důvěrou, zbavují se tak nejen své vlastní zodpovědnosti, a tudíž i svobody, ale svůj úsudek o věcech veřejných značně devalvují. Karel Kryl na jejich adresu v roce 1992 řekl: „Politikům se nevěří, politikové se kontrolují. Věří se v Boha, věří se v přírodu, věří se v krásu, věří se v myšlenku, ideu. V politika se nevěří, a kdo v něho věří, je idiot!“