Jednotný trh EU oslavil začátkem roku pětadvacáté narozeniny. Gratulujících ale bylo na to, že jde o nejskvělejší výdobytek evropské integrace, pomálu. Jinak hyperaktivní Evropská komise k události nevydala ani tiskovku, v níž by samu sebe poplácala po ramenou, jak to její předseda Jacques Delors v polovině osmdesátých let perfektně vymyslel. Není divu. Ono totiž k 31. 12. 1992, kdy se budování jednotného trhu formálně završilo, zdaleka nebylo hotovo. A evropský projekt se za poslední čtvrtstoletí proměnil tak výrazně, že tzv. čtyři svobody – volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu – vlastně přestaly být tématem. K obrovské škodě jak členských států, tak EU.
Největším problémem dnešní EU je její neuvěřitelná složitost a to, že zapomněla na svůj původní, v dobrém slova smyslu omezený étos. Ten spočíval v podpoře ekonomické spolupráce mezi členskými státy z nadnárodního centra jen tam, kde skutečně nebylo zbytí. Právě v tom vždycky tkvěl mírový charakter evropské integrace. Ne v budování pochybné „stále užší unie“ glajchšaltující z Bruselu všechno, co jí přijde do cesty.
Jak se EU odrodila
EU v posledních pětadvaceti letech začala nejen zasahovat do oblastí, které se čtyřmi svobodami příliš nesouvisejí. Mnohem horší je to, že si z nich udělala alibi pro další a další legislativní aktivitu. A dveře jí bohužel otevřely členské státy, které nepřikládaly adekvátní význam změnám zakládacích smluv, počínaje nabubřelým Maastrichtem až po „euroústavní“ Lisabon. V důsledku jeho přijetí jsme sice oficiálně přišli o ministry, hymnu a další „státní“ symboly EU, jinak ale zůstalo v zásadě vše jako v tragicky neúspěšné evropské ústavě. Smlouva podepsaná v Lisabonu Evropské komisi umožnila, aby se definitivně utrhla ze řetězu a stala se středobodem integrace namísto členských států.
Na jednotný trh měl popsaný vývoj zásadní a bohužel neblahý vliv. Stal se vehiklem pro vznik eura, ochranu spotřebitele až za hrob, celou „klimapolitiku“ a koneckonců i pro rozvoj Schengenu pod hlavičkou EU (původně vznikl nezávisle na ní). Ve výsledku tím nejvíce utrpěla původní idea „light“ integrace založené na odbourávání překážek mezi členskými státy a EU v řadě zemí začala být vnímána s ještě větším despektem než dřív. Jednoduchou a efektivní zásadu vzájemného uznávání („co lze prodávat v jednom členském státě, lze prodávat kdekoli v EU“) nahradila robustní pravidla úplně na všechno, v nichž se často nevyznají ani ti, kdo s nimi dennodenně pracují. Příklad? V podstatě celá zemědělská politika, regulace finančního sektoru chvatně přijatá v návaznosti na finanční krizi (což mimochodem analogicky platí i o iniciativách reagujících na krizi migrační) nebo démonizované GDPR (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).
Musíme vědět, co chceme
Zvrátit popsaný trend není jednoduché, není to však nemožné. Jean-Claude Juncker je celkově vzato děsivá postava, jedno ale jeho Komisi upřít nelze: v porovnání se svým předchůdcem Barrosem je legislativně výrazně zdrženlivější, minimálně v tom, co posílá do Rady ministrů a europoslancům. A ne všechno, co v rámci agendy jednotného trhu předkládá, patří automaticky do koše. Pozitivní například je, že podporuje zavádění vysokorychlostního internetu odbouráváním byrokratických překážek, omezuje geoblocking (takže své HBO Go můžete sledovat i na dovolené v Chorvatsku) nebo že chce členským státům umožnit flexibilnější zavádění většího počtu sazeb DPH.
Bohužel pro návrat jednotného trhu ke kořenům je to jen podmínka nutná, nikoliv postačující. Pokud na Komisi nebudou vyvíjet permamentní tlak členské státy, bude si za halasné podpory zdivočelých europoslanců dovolovat čím dál víc. Prostě proto, že k tomu má příznivé podmínky. Země, které jsou v EU déle, jsou si toho vědomy. A bylo by záhodno, abychom na to konečně přišli i my v Česku. Zvlášť když nám na EU voní hlavně ekonomické benefity, jak pořád tvrdíme.
