Těžko říct, kdy a jak přesně se to stalo, ale (nejen) česká politická scéna dnes naráží na jeden zásadní konflikt, který velkou měrou stojí za negativním až cynickým postojem veřejnosti k politickému dění a politice obecně. Zástupci idejí, ať už těch striktně ukotvených, nebo moderních a těžko pojmenovatelných, si zkrátka odvykli vnímat názorovou pluralitu jako věc přirozenou a veskrze pozitivní, ale vnímají ji místo toho jako existenciální barikádu.
Z toho vyplývá celá řada ukazatelů, které můžeme na politické scéně dlouhodobě vnímat – neschopnost zástupců dvou odlišných nebo přímo protějších proudů sedět u jednoho stolu, negativní a ofenzivní předvolební kampaně, vzájemná neúcta a despekt často vyjadřované skrze média. I to jsou důvody – a možná jedny z těch hlavních –, proč je široká veřejnost politikou tolik unavena. Proč mladí lidé nemají motivaci o politiku se zajímat, nebo do ní dokonce vstupovat. A proč je zdejší situace tak kriticky nestabilní.
Přitom stačí trocha zdravého nadhledu a není vyloučeno, třebaže by se mnou řada politiků a fundamentálních zastánců určitých ideových proudů nesouhlasila, aby i dva tak odlišné proudy jako třeba liberalismus a konzervatismus nebo multikulturalismus a nacionalismus existovaly v relativní harmonii, či dokonce byly schopny kompromisu. Jenže tak ideologické formáty nefungují. Většina z nich, a paradoxně i ty značně liberální, je v rámci svých myšlenek až příliš ukotvená, implicitně uzavřená a často dogmaticky lpí na svých principech.
Je v pořádku vědět, co chceme. Ale není v pořádku a není přirozené nemít schopnost elementární tolerance, empatie a respektu, jež by nám umožňovaly sednout si k jednomu stolu se zastáncem opačného názoru (samozřejmě teď nemám namysli názory extremistické) a důstojně s ním diskutovat na relevantní témata a třeba se i snažit dosáhnout shody nebo aspoň vzájemného uznání. Mám dojem, že z naší politické scény se stalo bojiště, na němž proti sobě stojí celá řada soupeřů snažících se navzájem diskreditovat.
Konkurenční boje v rámci politiky fungují na podobném principu, jako boje v podnikatelském prostředí. Když jsou na trhu dva velcí hráči v oboru, mohou se buď vzájemně začít potápět anebo spolupracovat. Spolupráce vždycky přináší víc ovoce; možná sice neumožní, aby jeden z podniků znásobil své tržby, ale rozhodně výrazně napomůže zákazníkům. Možná si teď říkáte, proč by se měl podnikatel ohlížet na potřeby zákazníků na úkor svých zisků, vždyť primárním cílem podnikání je zisk. Jistě, podnikatel se ohlížet nemusí. Ale politici ano, protože politici dělají politiku pro lidi, nikoli pro sebe. Nebo to aspoň bylo jejím původním záměrem.
Proto by politické strany neměly soupeřit. Rozhodně ne stylem, jakým soupeří dnes. Měly by své ideje prosazovat, měly by fungovat jako vzájemně se vyvažující pluralitní systém. Ale jejich soupeření je dnes bojem o moc, bojem o vítězství, bojem ega. Není bojem pro občany a pro národ. V zásadě mi nevadí, když spolu strany soupeří, ale ať předem řeknou, že jim jde o ně a jejich boj, ne o nás. Hrát si na to, že chtějí to nejlepší pro občany, a pak občanskou spokojenost svým přístupem a chováním degradovat pro svoje osobní prospěchy, zásadně deformuje celé politické prostředí.
Třebaže to může znít idealisticky, demokratické síly se mají spojovat, ne rozdělovat, a i navzdory tomu, že jsou jednotlivé proudy přesvědčeny o tom, že právě ten jejich proud je pro občany nejlepší, i tak mají být zájmy samotných subjektů až sekundární prvek. Ten primární je vytvářet kvalitní, schopné a důstojné politické prostředí i napříč politickým spektrem. Sednout si k jednomu stolu a konfrontačně, ale bez lsti a intrik a s hlubokým vzájemným respektem koexistovat v jisté harmonii, je dnes spíše umění. Přitom by to měla být lidská i politická samozřejmost.
