Známý fotograf Eugen Kukla se s Václavem Havlem setkal několikrát. Pracovně i jen tak bez fotoaparátu. Žurnalista, který vystudoval VŠE v Praze a následně i mezinárodní vztahy na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, se svému koníčku začal naplno věnovat až kolem roku 2001. Do té doby měl, jak sám říká, většinu svých prací schovanou v šuplíku. V rozhovoru pro Svobodné fórum popsal Kukla nejen své největší zážitky s bývalým prezidentem, ale rovněž si posteskl nad současnou politickou situací.

Pane Kuklo, jaká je Vaše nejsilnější vzpomínka na Václava Havla?

Vzpomínek z demonstrací a událostí médii zprostředkovaných je bezpočet. Z osobnějších a pracovních jsou dvě: První je magická. V druhé polovině devadesátých let jsme šli s expřítelkyní po pražském Perštýně. Mé vnitřní radary najednou cosi zachytily. Otočil jsem se a spatřil vůz. Seděl v něm Václav Havel. Jeho aura byla natolik silná, že  jsme mu okamžitě, instinktivně  a zcela spontánně začali  mávat. A úplně jsme se při tom rozzářili. To, co  se vlastně stalo, nám došlo až poté, co auto zmizelo na Národní. Tož tak.

No a druhá vzpomínka je pracovní.  1.10.2011 se v pražském DOXu konala oslava presidentových narozenin. Pan Havel, ještě před jejím koncem, odešel. Sám, podpírán jednou, mě neznámou paní. Podél jeviště, beden, kamsi do zákulisí. Ten snímek se mi technicky  moc nepovedl. Ale doteď si pamatuji, jak  moc mi bylo smutno. A bylo to naposledy, co jsem pana presidenta spatřil.

Fotíte politiky rád, nebo jsou Vám milejší „obyčejní lidé“?

Jako člověk politický fotím politiky rád. Vůbec to nemusí být nuda. Termín „obyčejný člověk“ (promiňte pane Karle Čapku) z hloubi duše nesnáším. A obzvlášť politiky, kteří se „obyčejnými lidmi“ ohání. Jsou snad oni kromobyčejní? Nebo nejobyčejnější z obyčejných? Poprvé mi začala z tohoto sousloví naskakovat husí kůže v době Paroubkově. Každý jsme přeci unikátní, máme svůj potenciál, své poslání, svůj osud, svou hodnotu. Není na světě  člověka, který má právo mluvit o jiném jako „obyčejném“. Co se týče fotografování – miluji střídat sociální prostředí. Ideálně v jednom dni. Dopoledne prezidenty a premiéry, odpoledne bezdomovce. Ty kontrasty jsou nesmírně inspirativní.

Jak vnímáte současnou politickou situaci?

S velkými obavami. Pokud by se situace zhoršovala jen v Česku, byl bych celkem klidný. Ale náznaky rozkladu v okolních zemích, dokonce i v zámoří mě znepokojují. Paradoxně, toto vše probíhá v období mimořádné prosperity, vysoké životní úrovně, vysoké bezpečnosti a stále ještě garantovaných lidských a občanských práv – alespoň v naší euroatlantické civilizaci. Únava z blahobytu? Ztráta historické paměti?

Co vás čeká v nejbližší době pracovního a na co se těšíte?

Projektů mám mnoho. Rád se vracím k dokumentování cirkusového a lunaparkového „světa světských“, světa přehlížených statisícových, možná miliónových mas fanynek a fanoušků TV Šlágr a jejího ikonického Dua Jamaha, světa uprchlíků, praštěných nápisů a cedulí, jazzových koncertů…   No a blížící se presidentské volby také jistě přinesou leccos zajímavého a fotogenického!