Prezident Zeman se do Bílého domu ještě nepodíval a když budeme mít štěstí, tak už se tam ani nepodívá. O to častěji a s nekonečně větší radostí jezdí do Číny a zve k nám své čínské přátele. Někdo to považuje za pozitivum. Čína je nejlidnatější země světa, její ekonomika žhne jako rudý východ Slunce a její prezident se k tomu našemu chová s úctou a shovívavostí jako k hlavě státu i jako ke starému muži. 

Prezident Zeman sice v Bílém domě nebyl, ale přátelství s Číňany jej dostalo na stránky New York Times (12. srpna). Nejen jeho. Svezli jsme se s ním všichni.

Pod titulkem China Seeks Influence in Europe, One Business Deal at a Time (volně přeloženo „Čína chce mít vliv v Evropě. Kšefty jeden po druhém.“) je umístěna fotografie z přijetí našeho prezidenta v Pekingu. Následuje článek, jehož obsah není pěkný a k nám i k naší hlavě státu není lichotivý. Politika prezidenta k Číně je charakterizována slovy, že „odmítl podporu dalajlámovi i těsné vazby na Tchajwan z časů Havla.“ V dalším textu se mluví o tom, k čemu vede Zemanův „restart“ (jeho slovo) vztahů s Čínou. Nezaslouženě málo se čtenář dozví o roli a dobrodružstvích jeho nejbližších spolupracovníků. 

Podstatnější než výroky o prezidentově životosprávě a způsobu vyjadřování je, že ČR v článku slouží jako ilustrace metody používané Číňany při naplňování jejich strategického záměru. Tím je ovládnutí Evropy ekonomickou cestou a podřízení její politiky rostoucí moci Číny.

V raných fázích realizace této strategie, před asi dvaceti lety, šlo „jenom“ o pašování zboží, falešné reexporty a o migraci Číňanů do střední Evropy. Čínským státem řízené procesy připomínaly model používaný už předtím v západní Evropě. Složitými cestami, jež nápadně často vedly přes Moskvu a západní Afriku, se dostávali Číňané do Jižní Ameriky a odtud do Evropy. Vykládaly se tehdy historky o tom, že každá čínská restaurace má u vchodu v obraze zašifrovanou informaci pro zasvěcené – ke které triádě patří a ze které provincie je financovaná. Říkalo se také, že Evropa je rozdělená na zóny podle toho, z které provincie tam migranti přicházejí. Česká republika prý byla cílem řízené migrace z provincie Fu-ťien. Je možná jen náhoda, že uvězněný šéf CEFC a poradce našeho prezidenta z ní také pochází a že své první velké peníze vydělal ve spolupráci s tamější pašeráckou mafií.

Na přelomu tisíciletí se oblíbeným tranzitním místem stalo Maďarsko. Někdy v roce 2000 mi vysoký činitel čínského MZV s nadšením vykládal, že v Budapešti jsou tři stovky čínských restaurací. S úsměvem řekl: “Sním o dni, kdy jich bude v Praze také tolik.“ Snažili jsme se tehdy posílit vazby na Tchajwan, odkud k nám plynuly skutečné investice a žádní migranti. Jenomže u vlády byla ČSSD a návštěva čínského ministra zahraničí v Praze se stala prvním krokem ke změně kursu. 

Co se dodnes nezměnilo, to je váha tchajwanských investic u nás. V roce 2017 téměř třikrát převyšovaly investice z lidové Číny. Je ale třeba vzít v úvahu, že za těch dvacet let se změnilo něco jiného. Řada tchajwanských firem se už stala ČLR-tchajwanskými, případně jsou kontrolovány kapitálem z ČLR.

Článek v NY Times uvádí výrok prezidenta Zemana, že ČR „doufá, že se stane nepotopitelnou letadlovou lodí čínské investiční expanze“. Pasoval tak sebe i nás do role dobrovolné čínské páté kolony v Evropě. V článku se také tvrdí, že soustředění zájmu na Čínu přineslo prezidentovi „chválu ze strany politického aparátu.“ Příznačně pak noviny citují funkcionářku KSČM.

Nejsme v této neblahé roli jediní. Není to žádná útěcha, ale je dobré to vědět. Nákladní terminál řeckého přístavu Pireus je čínský. Překvapí někoho, že Řecko zablokovalo kritické stanovisko EU k porušování lidských práv v Číně? To je politická měna, kterou se platí za čínskou přízeň. My zatím platíme „jen“ účastí v Čínou vytvořeném sdružení zemí střední a východní Evropy, tzv. 16+1. Český stát se tak de facto stal nástrojem Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce. Společnost CITIC má u nás dveře otevřené. Ráznost, s jakou vyřídila zdiskreditovanou CEFC, ukazuje, že jsou to ostří hoši, kteří se vyznají.

Číňané ale vlastní nebo mají podíly nejen v přístavech (ve Francii, v Nizozemsku, Rumunsku, ve Španělsku). Čínské státní a státem kontrolované firmy skupují nemovitostí v Londýně, čínský kapitál působí v projektech a firmách ve Velké Británii, v Německu, Francii, Dánsku nebo v Itálii (přednostně v energetice). Čínské firmy vlastní nebo spoluvlastní londýnské letiště Heathrow, letiště ve Frankfurtu, v Toulouse, v Tiraně…

V Itálii existuje „evropská“ soukromá organizace, která se zabývá internetem a vším, co s ním souvisí. Je v podstatě integrální součástí sítě čínských firem a státních institucí, které se o tento obor zajímají. Číňané neváhají podporovat média (třeba i skrze své diplomatické mise), která se pozitivně vyjadřují o čínské ekonomice. V Evropě už dávno funguje a stále se rozšiřuje vlivová síť dobrovolných i placených spolupracovníků a sympatizantů ČLR. Vedle toho samozřejmě funguje i skrytá agenturní síť čínských tajných služeb, využívající nejen naivity Evropanů, ale i jejich předsudků, romantických představ a samozřejmě i jejich pohodlnosti a nenažranosti.

Srdce některých Čechů se čínští přátelé pana prezidenta pokusili získat nákupem krachující SK Slavie. (Fandím jí od dětství, ale plním slib, že na stadion nevstoupím, dokud tam vládnou čínští dobrodruzi.) Kromě „exotické“ Slavie se čínské peníze ve službách charm offensive vydaly za kopanou do Itálie (AC a Inter Milán), do Španělska (Atlético Madrid, Espanyol Barcelona), do Francie (OGC Nice, Olympique Lyon) a do Anglie. Tam se to týká nejméně sedmi klubů včetně Manchesteru City nebo třeba Aston Villy.

Jak vypadá skutečný čínský ekonomický zájem o ČR? Nákup několika nemovitostí a zájem o průmyslové technologie, které by se daly převést do Číny bez náhrady. Masivní miliardové investice u nás nikdo ani nezahlédl, delegace se k nám také nehrnou. Ekonomická diplomacie, pečlivě vybrušovaný diamant našeho MZV, z nějakých důvodů selhává. Přes okázalá „byznys fóra“ zůstává Čína na chvostu statistik našeho zahraničního obchodu. Podle autora přehledu z roku 2017 (R. Fürst) jsou „konkrétní ekonomické výsledky masivní české diplomatické snahy nejisté a stěží pozorovatelné“ a „velké investiční projekty … přinášejí prospěch především českým finančním oligarchiím.“ 

Samozřejmě jsou u nás lidé, kteří čínské angažmá obhajují a nacházejí pro to ekonomické argumenty. Například převzetí ŽĎASu nebo zájem o Škodu Transportation. Bylo by to hezké, jenže v pozadí je jiný čínský zájem – evropské certifikáty, umožňující přístup na trh EU a USA. Dnes našim firmám, zítra čínským. Nebyli bychom první, kdo přišel o zajímavý produkt v důsledku čínské investice. 

Čínský prezident je skupinou věrných kolem M. Zemana adorován a chválen za svou ekonomickou politiku i za um, s jakým stabilizoval svou zemi. Prý bychom se tam mohli ledasčemu naučit. Nejspíš bezohlednosti, s jakou jsou potlačovány projevy nesouhlasu, svobody umění nebo disentu, brutalitě, s jakou se zachází s Ujgury či Tibeťany, s křesťany nebo náboženskými sektáři, s jakoukoli kritikou a s jakoukoli odchylkou od toho, co je podle vůdců státu správné. 

Naši obdivovatelé Číny a prezidenta Xi se odvolávají na pragmatismus a realistický pohled na ekonomickou nutnost. Ve skutečnosti však mluví o vlastním oportunismu a bezohledném sobectví obyčejných kramářů (o rozdílu mezi pragmatikem a oportunistou nemají tušení). Mezinárodní politika není jenom ekonomika, ekonomická diplomacie není jenom kšeft a kšeft zdaleka není mezinárodní politikou. Zato se snadno může stát zradou. Český i evropský oportunistický kšeftsman přesně v duchu Leninova výroku klidně prodá i provaz, na kterém jej pak kupec oběsí. Pak bude samozřejmě jedno, zda je provaz konopný nebo z čínského hedvábí.