„Utrpení sudetských Němců je nevýslovné. Pro každý národní projev jsou honěni a štváni jako dravá zvěř. Říše dalšího utlačování nestrpí!“ hřímá Adolf Hitler na sjezdu Národně socialistické německé dělnické strany v Norimberku ve večerních hodinách 12. září 1938. „Děj se co děj, nebudu již věčně jen klidně snášet další útisk německých soukmenovců v Československu!“ naslouchají jeho řevu u radiopřijímačů se zatajeným dechem i Němci v českém pohraničí. Jeho projev na některé z nich působí jako rozbuška.

Poslední Hitlerova slova se ztratila v jednohlasném křiku příznivců a členů Sudetoněmecké strany, založené Konradem Henleinem: „Heil Hitler!“ Zvedl se les zdvižených pravic a takzvaní henleinovci jak zdivočelí vlci lačnící po krvi vybíhali z hospod i tělocvičen ven. Jejich nenávist vůči všemu českému právě přetekla.

Rozžehly se pochodně, nocí se rozezněly píšťaly a dusání nohou, zavlály prapory s hákovým křížem. Stále hlasitěji se ozývaly výkřiky: „Sieg Heil! Ein Volk, ein Reich, ein Führer!“ („Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce!“) Prakticky ve všech městech s převahou německého obyvatelstva brzy zavládl strach. Hromadné demonstrace přerůstaly v silné nepokoje a otevřená povstání. Fanatičtí henleinovci rozbíjeli okna domácností, bezostyšně plenili obchody, a když jim ničení majetku přestalo stačit, začali se zbraněmi v rukou napadat české četníky, příslušníky finanční stráže a vojáky.

Krvavá bitva o Habartov

„Opilí zběsilostí pochodovali henleinovci ulicemi za fanatického řvaní. Lieber Führer, mach uns frei… (Drahý vůdce, osvoboď nás),“ vzpomínal po válce Jan Pardus, četnický strážmistr z Haberspirku, dnešního Habartova, na osudnou noc. A právě zde, v západočeském městě nedaleko Sokolova, se hned dalšího dne zrána přesně před 85 lety, tedy 13. září 1938, odehrálo jedno z největších nacistických zvěrstev té doby.

Dále čtěte

Chcete pochopit ruskou válku na Ukrajině? Čtěte tyto knihy o napadené zemi i o agresorovi

Máme tu pro vás tipy na čtení. Sice to není právě odpočinková věc, ale týká se těch nejdůležitějších událostí, které…

Nebyla to přitom nijak strategicky významná obec. Žilo zde tehdy 3135 obyvatel, z čehož jen 207 byli Češi. Napětí mezi oběma národy stoupalo už celé týdny. Místní četnická stanice dostávala anonymní vzkazy, v nichž pisatelé vyhrožovali únosy, otrávením služebního psa či dokonce zastřelením místních četníků. V té době zde sloužili hned čtyři – kromě Jana Parduse také strážmistr Antonín Křepela, strážmistr Matěj Příbek a velitel stanice, praporčík Jan Koukol.

Motyky a krumpáče do rukou

Situace se v Haberspirku onoho dne přiostřovala už od ranních hodin. Horníci vyhlásili stávku, děti nešly do škol a na náměstí se začal srocovat rozvášněný dav s motykami, krumpáči a obušky v rukou. Brzy sudetoněmečtí povstalci převzali moc nad obecním úřadem a na věži kostela zavlál říšský prapor s hákovým křížem. Pardus a Koukol vyrazili na úřad pokusit se zklidnit situaci. „České svině,“ křičeli  na ně rozlícení henleinovci, když se vraceli na četnickou stanici. Zaútočit na ně se nikdo neodvážil. Zatím.

Mezitím ale vzbouřenci pod vedením nacisty Otto Plasse vnikli na poštovní úřad. Zaměstnankyně pošty a manželka místního četníka, osmadvacetiletá Růžena Pardusová, odvážně propojila četnickou stanici s okresním četnickým velitelstvím ve Falknově, dnešním Sokolově. Za svou statečnost měla ale krutě zaplatit. Když to Plass zjistil, nechal ji násilím vyvléct před budovu, kde ji chtěl okamžitě popravit. Nakonec ji Němci uvěznili v jejím bytě.

Žena jako živá návnada

Rozběsněný dav pak upřel pozornost přímo k četnické strážnici. Část z něj pronikla dovnitř a požadovala, aby se četníci okamžitě vzdali a složili zbraně. Ti odmítli. Místní německý hostinský v horečném zmatku vyrval praporčíku Janu Koukolovi zbraň z rukou a namířil ji proti němu. Místností otřásl výstřel. Koukol bez hlesu padl k zemi. Ostatní četníci zahájili palbu, aby si zachránili život. Jedna ze střel usmrtila samotného Plasse. Henleinovci couvli, čehož okamžitě využil strážmistr Příbek a zabouchl dveře. Jeden z ustupujících Němců mu ale ještě stihl prostřelit rameno. Propukl boj tří četníků, zabarikádovaných ve stanici, proti přesile několika desítek vzbouřenců. „Z oken stanice střílel jsem na každý cíl, který se mi objevil, a nemohu udati, kolik pučistů jsem zasáhl. Byl jsem odhodlán brániti stanici do posledního náboje,“ vzpomínal Pardus.

Dále čtěte

Šumavský masakr ve Zhůří: Nacistický fanatismus zabíjel i na konci války

HISTORIE / S nadějí i obavami věšeli šumavští Němci i Češi ve vesnici Zhůří do svých oken bílé vlajky. Nikdo…

Nerovná bitva skončila po více než dvou hodinách. Henleinovci se totiž rozhodli vytáhnout ze svých hnědých rukávů tajné eso a před stanici předvedli Růženu Pardusovou, zbitou, zakrvácenou, polonahou a s provazem okolo těla. Ultimátum znělo jasně – pokud se četníci nevzdají, četníkova manželka bude na místě zastřelena. Rozhostilo se krátké ticho. Pak se otevřely dveře a četníci bez svých zbraní začali vycházet ven.

Hákové kříže v uších

Jako první se objevil raněný strážmistr Příbek, za ním pak strážmistr Křepela. Ten se pokusil o útěk, avšak Němci jej dostihli, ubili, jeho tělo ještě prostříleli a nakonec hodili do jedné z šachet. Jako poslední opustil stanici Pardus a ihned klesl k zemi, zasažen výstřelem. Na bezvládné tělo se sesypali vzbouřenci a začali do něj kopat a mlátit jej motykami a násadami od krumpáčů. Ztratil vědomí a právě to, že vypadal jako mrtvý, mu zřejmě zachránilo život. Do ušních boltců mu ještě nacisté vyryli hákové kříže. 

Nakonec na místo dorazily četnické posily, aby svým kolegům pomohly. V prudké palbě z nich padli ještě dva další muži, než povstalci konečně boj vzdali a z Haberspirku se stáhli. Celkem padli čtyři četníci, na německé straně straně pak čtyři útočníci. Četník Pardus přežil – odnesl si prolomenou lebeční kost, průstřel ramene, zlomený prst a nesčetně pohmožděnin a ran, jeho žena utrpěla otřes mozku a také mnoho povrchových zranění. Za zabití Plasse stanul v roce 1942 Pardus dokonce u soudu. Soud mu vinu neprokázal, přesto zbytek války strávil v koncentračním táboře. 

Puč henleinovcům nevyšel…

Habartovská tragédie je však pouze jednou z mnoha, které se v pohraničí na podzim roku 1938 odehrály. Henleinovci napadali a vraždili Čechy, židy či antifašistické Němce, zkrátka ty, kdo nesouhlasili s nacistickou ideologií. Nejagresivněji terorizovali zejména státní zaměstnance – četníky, železničáře, pošťáky, starosty. V bezpečí nebyly ani jejich rodiny. Mnohá svědectví z té doby vypovídají o tom, že manželky těchto mužů byly veřejně uráženy, ponižovány a že se fanatičtí Němci ani neštítili plivat do kočárků s jejich miminky. 

I když byli henleinovci na puč dobře připraveni a vyzbrojeni, skončil nezdarem. Hned 13. září vyhlásila československá vláda v nejhůř postižených oblastech stanné právo a nasadila do boje tanky, obrněná vozidla a další techniku. Jednotky československé armády a SOS, tedy Stráž obrany státu, postupně získaly vzbouřené oblasti pod svou kontrolu. Konrad Henlein a další předáci z jeho strany prchli před zatykačem za hranice do Německa.

… ale dobrý konec nepřišel

Puč se sice podařilo potlačit, ale pohraničí si oddechnout nemohlo. Už 17. září se na přímý Hitlerův rozkaz oficiálně zrodil takzvaný Sudetendeutsches Freikorps, tedy ozbrojená organizace, která systematicky podnikala ozbrojené útoky na sudetském území. Tlak na postoupení Sudet Německu přitom stále sílil. Milan Hodža, tehdejší předseda vlády, v těch dnech prohlásil: „Nejširší veřejnost pozoruje už široce založený pokus rozleptati vnitřní politickou výstavbu našeho státu. Ocitáme se, zdůrazňuji to, před velkou dějinnou zkouškou.“

Druhá světová válka ještě ani nezačala, ale v československém pohraničí se násilně umíralo už necelý rok před jejím propuknutím. Ani přijetí podmínek mnichovského diktátu nezastavilo všechny ozbrojené útoky. V září a říjnu toho roku připravilo henleinovské řádění o život zhruba sto mužů z ozbrojených československých složek a stovky jich zranilo. Kolik obětí padlo z řad běžných lidí, ale dnes už zřejmě nikdo nespočítá.