ROZHOVOR / Do českých kin přichází poslední film herečky Alexandry Borbély EMA A SMRTIHLAV. Slovensko-české drama režisérky Ivety Grófové se odehrává v období fašistického Slovenského státu, který stavěl svou identitu na nenávisti k menšinám – Židům, Maďarům, Čechům. Borbély hraje maďarskou vdovu Mariku, která chrání před tou nenávistí sebe a před transportem ukrývá malého židovského chlapce. Jejím partnerem je slovenský herec Milan Ondrík jako charizmatický kapitán Hlinkovy gardy, kterého přitahuje její krása i odvaha.

Přemýšlela jsem, jak vás mám uvést. Narodila jste se na Slovensku, žijete a hrajete v divadle v Budapešti, točíte v zahraničí. Je vůbec národnost něco, o čem jste ve vztahu k sobě někdy přemýšlela?

Ano. Dokonce mám na to téma celý projev Ted Talk. Já jsem Maďarka narozená na Slovensku. Ale už odmala mám okolo sebe Slováky. Moje nejlepší kamarádka byla Slovenka, i někteří příbuzní. Neskutečný dar byl, že mě naši dali do slovenské školky, kde jsem se naučila jazyk a slovenštinu jsem pak měla i v maďarské škole. Až vysokou školu, herectví, jsem studovala v Budapešti. A teprve potom, kdy jsem získala Evropskou hereckou cenu, se o mně dozvěděli filmaři na Slovensku a v Čechách, zjistili, že jsem z Nitry, mluvím i slovensky a můžu ve slovenštině hrát. Takže jsem udělala takový oblouk, nebo spíš kruh, a vrátila se zpátky.

Marika, vaše postava ve filmu Ema a smrtihlav, je Maďarka žijící na Slovensku. Režisérka Grófová řekla, že pro ni byl váš slovensko-maďarský původ velmi důležitý. Byl i pro vás výhodou? 

Hned když jsem přečetla scénář, říkala jsem si, že ty situace znám. Samozřejmě nebyly tak vypjaté, mě nikdo nechtěl „odmaďarizovat“, ale z dětství si pamatuju, když mi maminka v Nitře, ve městě říkala, nemluv maďarsky tak nahlas, ať nejsou problémy. Jako dítě jsem tomu moc nerozuměla. Představovala jsem si, že žijeme u nás na vesnici na nějakém ostrově, kde mluvíme maďarsky, a potom jdeme do města a tam je všechno slovensky. Až jednou jsme jely s maminkou do Győru a tam byly nápisy v maďarštině a mě napadlo, aha, tak tohle je náš domov. Měla jsem to v hlavě jako pohádku. Ale tím, jak jsme se museli určitým způsobem kontrolovat, tak to dětství nebylo úplně běžné.

Dnes žijete v Maďarsku, takže už se kontrolovat nemusíte?

Člověk se nechce plést do špinavé politiky. Ale politika se už plete do našeho života, do naší kultury. Můj muž se velmi odvážně vyjadřuje k politické situaci u nás v Maďarsku, protože, jak říká, co by si o nás jinak myslely naše děti. A když se ho zeptám, jestli je pro něj OK, když kvůli tomu už pět let netočí filmy, nezvou ho na castingy, tak on mi odpoví, že pro něj to v pořádku je. Já jsem ho krotila a pak jsem si uvědomila, že si to nesu z dětství – bát se a být opatrná. Ale na druhou stranu jsem někdy jako dítě naopak naschvál vykřikovala a byla drzá na Slováky, když mi něco řekli. Tak se mi to dilema do života zase vrátilo. Mít strach, nebo být statečný a odvážný?  A já jsem se rozhodla, že se už nechci bát. 

Ve filmu máte dva hlavní partnery. Tím prvním je malý židovský chlapec Šimon (Nico Klimek), kterého Marika u sebe instinktivně ukryje před transportem. Natáčení s dítětem je prý pro herce noční můra. 

Pro mě není noční můra nic, co je těžké. Pro mě je strašné jedině, když režisér neví, co chce. Ale to se na našem filmu nestalo, naopak. Neříkám, že natáčení bylo lehké, ale Iveta (režisérka Iveta Grófová, pozn. red.) věděla, co chce, a byla přísná. Vše se točilo mnohokrát. I když byla zima, práce s kamerou byla komplikovaná… Každý natáčecí den byl výzva. Ale já jsem cítila, když se mi povede zahrát to přesně tak, jak Iveta chce, tak budu šťastná. No a Nica jsem sledovala nejen jako hereckého partnera, ale i z pozice opatrovatelky. Snažila jsem se ho na place chránit. Ze začátku se mnou trochu bojoval, nechtěl, abych se o něj starala. „Nech mě,“ říkal. A mně se to moc líbilo. Prostě frajer. Líbí se mi sebevědomí lidé, kteří nemají hranice, nezajímají je pravidla. Takový je můj muž, takový byl i Nico. Já taková nejsem, ale vždycky jsem chtěla být. Ale pak jsme se s Nicem sblížili, cítila jsem, že mě začal mít rád, jestli můžu použít tak velké slovo.

Druhým partnerem byl známý slovenský herec Milan Ondrík. Hráli jste spolu poprvé?

S Milanem jsem hrála poprvé. Potkali jsme se asi před pěti lety na filmových cenách Slnko v sieti a před dvěma lety jsem mu na festivalu ve Varech gratulovala k ceně za film Budiž světlo. Takže jsme o sobě věděli. Pak jsme se sešli až před natáčením na kamerové zkoušce a už tam bylo jasné, že to bude fungovat, že si sedneme. A tak to bylo celé natáčení.  S Milanem budu ráda točit kdykoli znovu. Ale on určitě nemá čas, ten točí pořád.

Kdy jste poprvé viděla Emu a smrtihlava?

Na světové premiéře na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde byl film v hlavní soutěži. 

To musel být krásný zážitek.

Byla jsem ve strašném stresu. Já bohužel nejsem typ, který si takové události umí užít, na rozdíl od mého muže.  Sledovala jsem jen diváky. Přemýšlela, proč někdo třeba kašle, jestli se nenudí… Vedle mě seděla moje kamarádka, která plakala. To bylo fajn. Ale říkala jsem si, fakt jsem tu já, jenom já na tom obrovském plátně? A co když se publikum na tu Alexandru už nebude chtít dívat? Tak takové to bylo poprvé. Ale potom jsem film viděla v malém sále v Miškolci. Diváci byli potichu, pak se i smáli, nikdo nešel ven a pro mě to byl najednou úplně jiný film. Uklidnila jsem se, bylo to krásné.  

Váš herecký partner Milan Ondrík je velký kritik totalitních kroků slovenské ministryně kultury. Ale zatím, jak říká, hraje. Maďarsko je v represích proti „nepřátelům režimu“ už mnohem dál. Vy s manželem doma nesmíte točit. Nemáte strach, že na Slovensku to bude brzy stejné? 

Na Slovensku jsou umělci odvážnější. Stávkují, vystupují a mluví nahlas, jsou aktivní na sociálních sítích. Nebojí se. V Maďarsku je to jiné. Víme, co si kdo myslí, ale herců, kteří promluví veřejně, je asi pět. Bohužel. Každý se bojí. Všichni vědí, kdo už nepracuje, komu už produkce nevolají… Takže nemůžu být pozitivní, protože já vím, jak to může skončit, už jsem to zažila. 

Čím je pro dnešek Ema a smrtihlav důležitý film?

Ještě jsem neviděla film, ve kterém by to téma bylo tak jednoznačně ukázané.  Vnímala jsem to právě na projekci v Miškolci, kde za mnou přišla starší paní, byla dojatá a říkala, že se musí mluvit o tom, co se stalo mezi Slováky a Maďary, co to znamená narodit se a žít v menšině.  Že v tom filmu to poprvé pocítila. Proč spolu musíme bojovat, když žijeme v jednom městě? Jak říká producentka Zuzka Mistríková, Bratislava byla křižovatkou mnohých národů a to už se nikdy nevrátí. Když slyším současnou ministryni kultury Šimkovičovou, jak říká, že na Slovensku bude kultura slovenská, tak vím, že Ema a smrtihlav je film ne o historii, ale o dnešku.

Když měl film světovou premiéru na festivalu v Karlových Varech, zmínila jste, jak vás mrzí, že už ho neuvidí váš tatínek. Co myslíte, že by vám řekl? 

Doufám, že to, co můj bratr. Oni si byli hodně podobní. Neukazovali city. Ale na bratrovi jsem viděla, že byl dojatý, objal mě a řekl: „Takhle dál.“ A táta by určitě ještě dodal, jak je to super od Slováků, že filmem ukázali tyhle temné roky své historie.

Filmová a divadelní herečka Alexandra Borbély se narodila na Slovensku do maďarské rodiny. Po střední škole odešla studovat herectví do Budapešti, kde dnes žije a je členkou Divadla Józsefa Katona. Držitelka evropského hereckého Oscara roku 2017 za film „O těle a duši“ i její muž, jeden z nejpopulárnějších maďarských herců Ervín Nagy, jsou od chvíle, kdy veřejně podpořili Orbánova vyzyvatele Petra Magyara, v Maďarsku na černém seznamu filmového průmyslu. Pokud se film uchází o státní dotaci, nesmí ani jednoho z nich obsadit.