Natálie Halouzková (19) odstartovala hereckou kariéru už jako dítě. Nyní díky svému vlivu na sociálních sítích šíří povědomí o vážnosti problému klecových chovů v ČR. V rámci kampaně na podporu zákona o zákazu klecového chovu napsala i některým poslancům. „Je třeba o těchto problémech mluvit,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24.
Jste vegetariánka a podporujete organizaci Obránci zvířat. Kdy jste se začala o vegetariánství zajímat?
Jsem vegetariánka rok a půl. Je to docela paradox, protože já byla jako malá obrovský masožravec (smích). Milovala jsem bifteky a steaky a mamka si ze mě vždycky dělala srandu. Ptala se mě, jestli mi není těch zvířátek líto. Bude to znít hrozně, ale já jí vždycky říkala ten nejhorší argument, který teď nejvíc nesnáším – že ta zvířata jsou přece k tomu. Přitom je to nejvíc neetické. Ale až tak moc jsem měla ráda maso! Čím jsem byla starší, tím víc jsem si začala všímat, jak se ty velkochovy ke zvířatům chovají. Začala jsem se i víc zajímat o ekologii a etiku. Pak se to ve mně zlomilo a já si řekla, že už tohle nechci podporovat.
Co musí člověk udělat, chce-li se stát vegetariánem?
Musí chtít. Musí vědět, proč se chce stát vegetariánem. Největší nesmysl je se do něčeho nutit. Proto neodsuzuju lidi, kteří maso jedí. Rozumím tomu i z nutričního hlediska. Ale je to o prioritách.
Je vůbec možné problém s velkochovy vyřešit i jinou cestou?
Určitě je možné podporovat různé organizace. Já například podporovala kampaň Obránců zvířat proti klecovým chovům. Snažila jsem se tuhle myšlenku šířit i na svém instagramu. To v téhle době může skoro každý. Navíc to má na mladší generaci velký vliv. Myslím si, že pomáhá právě to šíření povědomí o této problematice. Pomůže i to, když o tom budete hovořit se svými přáteli.
Jak se od té doby změnil váš jídelníček? Nahrazujete maso něčím jiným?
Určitě, jím teď tofu, to jsem dřív nejedla. Také jím hodně luštěnin. Ono se sice říká, že když je člověk vegan nebo vegetarián, musí se omezit. Ale na druhou stranu to i hodně otevírá nové chutě a člověk tak zabrušuje do jiných končin. Naopak bych řekla, že se mi jídelníček zpestřil.
Co je pro vás na vegetariánství nejtěžší?
To, že si nemůžu dát sushi s lososem.
Myslíte, že se pohled, jakým je nahlíženo na vegetariánství, v posledních letech změnil?
Rozhodně. Poslední dobou v mém okolí nejsem sama. Dřív to tak nebývalo. Mým vlivem, nebo i vlivem okolí, se i spousta mých přátel rozhodla stát se vegetariány. Čím dál tím víc lidí si uvědomuje, že velkochovy, ze kterých většina masa na trhu pochází, jsou problém.
Pomocí svých sociálních sítí se snažíte lidem ukázat, že klecové chovy jsou i v Česku velkým problémem. Jak vypadá situace ohledně klecového chovu u nás?
Konečně se v poslanecké sněmovně schválil návrh zákona o zákazu klecových chovů. Dne 13. listopadu, což je dnes, o tom hlasuje senát. Pokud zákon schválí, bude to určitě krok k lepšímu, ale rozhodně nebude vyhráno. Velkým problémem je, že spousta lidí ani netuší, jak moc je situace vážná. Ty slepice jsou doslova narvané v jedné kleci, ve které nemohou roztáhnout křídla a volně se pohybovat.
Dne 16. září, ještě předtím, než sněmovna schválila návrh zákona o zákazu klecových chovů, jste v příspěvku na instagramu požádala uživatele, aby napsali poslancům a vyzvali je k podpoře návrhu. Co jste poslancům napsala vy? Koho jste oslovila?
Napsala jsem stručný a výstižný e-mail například panu Faltýnkovi, Dolínkovi, Klausovi a Žáčkovi. Požádala jsem je o podporu zákona o zákazu klecového chovu. Popsala jsem jim situaci, v jaké slepice žijí. Na jednu slepici totiž připadá místo o velikosti formátu A4. Průzkumy ukazují, že 78 % občanů České republiky podporuje zákaz klecových chovů. Požádala jsem je o to, aby nás vyslechli a zákon podpořili. Většinou mi nikdo neodepsal, ale zákon se naštěstí schválil.
Jak byste si představovala ideální vývoj postoje k této věci ve společnosti?
Aby ty výrobky lidé přestali kupovat. Aby si lidé uvědomili, že to není etické. To by byl dobrý začátek pro větší změny. Přijde mi, že lidé kolem mě jsou s touto problematikou obeznámeni, ale to je jen moje sociální bublina. Jsou i skupiny lidí, které o tom neví. Pro některé je samozřejmě rozhodující cena. Na stránkách organizace Obránci zvířat mají ale vypsané důvody, proč to není tak velký ekonomický problém.
Máte pocit, že se o problém s klecovými chovy zajímá česká politická scéna dostatečně?
Podle mě ne. To, že nás teď vyslyšeli, je fajn, ale děsím se toho, co vše se může do roku 2027 stát. Až od toho roku má totiž zákon platit.
Nepřemýšlela jste o tom, že byste sama vstoupila do politiky a snažila se tuto situaci změnit?
Nikdy neříkej nikdy, ale spíš ne. Ráda bych ale byla součástí nějaké organizace, která s těmito problémy bojuje. Zatím se ale snažím nejen o problémech s klecovými chovy hovořit alespoň prostřednictví sociálních sítí. Díky tomu, že se objevuju v televizi, mě sleduje spousta lidí mimo moje sociální bubliny. Občas si říkám, že něco sdílet nebudu, že to přece každý ví, ale není to pravda. Je potřeba o těchto problémech mluvit.
Dokázala byste jmenovat někoho z české mediální scény, kdo sdílí opačný názor na klecové chovy a jehož chování vám nepřipadá z tohoto hlediska v souladu s etikou?
Je to kontroverzní téma. Spíš se občas divím konkrétním výrokům. Například Obránci zvířat sdíleli na svém instagramu příspěvek z časopisu Rytmus života, kde o klecových chovech hovořili zemědělci. Ta citace zní: „Tím, že jsme je zbavili animálnosti, jsme jim nejen prodloužili a zproduktivnili život, ale zlepšili i jeho kvalitu.“ To mi hlava nebere.
Kromě klecového chovu, je u nás ještě nějaký problém, co se týká zvířat, o kterém se třeba tolik nemluví?
Určitě jsou to velkochovy. Je to otázka veganství, protože se to týká mlékařského průmyslu. Moje svědomí s tím bojuje, když vím, že je to také dost neetické. Krávy stojí celý život v té své malé kobce, která jim zabraňuje v pohybu. Jsou celý život oplodňovány a telata jim jsou následně odebrána. Nakonec pak umřou na vyčerpání, protože jsou celý život jen znásilňovány a dojeny. Je extrémní to přirovnávat k člověku, ale vezměte si, že by byly takto kobky pro ženy, které by byly jen celý život oplodňovány. Dítě by jim pak bylo sebráno a takhle pořád dokola. Vždyť to je pro nás nepředstavitelné. Ten mateřský pud tam je bez ohledu na to, jestli jste člověk, nebo zvíře. Takhle funguje příroda. Ten stres, který je tímto vyvolán, se pak odráží i na kvalitě těch konkrétních produktů, jako je třeba mléko.
Jako součást kampaně proti klecovému chovu jste se nechala nafotit v kleci. Jaký to byl pocit?
Hrozně zvláštní. Byla jsem tam zavřená chvíli a měla jsem víc prostoru, než mají v klecích slepice, ale i tak jsem se necítila komfortně a nedokázala jsem si představit, že bych tam měla být o něco dýl, než bylo k focení nutné.
Kdybyste mohla dát lidem radu, jak se chovat, abychom společně odstranili problémy, jako jsou klecové chovy a velkochovy, a zároveň předešli dalšímu neetickému chování vůči zvířatům, jaká by byla?
Informujte se. Edukujte se. Když se člověk rozhlédne kolem, vidí problémy, které doposud přehlížel. Diskutujte a buďte empatičtí.
