Helen Mirrenová FOTO: Wikipedia Commons / CC-BY-SA 3.0
FOTO: Wikipedia Commons / CC-BY-SA 3.0
PORTRÉT / Francouzské dokumenty o umělcích (převážně anglických a amerických), jak je nyní vysílá Česká televize, mají jednu výhodu – své protagonisty zachycují jednak bez svatozáře, jednak v rámci možností seriózně, aniž by se opíraly o senzacechtivý náhled. Více než drby ze soukromí je zajímá tvůrčí dráha. Nyní přichází na řadu anglická herečka Helen Mirrenová. Její portrét Neuvěřitelně silná uvádí ČT art v pondělí 2. září od 22.40. (a v repríze ve středu 4. září po půlnoci od 00.05).
Hned v prvních vteřinách se dovíme, že Helen Mirrenová – na konci července oslavila devětasedmdesáté narozeniny – patří mezi herecké chameleony. Upoutala totiž v eroticky vypjatých rozprávěnkách (Caligula), shakespearovsky sytých dramatech (Excalibur), dokonce ztělesnila nedávnou zesnulou anglickou královnu (Královna). Za tuto roli ve filmu Stephena Frearse dokonce získala Oscara. Režisér Nicolas Maupied, od něhož jsme již viděli portréty Daniela Day Lewise a Barbry Streisandové, měl štěstí: vedle archivních záběrů se mohl opřít také o nynější výpovědi své hvězdy, která tak diváka provází svým životem a komentuje jeho jednotlivé zvraty. A oceníme, že podobně jako tvůrci tohoto dokumentu se i samotná Mirrenová vyhýbala jednostrunné idylizaci svých postav, dokázala je obdařit vášnivým člověčenstvím, byť by se za ním skrývala odtažitost, chlad či přímo zlovůle.
A až na závěr se dotkla svého původu. I když z otcovy strany se mohla pochlubit ruskými šlechtickými kořeny (ostatně původní příjmení Mironov/Mironoff k Rusku přímo odkazuje), stejně její rodina žila spíše v hmotné nouzi nežli nadbytku, takže stěží se divit, že otec zastával vyhroceně levicová stanoviska blízká komunismu. Přesto Helen nechal zapsat do církevní školy. Začal ji přitahovat svět divadelních prken, reflektorů a postav, které prožily city i dobrodružství, o nichž ona mohla jen snít. Její talent natolik zazářil, že učitel angličtiny ji přiměl, aby odjela na konkurs do Národního divadla mladých. „Před všemi jsem to zatajila,“ vzpomíná, „nechtěla jsem, aby se kdokoli dověděl, kdyby mě nevzali.“
Přijali ji, i když rodiče z toho žádnou radost neměli. Pochybovali, že by se děvče – navíc bez odborné průpravy – mohlo v této zkažené branži uživit. V pouhých dvaceti dostává životní příležitost – roli Kleopatry v Shakespearově tragédii. A dovolí si uplatnit pojetí dosud nevídané: zvnějšnila skryté erotické podtexty a rozehrála studii ženské sexuality, ba chtíče. O novou tvář záhy projevili zájem filmaři a vtiskli jí rozměr mámivosti, ochoty kdykoli se svléknout. A prudérní společnost reagovala po svém – Helen musela čelit zraňujícím sexistickým narážkám.
Z nastoupené cesty však neuhne. Zejména na jevišti – v souboru pod vedením Petera Brooka dál prohmatává nejzazší zákoutí nezvládaných pudů, které ovládají lidskou osobnost. Podtitul jedné z provokujících her, v nichž zazářila, zněl Sex, drogy a rokenrol. Nejčastěji je označována za svůdného hada z ráje, prý z ní vyzařuje zvrácená smyslnost. Stvrdila to i v Caligulovi, prosyceném brutalitou a výstřednostmi. Mnozí se domnívali, že v tomto historickém velkofilmu o starořímském tyranském císaři vlastně čerpala sama ze sebe, když ztělesnila Caligulovu manželku Caesonii.
Ovšem nejvíce ji proslaví první veskrze záporná postava zlověstné, mstivé čarodějky Morgany v Excaliburu, umělecky ambiciózní artušovské legendě věnující se zejména pověstnému meči, podle něhož je celý film nazván. Dnes se však prosazuje názor, že vypočítavě chlípná Morgana se jen vzbouřila proti utiskujícímu patriarchátu. Sama, aniž by zastírala feministické smýšlení, k tomu podotkne: „Morgana byla ctižádostivá manipulátorka. Byla to postava ztělesňující všechno to, čeho se muži u mocných žen obávají. Nesnášejí její smyslnost, její ambice, je jim proti mysli, že je tak plnokrevná a živočišná.“
Tehdy se seznámila s hercem Liamem Neesonem, čtyři roky spolu žili. Vztah se jim rozpadl, neboť Helen nechtěla děti. Byla přesvědčena, že jí schází mateřský instinkt. Mnohokrát zopakovala, že spořádaný život není nic pro ni. Své přesvědčení však změnila, když potkala producenta Taylora Hackforda. V roce 1997 se za něho provdala.
Mirrenová se nikdy netajila levicovým smýšlením – a když se k moci prodrala Margaret Thatcherová, hledá uplatnění v zámoří. Hollywood ji přijme coby slavnou herečku, avšak stanovuje si závazná pravidla hry. Hodlá ji předem zaškatulkovat, zbavit ji osobitosti i výlučnosti, podřídit ji místním zvyklostem. S přijatými rolemi není spokojena, byť se ocitá v blízkosti takových jedinců, jako je Harrison Ford (Pobřeží moskytů). A cítí se zklamaná a „zemi zaslíbenou“ opouští. Z krizové situace ji vytáhne účinkování v televizním seriálu Hlavní podezřelý. Své policistce opět dokáže vtisknout leccos ze své feministické ráznosti.
Definitivně prorazí postavami silných, mocichtivých žen, ať již je ztvárňuje na jevišti, nebo před kamerou. Vévodí mezi nimi hlavy korunované, počínaje Kleopatrou a konče anglickou královnou Alžbětou, ať již se jedná o tu ze Shakespearových dob, nebo o tu současnou. Pokaždé vyvolala vlny nadšení nad dokonalostí, s jakou přiblížila aristokratické ledví svých v lecčems rozporných hrdinek. Nenápadná uhrančivost se stává základním rysem jejího herectví. Dokonce se jí splnila tužba ztělesnit ruskou carevnu Kateřinu Velikou ve stejnojmenné sérii. Domnívá se, že právě „poloruský“ původ jí zajišťuje hereckou citlivost a oduševnělost, aniž by se musela uchylovat k přehnaným gestům.
Dosáhla všeho, po čem herečka může toužit – získala nejprestižnější ocenění v oblasti filmu, televize i divadla, a to jak ve Spojených státech, tak v rodné Anglii. A lituje jediného – že si nezahrála Margaret Thatcherovou, neboť ji předběhla Meryl Streepová. I když nesouhlasí s Margaretinými činy, domnívá se, že právě ona prolomila dosavadní mužskou dominanci v politice. Od jejích časů je každému zjevné, že i žena se může stát premiérkou…
