Máme tu vedle sebe dvě zprávy. První je kupodivu dobrá, což v posledních letech není moc časté: V březnu roku 2013 byly v pákistánském Balúčistánu na cestě do Indie uneseny dvě české občanky, Antonie Chrástecká a Hana Humpálová. Za čas už se zdálo, že se po nich slehla zem. A teď se situace změnila, podařilo se je zachránit a už jsou doma.
Pokud jde o jejich kádrový profil, obě jsou studentky Pedagogické fakulty Karlovy univerzity. Jedna se zabývala terapií závislých osob, pracovala na Lince bezpečí a v Dobrovolném centru v Kladně. Druhá byla činná v zařízeních pro pomoc handicapovaným. Cestovaly po klasické trase přes Turecko, Írán a Pákistán do Indie, na základě tehdy platných bezpečnostních doporučení, přičemž přes Balúčistán se pohybovaly s ozbrojeným doprovodem. Tam je taky zajali buď bandité, nebo islámští bojovníci (obě kategorie se od sebe obtížně odlišují a navíc se ještě překrývají).
Potud dobrá zpráva. A teď ta špatná. K věci se vyjádřil i prezident republiky Miloš Zeman. A považoval za nutné sdělit: „S děvčaty se určitě nesejdu. To není Zikmund a Hanzelka, tedy slavní cestovatelé, to je dvojice dívek, které neprospěly České republice. Způsobily starosti sobě, své rodině, svým známým a přátelům a koneckonců i českému státu.“
Nechme stranou fakt, že ani Zikmund a Hanzelka neprospěli svou první slavnou cestou České republice, ale stalinistické Československé republice. Jistě, odjeli ještě před únorem 1948 a jejich další zásluhy nepopírám.
Dvě občanky České republiky se staly obětí zákeřného přepadení a únosu. Není povinností občanů ČR, aby za všech okolností dělali co nejméně starosti českému státu, nýbrž je povinností českého státu, aby se vždycky a ze všech okolností staral o své občany, kteří se dostanou do nesnází, aniž by jeho představitelé hloupě mudrovali o tom, zda si za to postižení mohou, nebo ne – je navíc zjevné, že obě dívky za to nemohly ani trochu. Protože, jak napsal už Karel Havlíček Borovský, stát je tu pro občany, a ne občané pro stát.
Dále: Je samozřejmé, že prezident předem ohlásí, s kým se sejde. Je krajně nezvyklé, když předem ohlásí, s kým se nesejde, takových lidí je totiž mnohonásobně víc než těch prvních. Navíc když prezident veřejně oznamuje „s tím a s tím se určitě nesejdu“, ač dotyčný nedal nijak najevo, že by o setkání s ním stál, je to záměrná urážka. Když jde o dvě osoby, které právě prošly nepředstavitelným utrpením, je to projev strašidelného buranství. A když jsou to navíc ženy, je to buranství na kvadrát.
A tím se dostávám k jádru věci: nejde o žádný chvilkový úlet a nejde vůbec jen o prezidenta. T. G. Masaryk se kdysi domníval, že první světová válka byla vlastně světová revoluce, zápas demokracie s teokracií, v níž demokracie nakonec slavně zvítězila. Záhy se ukázalo, že byl příliš velký optimista. Já navrhuji skromnější a zároveň dlouhodobější koncepci revoluce pouze české: to, co u nás po desetiletí a vlastně už po staletí probíhá, je nikdy nekončící zápas demokracie (vlády lidu) s buranokracií, tedy „vládou buranů“. Odehrává se ve spoustě drobných každodenních, neokázalých potyček, jednou z nich je i tato. To, co je třeba dnes a denně odvádět, je „drobná všední politická práce“, jak říkával Masaryk. Občas, například dnes, se zdá, že ve střetnutí demokracie s buranokracií ti druzí vítězí. Výrok pana prezidenta je toho dokladem. To však není žádný důvod skládat ruce do klína.
A na závěr: Obě dívky jsou i teď fyzicky i psychologicky v obtížné situaci a potřebují především klid. Náš prezident se stará, aby ho měly co nejméně. Já si snad zase mohu dovolit na malý, symbolický vzkaz:
Vítejte doma děvčata. Je fajn, že jste zpátky. A odpusťte nám, prosím, že zatímco jste byla pryč, jsme si z blbosti zvolili takového prezidenta.
Bohumil Doležal
