Úvahy, kolik by padlo Američanů při obsazování Japonska, kdyby nekapitulovalo, jsou časté. Stejně tak časté jsou úvahy o tom, že jaderné bombardování Hirošimy, jehož výročí je právě dnes, zabránilo třetí světové válce. Že když Američané tak názorně jako v Hirošimě ukázali Sovětskému svazu, co umí jejich nové zbrojní technologie, couvli sovětští komunisté od plánovaného útoku na západní svět. Málo se ale ví, že – byť to zní zcela zvráceně – hirošimská bomba zachránila japonský národ. Že bez těch dvou strašných záblesků v Hirošimě a o tři dny později v Nagasaki by Japonci zmizeli ze světa – vlastní rukou. A bez hirošimské bomby by tak zahynulo možná 75 milionů lidí. Možná víc.
Jaderná nálož hirošimské bomby jménem Little Boy byla maličká. Bomba byla hlaveň-trubka, kde konvenční výbušnina „vystřelila“ projektil ze štěpného materiálu do cíle. Projektil měl 60 procent hmotnosti použitého obohaceného uranu (38.5 kg). Byl to válec o průměru 159 mm, dlouhý 180 mm. Cíl byl také válec z uranu (sestavený z kruhů, s dírou uprostřed) a měl 40 % hmoty použitého uranu, 25.6 kilo.
Po svržení bomby 6. srpna 1945 v 08:15 místního času bomba 44.4 sekundy padala a asi 600 metrů nad zemí došlo k jadernému výbuchu o síle odhadované na 12–20, nejčastěji ale na 15 kilotun TNT. Podle anglické Wiki při výbuchu zahynulo 20 000 vojáků a 70 000 až 126 000 civilistů. Podle atomicarchive.com zemřelo při jaderné explozi 66 000 lidí, zraněno bylo dalších 69 000 lidí, takže dohromady 135 000 zasažených. Kolik z rakovin a jiných nemocí u přeživších obyvatel Hirošimy v dalších desetiletích má na svědomí právě výbuch, je možné jen odhadovat. Sama Hirošima byl z vojenského hlediska legitimní cíl bombardování, sídlila v ní řada továren vyrábějících pro armádu, a především několik vojenských velitelství. Město bylo komunikačním uzlem. Rozhodně šlo o legitimnější cíl bombardování než Drážďany.
Na online simulátoru jsem si bouchl hirošimskou bombu v místě, kde píšu tento text. Opravdu velký kus Prahy by se proměnil ve spáleniště, jakým se po výbuchu stala Hirošima, a o tři dny později i Nagasaki.
Zen, bušidó, šógunát a tennó
Ten děsivý výbuch zafungoval. Zlomil císaře, který vystoupil v japonském rozhlase a nařídil japonskému národu kapitulovat, což by bez výslovného příkazu tennó – Jeho Císařské Výsosti, potomka Amaterasu no kami no ó kami, bohyně Slunce – Japonci nikdy neudělali. Pojďme se podívat do historie té obdivuhodné země, jejíž kultura je asi nejsofistikovanější, nejcivilizovanější kulturou naší planety. Když jsme v Čechách stěhovali národem, v Japonsku budovali císařství, v osmém století, kdy jsme si v Polabí hloubili zemljanky, měli (na zakázku královny Gemei) sepsané oficiální dějiny země. Na konci dvanáctého století však už byla dvorská šlechta tak zjemnělá či zdegenerovaná, že se vlády ujala dnešními termíny vojenská junta. Šógunát, vláda vojenské šlechty, samurajů, ve svých počátcích často buranských venkovských vlastníků půdy, venkovské šlechty.
První šógun Minamoto Joritomo roku 1192 tedy zavedl vojenskou vládu a buddhismus. V Japonsku v řadě verzí blízkých učení sekty zen. Až do propadu země do sto padesátiletého chaosu Období válčících států vládli Japonsku vojáci a normy i společnost se formovaly dle jejich náboženství, které je jedno z nejsvobodnějších, ale tím také nejzávaznějších typů spirituality na planetě. Ne nadarmo je slavná kniha Cesta zenu – cesta meče, japonský buddhismus a filosofie boje jsou neoddělitelně propletené. Spolu s původní neolitickou totemistickou tradicí – šintoismem, taem kami. Kami je něco jako „mocný“ či „nositel mana“ – anebo totem. Je jím hora Fuji, je jím krásná pokroucená borovice na skále, je jím meč, je jím císař. To jsou všechno kami – ti, kteří zasluhují úctu a respekt.
V období válčících států se v praxi osvědčilo, jak neobyčejně důležité jsou bojové dovednosti i filosofie. Pak – beru to samozřejmě trochu zrychleně – nastalo druhé období šógunátu, tedy nové vojenské junty, který vybojoval Tokugawa Ieyasu. A zase vládli vojáci, a zase se bojová tradice těšila velké úctě, a zase bylo ideologií ne křesťanské milosrdenství, ale šintoismus a buddhismus. Filosofie, které jsou založeny na rovnováze. Zločincům se při praktikování zen odpouští tím, že z nich vytáhneme meč. Za Tokugawů země vzkvétala, samurajové jako vrstva se nesmírně zkultivovali, mnoho z nich se věnovalo poezii, kaligrafii a filosofii. Ve stáří mnoho z nich odcházelo do klášterů. Takže se od počátku sedmnáctého století Japonsko zaplňuje dalšími a dalšími filosofickými traktáty o cestě bojovníka, bušidó. Nejslavnější z nich – Hagakure překládaný jako „Skrytý v listí“ od Cunetoma Jamamota sice jednu kapitolu kromě práce s mečem věnuje chvále homosexuality, ale bez ohledu na to byly ctnosti válečníka v Japonsku pro vyšší vrstvy prioritní hodnotou. Mijamoto Musaši pak svou Knihou pěti kruhů – Go Rin No Shu, která jako samizdat vyšla česky už za socialismu – vytvořil krátký, ale zásadní výklad cesty bojovníka. A její hodnoty se staly hodnotami japonské společnosti jak na úrovni oficiální propagandy, tak na úrovni přesvědčení naprosté většiny Japonců.
Bojovníci se nevzdávají
Po zahájení bojů v II. světové válce císař spolu s ultranacionalistickou militaristickou vládní klikou de facto jmenoval bojovníky všechny Japonce. Jak celou již dávno formálně zrušenou šlechtu, tak formálně svobodné nejnižší vrstvy. A pro bojovníky ještě více než pro jiné Japonce platí zásada z čínské Knihy Severní Qi někdy ze sedmého století: „Muž má raději zemřít jako rozbitý klenot, než žít jako celistvá dlaždice.“ A od momentu, kdy začalo Japonsko ve čtyřiačtyřicátém roce prohrávat válku, se stala oficiální válečnou strategií země „ichioku gyokusai“ – sto milionů rozbitých klenotů.
Nejprve terminologicky: Gyokusai je ten „rozbitý klenot“, přesněji „rozbitý jadeit“, a tím termínem se označuje člověk, který dobrovolně zemřel, aby mravně zvítězil. Rozbitým klenotem byl v našich dějinách zcela ojedinělý, vzácný a nesmírně statečný člověk jménem Jan Palach. Rozbitými klenoty se stalo i osmdesát uničovských Němců, východních Prusů, kteří při dobývání města sovětskou armádou na konci druhé světové války dali přednost sebevraždě před zajetím nepřítelem. Východní Prusové se nevzdávají živí. Japonci se také nevzdávají živí.
Podle plánů pro odpor proti invazi spojenců měl každý Japonec bojovat proti Američanům do posledního dechu, třeba i bambusovým kopím, a pak se zabít. Sto milionů je samozřejmě propaganda, Japonsko mělo asi 75 milionů obyvatel. Ale měli dle této doktríny zemřít všichni. A byli k tomu sociokulturně i psychicky plně připraveni, protože bojovník nepřijme porážku. Navíc to nařídilo snad nejvyšší kami, císař, tennó, v jehož přítomnosti nelze vyslovit slovo „já“. Jak píše dvorní dáma Sei Šónagon – již v 10. století měla kočka císařovny 5. hodnostní třídu. Tu dostával za odměnu císařský komoří, když šel do penze.
Okinawa ukázala, že projekt, kdy má zmizet celý národ, není propagandou, ale realitou. Když ke konci války americká armáda obsazovala tento ostrov, byly obrázky, které vojáci viděli, naprosto děsivé. Byl to ostrov mrtvých. Bylo to první bojové střetnutí Američanů v nějaké z oblastí, kde žila velká skupina japonských civilistů. A s nimi samozřejmě japonští vojáci, podnikající sebevražedné útoky kamikaze. To znamená „božský vítr,“ a byl to uragán, který před staletími zastavil invazi Mongolů do Japonska. Ale také se tak říkalo tokijským taxikářům, co jezdili jako blázni. A Američané zahájili invazi.
Bitva o Okinawu byla nejkrvavější bitva války v Tichomoří. V jejím památníku bylo v roce 2010 evidováno 240 931 jmen obětí. 149 193 okinawských civilistů, 77 166 japonských vojáků, 14 009 amerických vojáků, a malé počty obětí z řady dalších zemí. Zajata byla jedna zcela dezorientovaná japonská jednotka a japonští vojáci, kteří byli následkem zranění v bezvědomí. Ostatní bojovali do posledního momentu, a pak se sami zabili. Civilisté se zapojovali do bojů – připravena byla i bambusová kopí – a vojáci jim rozdávali granáty, aby se mohli zabít, až bude hrozit zajetí. Japonské ztráty boje o ostrov činí skoro čtvrt milionu lidí. Stejně čekalo americký útok – na smrt z vlastní ruky, kterou přijmou raději než porážku – asi sedmdesát pět milionů obyvatel hlavních japonských ostrovů.
Záblesk byl silnější kami
Z čistě statistického hlediska byl americký nálet na Tokio v noci z 9. na 10. března 1945 horší než hirošimská bomba. V Tokiu tu noc zemřelo asi sto tisíc lidí. Zemřeli však v průběhu celonočního náletu. Smrt šedesáti šesti tisíc lidí jedním zábleskem jako v Hirošimě bylo jasné americké sdělení „umíme vás spálit na popel“. Potvrdili výrok o tři dny později bombou v Nagasaki, to znamenalo „a máme těch bomb dost.“ Pak císař Showa, za života Hirohito, vystoupil v rozhlase a nařídil kapitulaci. Bez ohledu na to, že šlo o příkaz kami, proběhla Japonskem vlna rituálních sebevražd. Především mezi vojáky. Celé velení útvarů sebevražedných speciálních jednotek – tokkótai – snad na jednu nečestnou výjimku vykonala seppuku, harakiri. Ale řadoví Japonci, zcela šokovaní tím, že k nim mluvil tennó z rádia, se vzdali a přežili.
Ano, jakékoliv civilní oběti jakékoliv války jsou strašné, děsivé a tragické. Ale sta tisíce mrtvých z Hirošimy a Nagasaki vyvážily desítky milionů jejich krajanů, kteří na příkaz císaře přežili. Kteří by bez bomby v souladu s kodexem cti bušidó nepřijali porážku a zabili se sami. A také výbuch zachránil miliony amerických životů, o které by přišli američtí vojáci při obsazování Japonska.
Vím, že to zní divně. Ale jaderné bombardování Hirošimy a Nagasaki zachránilo desítky milionů životů.
