Když se dnes připomíná, jak byli zezadu stříleni vojáci Rudé armády, kteří by v bojích chtěli ustoupit, není to v ruské tradici nic nového. Oběťmi se stávali často i nevinní, kteří za špatnou situaci na bojišti nemohli.
V Rudé armádě nebyly rozkazy méně přísné než v řadách „bílých“. V roce 1918, v blízkosti Svijažska, Lev Trockij použil starověký římský trest, jaký se používal v římských legiích – decimaci. Tedy usmrcení každého desátého za zbabělost. Druhý petrohradský pluk, který uprchl z bojiště, byl potrestán. Existují osobní svědectví, že Trockij nejen vydal rozkaz, ale také se osobně podílel na popravách. Písemné doklady se o tom ale nezachovaly.
Tvrdost vůči vlastním vojákům ale pokračovala. Georgij Konstantinovič Žukov je jednou z nejvýraznějších a nejkontroverznějších postav ruské vojenské historie. Vojenský vůdce, který porazil nacistické Německo, zůstane navždy v paměti lidí jako maršál, který se podílel na vítězství. Zároveň se zachovalo mnoho důkazů o jeho krutosti.
Je nutno připomenout, že se to dělo v podmínkách, kdy platil slavný rozkaz č. 227 „Ani krok vzad“, který dával důstojníkům právo střílet namístě alarmisty a dezertéry.
Jako příklad toho, co Žukov dokázal, se často uvádí příběh vyprávěný dvojnásobným Hrdinou Sovětského svazu, pilotem Vitalijem Ivanovičem Popkovem (1922-2010). Za války Popkov absolvoval 358 bojových letů a sestřelil 40 německých letadel.
Jedna verze, popsaná na webu Russian7.ru, zní takto: Pilot vyprávěl, že v srpnu 1942 byl nedaleko Stalingradu povolán na velitelství. Shromáždilo se tam mnoho důstojníků. Žukov, který dorazil do válečné zóny a předvedl velkolepé představení s gestikulací a výkřiky, spílal všem za to, že špatně bojují, a za katastrofální situaci na frontě. Poté Žukov oznámil, že předvede, jak se vypořádat se zbabělci a zrádci. Všichni byli vyzváni, aby šli na dvůr. Přivezli tam tři muže v teplácích a bez vojenských označení a ti byli popravčí četou zastřeleni z kulometů. Žukov sám si zbraň nevzal, ale popravu osobně nařídil.
Někteří odborníci tuto událost zpochybňují, protože podle nich se Popkov a Žukov fyzicky nemohli poblíž Stalingradu potkat. Vrchní velitel tam přišel v srpnu 1942 a jednotka, ve které Popkov bojoval, podle dokumentů až v prosinci téhož roku. Starého pilota prý oklamala paměť.
Je to možné? Popkov sám o té události vypráví velmi sugestivně. V roce 2005 vzpomínal na Žukova:
„Mohl mě navždy poslat do nebe za mými bojovými přáteli. Žukov byl bez sebe, když viděl, jak Němci beztrestně vládli na nebi nad Stalingradem. A nikdo mu nemohl vysvětlit, že máme pouze sedm (!) letadel proti 2000 (!) fašistickým supům. Je jasné, že náš vliv na situaci v první linii byl, jako když slona píchnete šicí jehlou. Naši situaci zhoršilo i to, že právě v těchto dnech začal platit rozkaz č. 227, známé ‚ani krok vzad!‘. Podle tohoto rozkazu měli velitelé za jakékoli pochybení, které ovlivnilo průběh bojů, právo zastřelit pachatele namístě!
Až po vydání tohoto rozkazu jsme se dostali pod tvrdou ruku Žukova, který věřil, že my – sedm nešťastných pilotů – bychom měli odpovídat za nerušenou nadvládu Němců ve vzduchu. Žukov neustále požadoval, aby nás Zajcev osobně zastřelil. Na to náš velitel odpověděl: ‚Svoje nestřílím. I tak se jich z nebe vrací stále méně. Já střílím jen Němce.‘
Žukov úplně ztratil náladu a jeho lidé zastřelili před našima očima několik důstojníků, jejichž vzhled u něj vyvolal znechucení. Možná byli opravdu opilí. Nevím. Žukov sám opilý nebyl. To potvrzuji, na rozdíl od pověstí, které se nyní objevily. Jednal se střízlivou hlavou: vědomě, klidně a nemilosrdně…
Když se slavily 70. narozeniny maršála Žukova, ocitl jsem se s ním na pódiu. Řekl mi: ‚Generále, je možné, že jsme se za války potkali?‘ Odpověděl jsem: ‚Ano, soudruhu maršále, bylo to dvakrát. A jednou jste mě skoro zastřelil.‘
Přijel černý vládní ZIL a Žukov se nabídl, že mě vezme domů. V autě najednou řekl: ‚Musel jsem takhle jednat, abych zastavil paniku, pozvedl demoralizovaného ducha armády a zastavil ústup u Stalingradu. A pokud se něco jeví jako špatné, každý by měl teď chápat, že doba byla taková… Kvůli neklidu v jednotkách každého zachvátila panika. Kdybychom to nezastavili železnou rukou, prohráli bychom válku!‘“
Problém dnešních obhájců tehdejší tvrdosti je v tom, že byli mechanicky trestáni i vojáci, kteří za nic nemohli.
Tankista Semjon Aria v roce 2002 vzpomínal: „Byl jsem tankista, řidič tanku T-34 a na postupu, během bojů, jsme s tankem během dne měli několik nehod. Výsledkem bylo, že na konci dne byl tank mimo provoz. Nedostatek technických zkušeností nás samozřejmě zasáhl hlavně proto, že jsme byli všichni rychle vycvičeni, ale faktem zůstává, že tank selhal a v důsledku toho jsme byli na příkaz velitele brigády já jako řidič a velitel tanku, který má na starosti všechno, souzeni vojenským soudem. Oba jsme byli odsouzeni k sedmi letům táborů nucené práce. Ale v souladu s tehdy existujícím zákonem, byla to poznámka k článku 28 trestního zákoníku, byl výkon těchto trestů odložen až po skončení bojových operací, přičemž odsouzení byli posíláni do armády.“
