Stát Izrael tento týden podepisuje ve Washingtonu mírovou smlouvu a smlouvu o normalizaci vztahů se Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem, čímž zdvojnásobuje počet arabských zemí, s nimiž má diplomatické vztahy. V obou předchozích případech to byl důvod k udělení Nobelovy ceny míru a diplomatická událost roku. A dnes?

Jistě se dá pochopit, že uprostřed koronavirové epidemie budou mít média na očích jiné priority než mírový proces, jenž překresluje strategická spojenectví v regionu, který způsoboval světu během posledních sedmdesáti let tolik bolení hlavy. Ale proč se kromě Petera Szijjártó, maďarského ministra zahraničních věcí, tak historického momentu neúčastní nikdo z Evropské unie, a to dokonce ani z České republiky, která je tradičně vnímána jako nejbližší izraelský spojenec na kontinentě?

Navzdory všeobecnému přesvědčení o tom, že je Evropská unie propalestinská – na čemž jistý díl pravdy je – Evropská komise ústy své mluvčí přivítala tuto mírovou iniciativu jako něco, co přispěje k regionální stabilitě. Podobně se vyjádřil i vysoký představitel EU pro zahraniční politiku a bezpečnost Josep Borell, takže pokud jde o evropské komunitární instituce, můžeme říct, že postoj EU k věci je férový a vyvážený. Ale co členské země? Jak je možné, že s výjimkou Viktora Orbána to nikomu nestojí za to, aby vyslal svého zástupce k události, jaká se tu nestala 26 let a na kterou se tak dlouho čekalo?

Protože Evropa má problém s tím, kdo tuto mírovou iniciativu zprostředkoval. Objevují se i obavy, zda tato iniciativa nevyjde bombasticky naprázdno, podobně jako Trumpova idea usmiřování se Severní Koreou. Obávám se, že tady dochází k poměrně zásadnímu nepochopení rozdílu mezi rolí Spojených států v obou místech i rozdílu mezi zájmy na řešení v obou případech.

Zatímco motivace Severní Koreje vydírat své okolí jadernými zbraněmi není o nic slabší než před nástupem Donalda Trumpa k moci, na Blízkém východě je „všechno“ jinak, a to dílem nezávisle na americké administrativě. Stát Izrael se poslední roky potýká s politickým rozporem mezi vlastními bezpečnostně-strategickými zájmy a názory mileniálů z řad amerických Židů, které bývají vůči Izraeli kritičtější, než bylo dosud zvykem. V kombinaci s evidentní snahou americké společnosti o prosazení nějaké nové izolacionistické Monroeovy doktríny to pro Izrael znamená jedno: Na Ameriku nelze dlouhodobě spoléhat. Totéž si myslí i další spojenci USA v regionu, v prvé řadě Saúdská Arábie, která navíc potřebuje izraelskou technologickou pomoc pro řešení svých vlastních problémů (v neposlední řadě s klimatickou změnou) a izraelskou vojenskou pomoc proti íránské a čím dál agresivnější turecké moci v regionu. Izrael a Saúdská Arábie (a její spojenci) se tak navzájem potřebují.

Do této situace se dostal Jared Kushner, Trumpův zeť, který blízkovýchodní situaci velmi dobře zná, a Donald Trump, věrný své nekoncepčnosti a chaotičnosti, Kushnerovi nechal při vyjednávání mnohem volnější ruku, než by bylo za jiné administrativy zvykem. Výsledek je, že se upekla oboustranně výhodná dohoda v podobě mírové smlouvy mezi Izraelem a Bahrajnem a Izraelem a Spojenými arabskými emiráty. Paralelně se vede dialog o míru a normalizaci vztahů mezi Izraelem a neutrálním Ománem, o dalších saúdských spojencích – s výjimkou Kuvajtu, který zůstává protiizraelsky naladěn – ani nemluvě.

„Vyřešit izraelsko-arabský konflikt“ byla vždy v diplomacii položka na seznamu, která patřila mezi nedostižné ideály. A ty ideály najednou sestoupily na zem, a jak to tak bývá, když ideály sestoupí na zem, umazaly se. V tomto případě o veškerý cynismus a nedokonalost těch, kdo ten konflikt tak úspěšně řeší.

V Evropě na tohle nejsme zvyklí, máme rádi, když se věci dějí „správně“ a v souladu s naším, lehce idealistickým pojetím toho, jak má svět fungovat.

Peter Szijjártó, reprezentant v mnoha případech oprávněně kritizované maďarské vlády, tak svou přítomností své kolegy z jiných členských zemí EU vlastně zahanbí: Vlády členských zemí se evidentně ponořily do svých nerealistických vizí tak hluboko, že jediný, kdo jim zachraňuje před dějinami pověst, je politik z nejkontroverznější vlády v Unii.

Není to, očima eurofila, veselý pohled. Ale co, třeba se situace zlepší; ostatně evropští politici nejspíš ještě letos mohou dostat šanci na reparát u mírových smluv třeba s Ománem, Marokem nebo Súdánem. Přesto jistá pachuť zůstane.