Bývalý prezident Václav Klaus FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Exprezident Václav Klaus dosud vystupoval jako renesanční osobnost, která díky svému bystrozraku a podtrhávání v knihách pronikla do nesčetných oblastí lidského vědomí a činnosti. Ekonomiky, historie, geopolitiky, filmu, literatury, klimatu, internetu a zimních sportů. Teď najednou narazil na něco, co nezapadá do jeho světa, a přiznal, že něco neví. Tím matoucím předmětem jeho zájmu je Rusko.
Přiznejme si, Klaus není sám, kdo s jistým údivem sledoval události víkendové vzpoury Jevgenije Prigožina, přinejmenším nás všechny udivil ten následný náhlý obrat. Že někdo vsadí na jednu kartu, to se dá pochopit, protože jsou k tomu třeba nějaké dobré důvody, a my známe (nebo si domyslíme) jen nějaké. Ale zapálit za sebou všechny mosty a pak po nich rychle ještě přeběhnout zpátky, to bylo skutečně velké představení.
„Prigožina nechápu,“ napsal Klaus v pátek na stránkách svého institutu. „Obdivuji všechny ty, kteří jeho vzpouru umějí vysvětlovat jako rafinovaný, racionálně vykonstruovaný čin. A mají na to sofistikovanou teorii. Sofistikovaná být může, ale jen obtížně pravdivá. Prigožin je iracionální postava v iracionálním světě. Jeho aktivity ve světě, zejména v Africe, jsou zvláštní. Staromódně nechápu jeho statut. Všechny historické paralely se mi zdají být za vlasy přitažené. Buď je Rusko v čele s Putinem nedemokratický, zcela autokratický systém, jak je v našich médiích líčeno, a pak by si se vzpurným majitelem armády snadno poradilo, nebo je to systém daleko méně centralizovaný, systém neřízený, systém, kde si každý dělá, co chce. Obojí je špatně,“ píše exprezident.
Pak ještě rozvíjí své úvahy o podivnostech ruského režimu.
„Nevím. Systém, který umí zavřít Navalného, ale ne Prigožina? Jde o chaotický systém, který není centrálně řízen? Pak už zbývá jen hypotéza, že si Putin Prigožina pěstuje a že o žádnou hrozbu ve skutečnosti nešlo. Každou hodinu se budeme dozvídat více, uspěchat hodnocení by bylo předčasné. Jsem však přesvědčen, že víkendová událost Putina výrazně oslabila. Že naše Černochové tleskají, je protiargumentem. Ty se ale mýlí vždycky,“ dospěl Klaus aspoň k nějakému závěru.
O pozadí toho, co vypadalo jako vzpoura, víme stejně málo jako Klaus. Můžeme mít zato, na základě toho, co si pamatujeme o Klausových názorech, že některé věci mohl za ty roky postřehnout a nestalo se tak.
„Prigožin je iracionální postava v iracionálním světě,“ míní bývalý politik. Nezdá se. Prigožin je racionální postava ve světě, který je iracionální jen podle našich měřítek, ale svou vnitřní racionalitu má. Bývalý sovětský kriminálník, šéf wagnerovců a dezinformačního institutu v Petrohradu a král ruského cateringu je desítky let úspěšný, protože je velmi racionální. Přizpůsobil své metody systému organizovaného zločinu, který tvoří podstatu ruského státu. Rusko není země, kde je rozšířený organizovaný zločin, ale ta země sama je mafiánský systém, kde se bossové velké rodiny podělili o politické, ekonomické a armádní funkce. Kámoši z dob leningradského Putinova dětství, parta z „chatařského“ družstva Ozero (patří k nim i Vladimir Jakunin, na jehož sedánky pro užitečné idioty na ostrově Rhodos jezdil Klaus řečnit) a někdejší příslušníci KGB. Chobotnice propletená chapadly s menšími chobotničkami. A tohle všechno někdo považoval za stát, byť, jak by Klaus řekl, poněkud nestandardní.
I v takovém systému může docházet k soupeření o moc, ale ne podle demokratických pravidel, ale za kulisami celé té potěmkinovské stavby. Bylo to tak i v nacistickém Německu, kde se příslušníci mocenské elity mezi sebou mohli upřímně nenávidět a intrikovat proti sobě, ale nikdo to nedal navenek najevo. Konec Ernsta Röhma a jeho SA byl jen jeden příklad na samém začátku nacistické moci. Röhm byl osobní Hitlerův přítel, v NSDAP byl od roku 1920 a jeho oddíly měly na svědomí politické vraždy. To všechno Hitlerovi a dalším vyhovovalo, dokud nezačali mít pocit, že jim šéf SA a jeho bojovníci přerůstají přes hlavu. Bývalý spolubojovník byl brutálně zlikvidován a jeho muži taky.
Ten Klausův protiklad je falešný, abychom použili Klausovo oblíbené slovíčko. „Buď je Rusko v čele s Putinem nedemokratický, zcela autokratický systém, jak je v našich médiích líčeno, a pak by si se vzpurným majitelem armády snadno poradilo, nebo je to systém daleko méně centralizovaný, systém neřízený, systém, kde si každý dělá, co chce,“ přemítá Klaus. Putinovo Rusko ale je zcela autokratický systém. Budování jeho základů bylo patrné od začátku, ale zjevné to bylo od komedie s Medveděvovým zástupným prezidentstvím a pak návratem Putina do Kremlu. Bylo jasné, že moci už se nevzdá. Demonstrace na Bolotném náměstí v roce 2012 proti Putinovi byla brutálně potlačena a mluvčí Dmitrij Peskov potěšeně konstatoval, že játra protestujících těžkooděnci rozmazali po asfaltu. Zapojilo se 200 vyšetřovatelů, bylo provedeno 1500 výslechů, stovky prohlídek a padlo více než 30 obvinění.
I v autokratickém systému si někdo může dělat, co chce, pokud nevystupuje proti centrální moci. Může třeba provozovat organizovaný zločin a přisát se na stát jako pijavice, pokud patří k partě, která to organizuje. Může si dokonce zřídit soukromou armádu, ačkoliv to podle ruských zákonů není možné. Kreml to dovolí, když se ta armáda dá skrytě používat pro ruské zájmy v zahraničí. Roky se dělá, že s tím Rusko nemá nic společného, zapřísahal se tím samotný Putin, aby najednou ten samý Putin prohlásil, že celou dobu wagnerovce ruský stát hojně platil.
Když pak vlivem vnitřního pnutí a osobních ambicí dojde ke konfliktu, ozbrojená pěst Kremlu se cítí ohrožena a vzbouří se, nebo aspoň vzpouru simuluje. Kdo všechno byl v tom představení zapojen z vyšších kruhů, to nevíme. Putinova hra na jemné vyvažování soupeřících stran krachla a Prigožin je pořád dost mocný na to, aby mohl udělat velké problémy, kdyby mu šlo o všechno. Nejhorší je, když někdo nemá co ztratit. Zrovna v tuto chvíli vedení v Moskvě velké problémy nepotřebuje, a tak velkoryse odpustí sestřelené vrtulníky a letadlo a urážky generálů a samotného Putina a všechno na chvíli uhladí, než se uvidí, jak dál.
To nejsou žádné originální úvahy, takhle to vidí jak ruská opozice v exilu, tak nacionalističtí radikálové.
Co ale říkal Klaus rok po rozmazávání jater na moskevském asfaltu? Hle: podklad pro vystoupení na konferenci “The Russia Forum 2013”, Moskva, 18. dubna 2013.
„V posledních dvou dekádách jsem velmi pozorně, i když na dálku, vývoj v Rusku sledoval a dělal jsem to, aspoň doufám, s přiměřeným respektem. Nikdy jsem si nedovolil povýšený postoj vlastní tolika evropským politikům, intelektuálům a novinářům, kteří se jako experti, vysílaní evropskými nebo mezinárodními institucemi, považují za samotné ztělesnění svobody, demokracie a rozumu. Dělají to, aniž se pokoušejí pochopit skutečnou situaci a specifické charakteristiky této země,“ soudil Klaus. Ten povýšený postoj politiků, intelektuálů a novinářů byly zřejmě názory, že se nemají rozmazávat játra po komunikacích a vraždit novináři. Klaus ale vypočítával tři problémy „v dnešním Rusku“, a to, že „nikdy nebyla zformulována široce sdílená a všem srozumitelná transformační vize“, pak „nedostatečnou kontrolu makroekonomické situace“ a nakonec (skutečně až nakonec) „byli jsme svědky nevytvoření systému autentických politických stran a tím i plnohodnotné parlamentní demokracie“.
„Byli jsme svědky nevytvoření…“ Samo se něco nevytvořilo. Kouzelné. Putinovská klika z KGB zárodky nějaké skutečné plurality udusila, volby byly deformované, mimo jiné i ovládnutím velkých médií (jejich šéfové chodili jednou týdně do Kremlu si poslechnout, co mají lidu předkládat), policie mlátí lidi na pokojných prostestech, ale „ono se nevytvořilo“. Pro Klause ale hlavním zlem byl Brusel. Pak Rusko anektovalo Krym a hlavním zlem byl pořád Brusel, a nakonec vpadlo na Ukrajinu a hlavním zlem je, kdo by to byl řekl, Brusel a k tomu Washington.
Exprezident a laureát Puškinovy ceny teď ve zdech svého slovutného institutu hluboce přemítá, co je to vlastně v Rusku za systém. Než na to přijde, nějaký čas to zabere, takže v mezičase může občas něco napsat o zeleném šílenství, neomarxismu a potírání svobod v Evropské unii. Škoda, že se nenarodil tak o třicet let dřív, stihl by ještě bojovat proti habsburské hrozbě.
