Historička Muriel Blaive FOTO: YouTube/Britské listy
FOTO: YouTube/Britské listy
Francouzská historička Muriel Blaive, působící v Ústavu pro studium totalitních režimů, na sociálních sítích a v médiích opakovaně obviňuje své kritiky z neznalosti historie a z nevědeckých přístupů. Sama se ovšem dopouští závažného historického omylu, když opakovaně tvrdí, že komunistický režim v roce 1952 v procesu s Rudolfem Slánským a společníky neoznačil obžalované jako Židy, nýbrž jako sionisty.
Podle doktorky Blaive se tím totiž „stalinský režim (marně) pokusil krýt svůj antisemitismus“. Zde je možné si přečíst twitterové příspěvky Muriel Blaive. Přesvědčuje v nich účastníky diskuze, že komunistický režim v éře stalinismu nepoužíval pro některé politické vězně označení „Židé“.
Pravda je ovšem zcela opačná. Stalinistický režim svůj antisemitismus vůbec neskrýval. Jedenáct z celkového počtu čtrnácti obžalovaných, jmenovitě Slánský, Geminder, Frejka, Reicin, London, Hajdů, Löbl, Margolius, Fischl, Šling, Simone, měli už přímo v žalobě podepsané státním prokurátorem Josefem Urválkem za svým jménem a datem narození důsledně uvedeno, že jsou „židovského původu“. (Zdroj: Žaloba proti vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, v Praze dne 14. 11. 1952, Státní prokurátor JUDr. J. Urválek. Rudé právo, 20. 11. 1952, str. 6)
Nejde přitom o nějakou drobnost. Sedm let po skončení II. světové války, během níž byli Židé vystaveni největší rasistické perzekuci v historii, se komunistický režim nestyděl opět mluvit o Židech, když charakterizoval oběti své perzekuce. Omyl historičky Blaive ukazuje její mezery v moderní české historii, za jejíž znalkyni se vydává. Samozřejmě že všichni jmenovaní Židé jsou v žalobě označováni i jako sionisté, kosmopolité, mluví se o nich jako o lidech bez skutečné vlasti, v některých případech se zdůrazňuje špatná znalost češtiny, apod. Nicméně v rozporu s tím, co opakovaně píše Blaive, jsou naprosto otevřeně a bez skrývání označeni jako Židé.
O tom, že nešlo o nějakou marginálii, jejíž neznalost není významná, svědčí i to, že tuto skutečnost zpracoval do krásné literatury i významný český spisovatel Ota Pavel v jedné ze svých nejlepších povídek Běh Prahou. V ní vzpomíná, jak jeho otec, který přežil nacistickou rasovou perzekuci a o němž psal i v jiných svých dílech, propadl po válce myšlence komunismu. Uvěřil, že komunistický režim přinese svobodu a rovnoprávnost všem, a tedy i Židům, a stal se horlivým propagátorem komunistických myšlenek. Naprostým šokem proto pro něj bylo právě to, když se v Rudém právu u žalovaných v procesu se Slánským dočetl, že je zdůrazněn jejich židovský původ. Ota Pavel popisuje scénu, kdy si tatínek s maminkou obžalobu v Rudém právu přečetli:
„Vešel jsem dovnitř, měl jsem strach, že se jim něco stalo. Byli v zadním pokojíku. Maminka ležela na gauči zachumlaná do deky a obrácená ke zdi, tatínek seděl v podvlíkačkách u stolu a plakal. Vlasy měl rozházené přes čelo a slzy mu stékaly na noviny. Bylo to Rudé právo, které odbíral a bez něhož nemohl ani den být. Naklonil jsem se nad ním a ty vlasy mu dal pryč z čela. Poprvé a naposled v životě se mi sesunul do náruče, jako to dělají děti.
Já byl už chlap. Držel jsem ho a díval jsem se přes jeho hlavu do toho Rudého práva, kde zaškrtal červenou tužkou: Rudolf Slánský, židovského původu, Bedřich Geminder, židovského původu, Ludvík Frejka, židovského původu, Bedřich Reicin, židovského původu, Rudolf Margolius, židovského původu. Ta řada židů pokračovala a byla rozmazaná slzami. Když se utišil, podíval se nepřítomně na mě, jako by mě nepoznával, a povídá: Zase zabíjejí židy. Už to zase potřebujou na někoho svést. Pak vstal a uhodil do toho Rudého práva a křičel: Já odpouštím vraždy. I justiční. I politický. Ale v tomhle komunistickým Rudým právu nikdy nemělo stát židovský původ! Komunisti dělí lidi na židy a na nežidy!“
Všem včetně Muriel Blaive doporučuji přečíst si celou Pavlovu povídku (např. zde). V Československu za normalizace pochopitelně nesměla vyjít. Kolovala v rukopisech a tiskem vyšla ve čtvrtletníku Svědectví, který v Paříži vydával Pavel Tigrid. Kdyby ji Muriel Blaive četla, věděla by, že komunisté ve Slánského procesu psali o obžalovaných jako o Židech, a už nikdy by to nezapomněla.
Doufám, že Muriel Blaive po přečtení povídky Oty Pavla projeví více pokory před českou historií a také před těmi, kteří tuto historii prožili. Občas mohou i lidé bez historického vzdělání a bez vědeckých metod práce znát historii lépe než historička, u níž je ovšem taková neznalost, na níž ještě navíc zakládá svou polemiku, vážnou profesionální chybou.
