Evropa je v šoku, nadpoloviční většina v Británii bude dnes večer bouřlivě oslavovat. Blízká spolupráce Spojeného království a Evropské unie po téměř 50 letech brzy skončí. Co vlastně pomohlo příznivcům brexitu zvrátit situaci, která pro ně ještě začátkem týdne nevypadala příliš optimisticky? Nabízíme 8 důvodů, proč Britové volili brexit.
1. Varování před ekonomickými dopady brexitu
Britská veřejnost byla dlouhé týdny bombardována ekonomickými analýzami, které předpovídaly, že země po případném odchodu z EU zchudne. Výsledek kampaně, v níž sehrál důležitou roli premiér David Cameron, byl ale opačný. Většina voličů dospěla k závěru, že i přes ekonomické ztráty se odchod z EU vyplatí.
I mnozí zastánci setrvání Británie v Evropské unii kritizovali tuto část kampaně jako přehnanou a přiznali, že se vymkla autorům z rukou. Katastrofické scénáře zveřejňovaly mnohé uznávané instituce, před ekonomickými dopady na vzájemný obchod varoval i prezident USA Barack Obama. K tomu Bank Of England varovala před recesí, britské ministerstvo financí před zvyšováním daní, národní úřady před vyššími výdaji na školství a zdravotnictví. Donald Tusk nakonec završil vše předpovědí, že po brexitu nastane „konec západní politické civilizace“.
Kromě toho, že Britové všem těm pesimistickými řečem uvěřili pouze dočasně, ekonomické argumenty zastánců brexitu použila protistrana proti Evropské unii. Zafungovalo například tvrzení příznivců brexitu, že představitelé EU se pouze snaží potopit Británii a prosadit tak do popředí zájmy vlastních zemí.
Podle serveru BBC ukazuje neúspěch této části kampaně nejen na skutečnost, že Britové odmítají naslouchat hlasům odborníků a své vládě. Jejím odmítnutím dali jasně najevo, že pro ně ony tolik proklamované finanční výhody, které jim EU poskytovala téměř půl století, nejsou důležité. Buďto o nich vůbec nevědí, nebo z nich mají nulový prospěch a tudíž jim nijak v životě chybět nebudou.
2. Až 350 milionů liber týdně pro britské zdravotnictví
Téma se stalo aktuálním poté, co kampaň Vote Leave oznámila, že hodlá diskutované britské příspěvky do EU ve výši 350 milionů liber týdně využít v případě odchodu v Národním zdravotnickém systému (NHS). Argumenty kritiků, že podstatná část těchto peněz se z Bruselu do Británie zase vrací ve formě rozličných dotací, na voliče podobně jako varování před zchudnutím nezabraly. Ministr zdravotnictví Jeremy Hunt vyhlásil, že opuštění EU by vedlo ke škrtům v rozpočtu a odchodu zahraničních lékařů a sester.
Přesto ale Britové vyslyšeli jasně znějící slogan, zafungovala i stanovená cifra. Podle BBC právě tato část kampaně zastánců brexitu měla rozhodující vliv. Byla jasně formulovaná, srozumitelná, a atraktivní pro voliče všech stran, věkových i sociálních kategorií.
I přestože britský státní úřad označil tvrzení za zavádějící, jeho účinnost tím již nesnížil. Číslo bylo pro Brity zcela jasným důkazem, že bez EU se budou mít lépe.
3. Slíbená regulace migrace po brexitu
Podle britského statistického úřadu přišlo loni do Británie 333 tisíc migrantů. Cameron však ještě před loňskými volbami sliboval, že počet přistěhovalců „stlačí pod 100 000 ročně“. Již skutečnost, že imigrantů v Británii neubývá, nahrála stoupencům brexitu. Argumentovali, že v oblasti nižších příjmových skupin vytlačují migranti domácí pracující, jež mají většinou horší vzdělání. Za vinu to kladli samozřejmě Evropské unii, která povoluje volný pohybu osob v rámci všech členských zemí.
Představitelé kampaně Vote Leave slíbili Británii, že když z EU odejde, budou prosazovat zavedení bodového systému regulujícího migraci, jaký má například Austrálie. Vsadili na kartu, která jim pomohla již několikrát k vítězství, a ani tentokrát se nespletli. Britští voliči nereagovali ani na hlasité kritické volání po klidu a nadhledu, a ponořili se hluboko do rozjitřených emocí.
Strach z imigrace se vládě eliminovat nepodařilo, naopak nahnal do volebních místností velký počet voličů, kteří poté měli pocit, že svou povinnost vůči zemi splnili již samotným hlasováním pro brexit.
Otázky národní a kulturní identity oslovily především voliče s nízkým příjmem. Pro ně se tak stal hrdinou brexitu šéf protievropské Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) Nigel Farage. Ten po referendu prohlásil: „Nyní si troufám snít o východu slunce nad nezávislým Spojeným královstvím.“ Nejen své příznivce za pomoci dalších britských euroskeptiků přesvědčil, že příští generace Britů po brexitu opět převezme kontrolu nad svou zemí a bude moci lépe prosazovat národní suverenitu.
4. Ztráta důvěry Britů v premiéra Camerona
V posledních 10 letech David Cameron vyhrál dvoje volby, prosadil dvě nezávislá referenda. Jeho příslovečné štěstí se tím ale zřejmě vyčerpalo. V posledních týdnech byl tak okolnostmi donucen dát všanc svůj post i osobní pověst, a vsadit na již získanou důvěru britské veřejnosti. Sám musel tušit, že to nebude úspěšně završená cesta z problémů ven. Vždyť on sám slíbil referendum před loňskými parlamentními volbami. Možná i kvůli tomuto slibu je překvapivě vyhrál a nemusel tvořit vládu s koaličním partnerem, který by vyhlášení referenda zabránil.
Referendum bylo důsledkem dlouholetých tahanic uvnitř Cameronovy Konzervativní strany a tlaku Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP). Řada kritiků premiérovi vyčítala, že kvůli vnitrostranickému sporu dal v sázku budoucnost celé země. Navíc byl po letech své kritiky Evropské unie pro řadu voličů v roli jejího obhájce v kampani od začátku nedůvěryhodný.
Cameron nás vyvedl z EU omylem, poznamenal komentátor BBC Nick Robinson. Vyhlásil lehkomyslně referendum, vedl neúspěšnou kampaň a prokázal katastrofálně špatný úsudek, napsal týdeník The Economist. Pro odchod z EU byla jen jedna velká strana v Británii, již zmiňovaná UKIP. Všechny ostatní byly proti a přesto v referendu převážil brexit.
Výsledek referenda pouze potvrdil, že Cameron Británii v tomto směru bolestivě rozdělil na nesmiřitelné tábory. Zničila ho vlastní touha po sjednocení země spojená s neschopností dosáhnout potřebného volebního výsledku.
5. Labouristé nedokázali navázat kontakt se svými voliči
V kampani před brexitem zcela selhala vládní opozice. Dvě členky nejsilnější opoziční britské strany podaly po referendu návrh na hlasování o nedůvěře stranickému vůdci Labouristické strany Jeremy Corbynovi kvůli neuspokojivému vedení kampaně o brexitu. Corbyn vedl pouze vlažnou kampaň pro členství v EU a poté jen konstatoval, že je potřeba se s výsledkem referenda smířit. Množí se dohady, že se labourističtí poslanci pokusí Corbyna svrhnout.
Sám Corbyn dal už dříve najevo, že odejít z vedení strany v případě brexitu nehodlá, na rozdíl od předsedy vlády Davida Camerona. Lídr labouristů prohlásil, že se zvláště obyvatelé chudších oblastí země cítili „zrazeni a odstrčeni“. Kontakt s nimi ale během kampaně kdysi Blairova strana takřka nenavázala, přestože jim „přistála“ v řadách posila například v podobě Sadiqa Khana, nového a prvního muslimského starosty Londýna.
Labouristická strana prosazuje multikulturalismus. Její vlády úmyslně masovou imigraci se záměrem učinit z Británie skutečně multikulturní mocnost, a „namočit pravici nos v diverzitě a dosáhnout toho, aby jejich argumentace zastarala“. Za 8 let trvání politiky labouristů se v Británii usadilo 2,3 milionu cizinců.
Přestože i labouristé připustili, že migraci bude potřeba v budoucnu regulovat, na veřejnosti nedokázali překonat obraz strany, v níž vládnou vzájemné politické rozpory. Corbynovo volání po „sociální Evropě“ tak mělo mezi obvykle sociálně soucítícími Brity minimální odezvu.
6. Nadšení zastánců brexitu a Borise Johnsona
Británie teď může nalézt své místo v Evropě, které přísluší páté nejsilnější ekonomice. Země má nyní skvělou možnost schvalovat zákony a rozhodovat o daních v souladu s vlastními potřebami. Tato slova pronesl po referendu jeden z jeho vítězů. Bývalý starosta Boris Johnson ukázal v uplynulých týdnech svou sílu i politický talent. V roli pěšáka křižoval zemi a přesvědčoval Brity o brexitu osobně. A s pořádnou vervou. Za katastrofu například označil vznik společné evropské měny, požadoval rovnou omezení britských vztahů s EU.
V rámci Konzervativní strany se postavil do čela tábora obhajujícího vystoupení z Evropské unie a pro voliče byl v tomto směru zcela důvěryhodnou osobou. Brity uklidňoval například paradoxně dosti horkokrevným tvrzením, že Němci by museli být „šílení“, kdyby uvalili cla na obchod s Británií. Své odpůrce tak nepřímo označil za blázny, a skutečně… Oslovil i Brity prahnoucí po „volbě zdravého rozumu“. Část z nich začala mít pocit, že dotovat EU mohou dobrovolně jen lidé nezkušení a nemoudří, a zatoužila s unií skoncovat.
Že Británie může vybudovat silnější vztahy s Evropou na základě volného obchodu, si myslí i současný britský ministr spravedlnosti David Gove. Spolu s Johnsonem se stal Gove (přestože Cameronův muž) nejhlasitějším odpůrcem setrvání země v EU. Když Johnson označil Evropskou unii za neprůhlednou, Gove přidal argument o imigraci, kterou nelze bez nových pravidel omezit a řídit.
„Místo svárů s EU můžeme mít s unií dobrý vztah, místo problematického nájemníka můžeme být dobrým sousedem,“ prohlásil Gove. A dodal, že se voliči nemají nechat zastrašit některými názory, že Británie je příliš malá, chudá a hloupá na to, aby mohla existovat mimo unii. Britové potřebovali zvednout nabořené národní sebevědomí – alespoň výsledky referenda by tomu odpovídaly.
7. Mezigenerační rozdíly v britské společnosti
Tři z pěti voličů starších 65 let podle průzkumů hlasovali pro odchod Britů z EU. Nejsilnější voličská základna příznivců brexitu byla zjevná. Senioři referendum podle některých pozorovatelů přímo vyhráli. Jejich stížnosti na překotné změny v Evropě, s nimiž se nehodlali smířit, byly zasety na úrodnou půdu.
Demograficky referendum ukázalo jasné rozdělení Británie mezi mladou a starší generaci. List The Independent napsal, že se projevila „propast mezi liberální městskou třídou a dělnictvem. Zejména v otázkách imigrace, kde se „vyjevuje rozdíl v životní úrovni lidí těžících z globalizace a těmi, kdo zůstali stát stranou, a nezískali proto práci ani peníze“.
Podle Briana Klaase, analytika London School of Economics, „jsou lidé zaskočeni příliš rychlými změnami ve společnosti. V kombinaci s latentním euroskepticismem a s faktem, že politikové chtěli využít strachu z migrantů, vznikl mocný tlak na změnu směřování“.
Podle dalších kritiků se Evropa již změnila, a úřednický moloch Evropské unie na její přerod nedokázal včas a pružně zareagovat. Výsledkem byla politická rozhodnutí, která v praxi nemohla fungovat, a rozšíření řad stoupenců brexitu – volajících po starých dobrých časech – nejen mezi seniory.
8. Historie a tradičně odtažitý vztah Evropy a Británie
Vztah mezi Evropou a Británií nikdy nebyl jednoznačně vřelý, jednoduchý, ani neměnný. Celá desetiletí se v Británii ozývaly euroskeptické hlasy – v politice i tamních médiích. Největší počet těch, které EU dokázala přesvědčit o svých přínosech, byl vždy v mladších generacích. Strach z migrace a jejích následků nakonec ale dostihl i mladé Brity, a zastánci setrvání v EU přišli o naprosto zásadní stavební kámen nové britské budoucnosti.
Důkazem je podle BBC také fakt, že Britové, kteří volili brexit, tak činili často v rámci svého boje za národní identitu, a nikoliv ve vyhlídce ekonomického růstu země nezatížené regulacemi a nesmyslnými celoevropskými zákony. Mladí Britové se na rozdíl od těch starších nejistoty bez EU neobávali ani před brexitem, a nyní jsou odhodláni bojovat za silnější Británii. I bez podpory Evropské unie, která jejich národní výhody podle nich nerespektuje, a ještě se snaží rozdíly mezi zeměmi mazat.