POLEMIKA / V některých médiích a sociálních bublinách už dva roky probíhá lítý boj o učebnici dějepisu pro 9. třídy a víceletá gymnázia, uplatňující na výuku soudobých dějin tzv. badatelskou metodu. Leckomu to může přijít bizarní, ale soudobé dějiny jsou až příliš živé. Připomeňme, že učebnici zpracovali zaměstnanci Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) za minulého vedení, které ustupovalo snahám o vylepšování obrazu komunistické éry. Současné vedení, instalované v květnu 2022, však tyto tendence razantně zastavilo. To způsobilo poprask a vztek zejména u levicové inteligence. Spor o učebnici ale není pouze sporem o to, jak národ prožil události nedávné historie. Je to spíše o tom, zda lze vynechat a zamlčet události, jako by je náš národ vůbec neprožil.

Nakladatelství Fraus, jež má čerstvě německého vlastníka, nyní stahuje učebnici z prodeje a v Deníku N a na serveru Alarm se objevila ostrá kritika, že „ÚSTR cenzuruje učebnici dějepisu“. V Právu se dokonce objevilo šovinistické a absurdní tvrzení, že nám učebnici dějepisu „cenzurují Němci“.

Fakta ukazují, že to jsou naprosté výmysly, což lze snadno doložit. Nakladatelství Fraus na přímou otázku deníku FORUM 24 jasně odmítlo oprávněnost nařčení ohledně nátlaku z vedení ÚSTR. Když už se ale někdo uchyluje k tak ostrým slovům, jako je cenzura, tak mu také můžeme odpovědět, že tato učebnice podivně zcenzurovala české dějiny. ÚSTR přitom necenzuruje něčí dílo. Nechce jen, aby toto dílo, vůči němuž sdílí autorská práva, mělo nadále charakter oficiální učebnice (byť není jediná), a to pod hlavičkou ÚSTR.

V tomto sporu se již objevilo mnoho výtek, co je v učebnici napsáno chybně. Ale málo tu dosud zaznělo, že tato učebnice zvláštním způsobem obchází či pomíjí řadu zásadních událostí a dějů 20. století. Kupříkladu zcela vynechala Pražské povstání a nepopsala sovětskou invazi v srpnu 1968 i následnou dvacetiletou okupaci. Ministerstvu školství, které učebnici schválilo, to nevadí.

Gumování paměti

Interpretace nedávných dějin je často i osobní záležitostí. My, kterým komunistický režim terorizoval naše blízké a naše rodiny a třeba také ukradl a zlikvidoval prarodičům jejich majetek, máme celkem pochopitelnou perspektivu. A protože jsem dobře poznal i prostředí protikomunistického odporu, jehož jsem se v závěru sám účastnil, tak velmi dobře chápu nesouhlasné až rozhořčené reakce řady lidí z disentu na snahy zmírňovat a relativizovat zločinnou podstatu totalitní diktatury KSČ, čemuž se hojně věnuje početný proud historiků z mladších generací.

Jenže spor o badatelskou učebnici „Soudobé dějiny“ z nakladatelství Fraus není tak jednoduchý a odráží hned celou řadu důležitých otázek a problémů. Tvrzení Petra Zídka z Práva (1.10. 2024), že jde o „svár o to, zda existuje jeden závazný kánon výkladu minulosti“, neodpovídá vůbec podstatě problému této učebnice. Takhle to pouze chtějí zjednodušit její fanoušci, aby kritici tohoto díla vypadali co možná nejhůře. Jako nějací cenzoři.

Přitom jde o to, že současné vedení ÚSTR má legitimní právo se od učebnice distancovat, jestliže usoudilo, že tato pomůcka zamlčuje žákům zásadní fakta a kontexty. Nejde tu o určitý výklad dějin, ale o to, že bez některých událostí tyto dějiny nedávají smysl. Kupříkladu doba normalizace je nepochopitelná bez faktu sovětské invaze a okupace. Stejně jako takzvaná doba temna nedává smysl bez Bílé hory.

Nelze samozřejmě tvrdit, že by učebnice vysloveně popírala zločiny komunistické diktatury nebo dějiny vykládala explicitně ideologicky. Jde spíše o problematickou metodu, při níž početný autorský tým vedený historikem Jaroslavem Pinkasem nadřadil nad události a jejich aktéry zkoumání jakési celkové či převažující společenské atmosféry dané doby a před velkými a určujícími událostmi upřednostnil každodennost obyčejných lidí.

To je zjevně důvod, proč pamětníci, kteří byli i aktéry děje, často nenachází v učebnici to, co prožili. Kupříkladu disidenti. Mají při takové četbě pocit vygumované paměti. A to prázdno v popisu historie nelze označit za „jiný výklad“ nebo „jiný kánon“.

Jistě, v žádné školní učebnici nemůže být „všechno“, pojďme si tedy spíše říci, zda v rámci plurality výkladu dějin má autor učebnice právo vynechat podstatnou látku, ačkoli na ni navazuje následující téma. Tak třeba v matematice bychom třeba vynechali lineární rovnice, zato navazující kvadratické rovnice bychom do učebnice zařadili.

Takovou učebnici bychom právem pokládali za paskvil. Je proto docela šokující, že třeba strhující drama srpnových dní roku 1968 učebnice zcela vynechala, ale věnuje se důkladně morálním dilematům doby normalizace. Jedno bez druhého přitom nemá logiku. Stejně jako nelze pochopit kvadratické rovnice bez pochopení rovnic lineárních. Ano, provedení badatelské učebnice dějepisu je přesně takhle absurdní.

ÚSTR s otazníkem

Jsou tu ale i jiné problémy, než je spor o smysl každodennosti versus smysl velkých událostí v historii společnosti. Je to třeba spor o smysl a metody práce Ústavu pro studium totalitních režimů, což je státní výzkumná instituce. A je opravdu padlé na hlavu, aby bádání o dějinách podléhalo výsledkům voleb. Za levicové vlády nám vědci z Ústavu pro studium totalitních režimů málem zjistili, že jsme tu v éře vlády KSČ dozorované z Moskvy vlastně totalitní režim ani neměli.

Neplodná debata o tom, co je vlastně totalita, střídala blábolení o tom, jak režim upevňoval svoji legitimitu skrze starost o potřeby lidí, čehož mají být symbolickým příkladem novomanželské půjčky. Z takového druhu „legitimity“ se člověku, který tou hnusnou dobou prošel, dělá špatně od žaludku.

Je dobře, že nyní se v ÚSTR takovým způsobem dějiny nefalšují. Jenže: co když tu bude vládnout třeba Tomio Okamura? To by pak do ústavu mohli přijít i „vědci“, kteří by objevili škodlivý vliv vstupu Česka do Evropské unie. Systémové postavení ÚSTR v rámci organizačních složek státní administrativy je nešťastné. Práce ústavu je zároveň velmi potřebná ve společnosti, která prošla dlouhou dobou masivního potírání občanských práv.

Důležitým tématem tohoto sporu je ovšem také svoboda vědecké práce a zacházení s institutem tzv. zaměstnaneckého díla, v tomto případě autorských práv k učebnici, kterou zaměstnanci ÚSTR vytvořili z rozpočtu státní instituce.

Do vyhrocené debaty se promítá i to, kdo kde stojí na škále pravo-levého hodnotového spektra. Spor je silně emotivní a provází ho i urážky, difamace a manipulace s fakty, kterých se dopouští zejména strana obhájců učebnice, jež má občas rysy fanatické sekty, jak si ukážeme dále. Ovšem ani strana odpůrců učebnice není v některých vystoupeních zrovna bez chyb. Mám na mysli současné vedení ÚSTR.

Je učebnice geniální, nebo mizerná?

Ze sporu příznivců i odpůrců učebnice pozorovatel nenabude jistotu, jaká ta učebnice vlastně je, pakliže si ji sám nepřečte. Respektive neprojde si vše, co k ní patří. Jde nejen o jednu knihu, nýbrž také o pracovní sešit a internetové materiály ke stažení. Učitelé si ještě mohou obstarat metodické rady v příručce.

Nynější vedení ÚSTR vyjmenovalo při kritice učebnice řadu dílčích pochybení, ale také kritizovalo její ideologické zaměření. To je zřejmě poněkud přehnané. Nicméně učebnice učí žáky, že komunistický režim nabízel „vizi sociálně spravedlivé společnosti, kde sobectví jedince ustoupí potřebám kolektivu“, přičemž neakcentuje záměr tehdejších vládců vyhladit „nepřátelské třídy“.

Autoři a obránci učebnice protestují, že tu už zase chce někdo autoritativně stanovit závazný výklad dějin jako v éře normalizace. A místo toho, aby se žáci ve školách učili hlavně myslet a sami si vyhledávat informace, tak je tu někdo znovu nutí bezmyšlenkovitě biflovat data a závazné interpretace. Je to směšná ublíženost.

Školy nemají žádnou povinnost používat právě tuto učebnici (je totiž jen jednou z mnoha) a řekněme, že takové interpretace dějin se ve svobodné společnosti prostě objevují. Diskvalifikující přitom není to, že autoři často používají jazyk komunistické propagandy. Ať si takhle píší. Jen máme právo na to upozornit a vznést otázku, zda se to má platit z veřejných peněz. Diskvalifikující je ovšem zcela jistě to, když autoři vynechají z dějin hlavní události.

Fanoušci na učebnici vyzdvihují také její moderní interaktivní styl a prezentují ji jako takřka geniální vzdělávací pomůcku. Patří k nim i historik Michal Stehlík. Ten napsal spolu s Martinem Gromanem o učebnici oslavný text, který by se dal nazvat manifestem postmoderní historiografie, v níž může mít každý svoji pravdu. A hlavně když o té historii debatujeme. Nevyjádřili se ovšem k tomu, zda je součástí svobodného výkladu dějin také možnost jejich proškrtání a zatajení klíčových dějů.

Učebnice přitom skutečně obdržela velmi prestižní ocenění: stříbrnou medaili v jedné z kategorií mezinárodní soutěže BELMA o nejlepší evropské výukové materiály na Frankfurtském knižním veletrhu. Může mít ona učebnice takové nedostatky, jak říká zejména ředitel ÚSTR Ladislav Kudrna, když ji posuzoval i mezinárodní vědecký výbor a takhle ji ocenil? Vždyť ta učebnice je přece výsledkem práce českých vědců, za něž se postavili vědci evropští… Není tedy divu, že ministerstvo školství udělilo učebnici schvalovací doložku a po prošetření na ní stále trvá.

Tím se spor stává těžko přehledným. Řada pozorovatelů věří té straně, k níž má na základě předběžných zkušeností a ideové či politické orientace prostě blíž. S tím se ale nelze spokojit. Nevěřím přece bezhlavě někomu jenom proto, že si s ním třeba tykám. Takže jsem udělal to, že jsem si učebnici přečetl a prošel jsem si doplňující materiály, zejména řadu úkolů a otázek v pracovním sešitu. Musím především uznat, stejně jako to již přede mnou napsal Michal Klíma, že učebnice je skutečně zajímavá a hravá.

I člověk, který není odborníkem na didaktiku, z učebnice cítí snahu o to, aby žáci byli do historických témat vtaženi a mohli o nich diskutovat. A učebnice s pracovním sešitem také učí žáky nahlížet určité události, v nichž docházelo ke střetům, různýma očima. Badatelský charakter učí žáky pracovat se zdroji. To je přínosné.

A jen tak mimochodem – je to snad poprvé, kdy česká učebnice ukazuje poválečné vysídlení třímilionové německé menšiny z Československa také očima postižených Němců. Zároveň také nezatajuje českou účast na kruté perzekuci Romů v koncentračních táborech, což byl předstupeň jejich vyhlazování. V tom se odráží jistá až nevídaná zralost autorů učebnice.

Pak tu jsou ale prvky, které působí přinejmenším bláznivě a nepatřičně. Již se hodně psalo o ilustraci k popravě Milady Horákové ve formě ladovského obrázku domácí zabíjačky. A je třeba potvrdit oprávněnost názoru kritiků, že jde o nepřijatelnou absurditu. Autoři to vysvětlují snahou děti zaujmout skrze provokativní vizuály.

Podobně nevkusnou absurditou je také obrázek kluků skákajících po berlínském památníku holokaustu. Kvádry památníku evokují hroby a lidské utrpení. Otázku, zda se má po hrobech skákat, nastoluje koláž, na níž ti samí kluci skáčou po hromadě mrtvol na dobové fotografii z koncentráku. Je to zřetelně nepatřičné, ale není to zásadní.

Žabí perspektiva a dějiny viděné z Marsu

Ohledně kritiky, že je učebnice projevem renesance neomarxistického výkladu dějin, je nutné říci, že v učebnici nenajdeme přímé doklady ultralevicové ideologie, ale spíše jen jakýsi souvislý povlak relativizace při základním výkladu historické látky. Jak jsem již řekl, je tu kladen akcent na rozdílná hlediska. Ve všech kapitolách se objevují buď výpovědi dobových pozorovatelů a účastníků, nebo ilustrativní materiály. „Hlasy z lidu“ tu mají dost hypertrofované místo.

Bizarní je to třeba u popisu pražského jara, kde si v doplňkovém badatelském zdroji mohou žáci vyhledat, proč nějaký pan Šubrt vstoupil do KSČ právě v této době. Z éry normalizace se zase dozvídáme u jakéhosi rodinného alba, jak pan Berounský trávil vojenskou službu v západních Čechách. To je ale věc didaktiky a metodologie, do níž si netroufám mluvit. Jen mě to pobavilo.

Tam, kde se autorům nedostávalo hlasů z lidu, hojně doplnili znázornění dobové atmosféry scénami z filmů, třeba ze Zdivočelé země nebo z Pelíšků a Obecné školy nebo také z dobového filmu z 50. let. Učebnice hojně používá dobovou propagandu a moderní vizuální reflexi historie. To všechno je zajímavé. Každopádně jsme tu asi ještě neměli učebnici, která by v takové míře upřednostnila jakousi „žabí perspektivu“, pohled na svět a dobu z malého domácího rybníku. To není pro ilustraci špatné. Jen to má problém, že pohledů a výpovědí tzv. obyčejných lidí můžeme mít milion v různém odstínění a jde pak o to, co si vybereme.

Možná by nám odborníci na didaktiku mohli v tomto ohledu koncepci učebnice obhájit a objasnit. Nelze se však zbavit dojmu, že přes veškeré výpovědi obyčejných lidí, obrázky propagandy a ukázky z filmů je v učebnici podivně upozaděna základní dějová linie. Žáci ji někdy najdou v grafickém vyjádření časové osy, ale ne vždy. Převažuje tu atmosféra doby, co si lidé povídali, ale často tu chybí, co se vlastně stalo. Asi proto tu třeba chybí Pražské povstání.

Proč v učebnici třeba chybí objasnění paktu Ribbentrop–Molotov (je tu pouhá zmínka v časové ose, navíc bez tohoto pojmenování) a následné společné rozchvácení Polska nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem? To je přece děj, který názorně a jasně ukazuje podstatu sovětského režimu. A má právě nyní aktualizační rozměr v ruském imperialismu. Neměl by proto chybět. Vedlo by to žáky k pochopení, a nikoli k biflování. Vývoj války bez svého počátku opět nemá logiku.

Ke koncepci učebnice je třeba přičíst ještě jeden podivný aspekt. To jsou některá pojmenování kapitol, která působí, jako by autoři učebnice seděli na Marsu a nedokázali rozlišit komunikační kódy diktatur a propagandy od věcného popisu.

Tak třeba:

„Výstavba socialismu v Sovětském svazu„. To je velmi podivný název kapitoly, v níž je hybným dějem krutý masový teror. Obstál by i v učebnici dějepisu z éry stalinismu. To přitom neznamená, že by daná kapitola vysloveně vyzdvihovala socialismus. Ale nadpis kapitoly navozuje dojem, že kromě perzekuce šlo i o dobu prudké modernizace Ruska. Tak jistě. Jenom tu „modernizaci“ a „výstavbu“ prováděli z donucení otroci a vězni.

Anebo: „Co přinesl komunismus„. I u této kapitoly můžeme čekat, že přinesl něco dobrého. A taky že ano. Vedle popravy Milady Horákové komunismus přinesl třeba pracovní povinnost, což ale „lidé vnímali dobře, protože si pamatovali předválečnou krizi“. O jakých „lidech“, kteří to vnímali dobře, tu autoři mluví, to je záhada. Pro spravedlnost je ovšem třeba také říci, že učebnice ukazuje i perzekuci řeholních sester v 50. letech.

A pak je tu perlička: „Počátky ‚normalizace‘. Obnovení ‚pořádku'“. Nelze se smířit s tím, že něco tak strašného, jako je eufemistické slovo „pořádek“ ve slovníku diktatury, je zde uvedeno v uvozovkách. Je to prostě zcela matoucí a poplatné hledisku represivního režimu. Ale hlavně: v učebnici chybí ten nepořádek! Není zde řečeno, k jakému „nepořádku“ v Československu došlo. Není tu obnova cenzury, není tu sebeupálení Jana Palacha a není tu hlavně předchozí zlomení československých papalášů v Moskvě a jejich kapitulace.

Proč tu chybí sovětská invaze z roku 1968?

Jak již zde bylo řečeno, hlavním problémem učebnice je prostě to, že ignoruje události, přičemž ale popisuje jejich důsledky. To tvoří absurdní a nepochopitelný celek. Součástí odborné poctivosti při výkladu dějin je také správné vyhodnocení toho, co je v dějinách důležité a co lze v učebnici vynechat.

Autoři věnovali sovětské invazi několik menších zmínek, aniž by žáky seznámili se samotným faktem doslova světodějné události, natož s průběhem jejího děje či s motivy agresora a s kapitulací československého vedení, jež nastolila normalizaci. Přitom je zajímavé, že se tato učebnice poměrně důkladně věnuje společenské atmosféře v době normalizace. Kauzální souvislost a kontext tohoto období v učebnici chybí. Není tu kapitola „Invaze“, ale není tu ani jedna celá věta, která by sdělovala, jak a proč 21. srpna 1968 přepadla vojska pěti států Varšavské smlouvy tehdejší Československo.

Autoři mají zjevně za to, že by se jednalo o bezduché memorování a biflování. Nebo jak si tuto vynechávku z dějin máme vlastně vysvětlit? Podobně naložili autoři učebnice s Pražským povstáním. Jenže s těmito vynechávkami v učebnici ostře kontrastují témata, jejichž důležitost pro české žáky je přinejmenším sporná. Tak třeba dějiny čokolády a události v Kongu.

Proč někdo vypustí z dějin nejdůležitější projev masového odporu z éry nacistické totality a německé okupace a pak nejdůležitější projev masového odporu vůči okupaci sovětské? A přitom považuje historii čokolády za důležité téma k probrání? Na to bohužel neznáme odpověď. A je chyba, že se na to autorů nezeptalo ministerstvo školství, když učebnici schvalovalo jako učební pomůcku.

A k té ceně na Frankfurtském knižním veletrhu je třeba dodat, že není povinností německých či jiných evropských vědců, aby posuzovali učebnici z toho hlediska, zda obsahuje podstatné události českých dějin. To je naše zodpovědnost, ne jejich. A myslím, že by je asi vůbec nenapadlo, že by z učebnice německých dějin vypadl třeba požár Říšského sněmu. Dodejme k tomu, že takovou závadu, že někde v učebnici něco není, je pro zahraniční vědce ze soutěže BELMA opravdu těžké zjistit. Nemohli předpokládat, že čeští autoři vynechají určující události českých dějin.

Dějiny čokolády místo sovětské invaze

Snažím se zjistit, jak se autorům učebnice stalo, že zapomněli na Pražské povstání nebo na invazi armád Varšavské smlouvy. Pověděli jsme si již o metodě, která dějiny vnímá skrze výpovědi obyčejných lidí či reflexe ve filmu a v umění. To ale nevysvětluje vynechání sovětské invaze a také vynechání masových protestů ze srpna 1969, které byly tím pravým „nepořádkem“ z pohledu Moskvy. Na rozdíl od pohledu a zkušeností řady „obyčejných lidí“ tu právě pohled Moskvy na naše „nepořádky“ citelně chybí. Proč?

Vysvětlení je snad ve struktuře dějepisné látky, jak ji autoři sestavili. Invaze a okupace vypadly z učebnice asi podobně, jako by se něco ztratilo v překladu. Už kvůli řazení kapitol. Podívejme se na kapitoly učebnice, jež se týkají éry komunismu:

Co přinesl komunismus

Počátky komunismu v Československu

Práce ve stalinistickém Československu

Pražské jaro 1968: společnost na rozcestí

Tato kapitola o pražském jaru končí u manifestu „Dva tisíce slov“. Zde je nit výkladu dějin náhle přerušena. Není tu kapitola „Okupace“, místo toho následuje:

Jak se měnil svět ve 2. pol. 20. století?

Bouřlivá šedesátá léta

Dekolonizace Konga

Dějiny čokolády

Evropská integrace

Rozpad Sovětského svazu

A pak, když si přečteme o rozpadu Sovětského svazu, si otevřeme následující kapitolu:

Jak dějiny utvářely místo, kde žijeme

Počátky „normalizace“. Obnovení „pořádku“

Pád komunistického režimu v Československu

Co přinesla transformace

Takže po rozpadu Sovětského svazu a s odskočením do Afriky pak následuje doba normalizace. Z této ukázky z obsahu učebnice je docela dobře vidět, proč se sovětská invaze v tomto tematickém guláši ztratila. Ztratila se mezi pražským jarem a dekolonizací Konga. A pak, po dějinách čokolády, jsme se už vrhli na normalizaci. Jsou zde sice okrajové zmínky o invazi, ale nikde není řečeno, co se vlastně stalo.

Za stažením učebnice není nátlak z ÚSTR

A teď k novému vývoji v tomto sporu. Nakladatelství Fraus se v září 2024 rozhodlo stáhnout učebnici z prodeje. Vedení ÚSTR v čele s historikem Ladislavem Kudrnou nad stažením knihy dost naivně zajásalo a dalo najevo, že je to konečně jeho výhra. Naopak příznivci učebnice zejména z řad levicové a marxistické inteligence zuří a píší o cenzorské a normalizační pravici. Přitom někteří z nich (nikoli všichni) neváhají také urážet odpůrce a lhát ohledně jednoduše doložitelných faktů.

Lžou kupříkladu o tom, že učebnici nakladatelství stáhlo na základě nátlaku ze strany vedení ÚSTR. Jednatel nakladatelství Fraus Lukáš Tykal přitom sdělil deníku FORUM 24, že žádný takový tlak od vedení ÚSTR nezaznamenal. Tento dojem však mohl vyvolat veřejným sdělením, že si za kvalitou učebnice stojí. Tykal médiím zdůraznil, že nakladatelství neudělalo žádnou chybu.

Přitom ale ten samý jednatel na jednání s vedením ÚSTR vyjádřil svůj soukromý názor, že je učebnice dost hrozná a že její styl učitelé odmítají. Tato jeho kritika učebnice je zachycena na nahrávce, kterou vedení ústavu poskytlo členům rady ÚSTR, přičemž jednatel Tykal sám potvrdil, že o nahrávání věděl. Alespoň se tím ale jasně odhaluje, že tvrzení o cenzorském nátlaku od ÚSTR je zcela nepravdivé a je záměrně urážlivé, aby bylo vedení ÚSTR vylíčeno jako hnízdo normalizačních cenzorů.

Je to čistý blud, který s oblibou šíří zejména Deník N a Alarm. V těchto médiích se také často objevují útočné články o ÚSTR. Autoři přitom prudce a nevybíravě napadají kritiky učebnice. Ondřej Slačálek vydal na Alarmu hanopis, v němž obviňuje ředitele ÚSTR z plagiátorství a neobyčejně lživě a hnusně uráží i Michala Klímu, který stál u obnovy ilegálních Lidových novin a je nyní členem Rady ÚSTR.

Nemá smysl se pouštět do detailů. Slačálek svými urážkami jasně ukázal svoji nízkou úroveň. Podobně nevkusný je i článek historika Petra Zídka z Práva, který předestřel veřejnosti již zmíněnou konstrukci, že německý vlastník nakladatelství Fraus cenzuruje Čechům jejich dějiny, což se dělo naposledy za protektorátu. Je to dost neuvěřitelná špinavost s nacionalistickým podtextem. Firmy s německými vlastníky mají v těchto situacích jediný zájem, a to je neplést se do našich sporů. Byl jsem vícekrát u toho, když takové téma němečtí akcionáři vydavatelských podniků museli řešit kvůli nějakému podnětu. Byli vůči Čechům stoprocentně korektní a nepletli se do domácích sporů. Zídek o tom vůbec nic neví a plácá nesmysly.

Z hlediska jednatele nakladatelství má učebnice problém právě ten, že se „připletla“ do sporů mezi starým a novým vedením ústavu, který má přitom k učebnici autorská práva. Zídkova role v mnoha podobných kauzách, v nichž se jedná o pravdivé a nezamlčované dějiny národa, stojí vždy neochvějně na pozicích revizionistické historiografie, která chce revidovat dříve platné odsouzení totalitní minulosti. A tudíž i na pozicích zamlčování faktů a gumování nepohodlných stránek z našeho dějepisu. Jestli pan Zídek tak rád používá německou kartu, tak je to podobné, jako by učitelé v Německu zapomněli žákům povědět o norimberských zákonech.

Abychom ale byli spravedliví i vůči Zídkovi, tak také vedení ÚSTR ve svém stanovisku podivně naráží na německou kartu. Rozhořčuje se totiž, že podle učebnice sudetští Němci neměli před Mnichovem dost informací o skutečné povaze nacismu. V učebnici to přitom říká pouze jeden pamětník (!). Podle stanoviska ÚSTR měli sudetští Němci dost informací, takže se tudíž vědomě spojili se zločinnou ideologií.

Tuto výtku vůči učebnici nelze akceptovat. Čeští Němci měli mnoho důvodů se necítit v Československu moc dobře. Spíše by se dalo říci, že infantilní a agresívní česká politika je vehnala do náruče Hitlerovi, přičemž oni raději nechtěli vidět, s kým se spojují. A v masovém měřítku to jistě značná část z nich opravdu ani netušila.

Před válkou a před holokaustem skutečně nebylo tak obecně jasné, kam až nacismus zajde. Bohužel to docela odpovídá i tomu, že vedení ÚSTR vadí, když učebnice zmiňuje českou účast na perzekuci Romů v době protektorátu. Jistě, české úřady neprováděli tuto perzekuci ze své vlastní vůle. Ale čeští zaměstnanci těchto úřadů se na výkonu perzekuce Romů podíleli. Tečka. V tomto bodě učebnice jasně ukazuje podstatu problému, i když může jít o spornou formulaci.

Nezbývá než konstatovat, že se nevkusný nacionalismus projevil z obou stran sporu. V samotné učebnici ale žádný primitivní nacionalismus přítomen není, což je její přednost.

Hlavní je ale toto: ÚSTR jako instituce může mít různé chyby a jeho kritika učebnice není zrovna dokonalá. Ale ÚSTR se rozhodně nedopustil žádné cenzury. Jenom jeho vedení nechtělo, aby byl ÚSTR podepsaný pod druhým vydáním učebnice, s níž zcela legitimně nesouhlasí. A na to má ředitel Ladislav Kudrna se svými kolegy plné právo.

Závažnost sporu aneb Pravda v dějepise

Ze sporu bychom už mohli být unavení, kdyby v něm jednak nešlo opravdu o hodně, totiž o otázku pravdy v dějinách. A s tím i o otázku jakéhosi „koridoru přijatelnosti“ při pluralitním výkladu historie na našich školách. Řada výkladů může stát vedle sebe. Pak jsou ale výklady nemravné a nepřijatelné.

V historické látce jsou témata, o nichž je správné přemýšlet a debatovat. Pak ale máme v dějinách fakta, jejichž zpochybňování či zlehčování umožňuje perverzní výklad, někdy rovnou pošlapání pravdy.

Pojem pravdy je přitom možná intelektuálně napínavý, někomu se může zdát elastický, jinému příliš náboženský. Ale je to zcela podstatná hodnota veřejného života. Pro účely tohoto textu ji definuji jako poznanou a doložitelnou skutečnost, přičemž rozumný člověk předpokládá, že skutečný stav zásadních věcí a událostí platí nezávisle na úhlu pohledu.

Překrucování pravdy o zásadních věcech a událostech, zejména pak ve výuce dětí, je asociální a obsahuje rozvratný potenciál. Proto k historické látce přistupujeme strukturovaně a jasně rozlišujeme, co je žádoucí promyslet a prodiskutovat a co tu stojí „bez diskuse“. A na to se podívejme.

Je to třeba popírání holokaustu, zlehčování důsledků kolektivizace venkova nebo omlouvání vražedné diktatury. Pak by to ale také měly být třeba i eufemistické tanečky kolem takzvaného odsunu obyvatelstva, které bylo přitom ryzím vyhnáním. V těchto tvrzeních ale již vidíme, jak je flexibilita výkladu u každého případu odlišná. Společenská norma nám velí, že u faktu holokaustu není žádná flexibilita výkladu možná a tečka. U důsledků kolektivizace venkova se již ale objevují pokusy zlehčovat její následky a vyzdvihovat vliv na údajnou modernizaci, jakkoli jde rovněž o události spojené s perzekucí a vraždami i hladomory.

Pro vražednou diktaturu se flexibilita výkladu uplatňuje často podle toho, zda šlo o diktaturu nacistickou či fašistickou, pro tu nemáme žádnou omluvu, ale pro diktaturu komunistickou vždycky nějaký krasoduch omluvu najde. A pak tu máme událost takzvaného „odsunu sudetských Němců“, u něhož je na české straně flexibilita výkladu obrovská. Jistě, člověk, jemuž vzali dům a zabili dědečka, má jiný „narativ“ než člověk, který se pak do toho domu nastěhoval a spal v dědečkových peřinách. A to nechtějme znát „narativ“ toho lumpa, který dědečka zastřelil.

Když to shrneme: neměli bychom nikdy připustit, aby všechny interpretace událostí měli ve veřejném prostoru stejnou a rovnocennou legitimitu. To by byl útok na dějiny, na pravdu a tím i na důstojný život společnosti, který úzce souvisí s obecně chápanou instancí pravdy. Společnost, která ignoruje pravdivý pohled na veřejné dění, na sebe sama a na své dějiny, nedokáže žít svobodně a důstojně v demokracii, nýbrž upadá do bludů, tmářství a pověr, které jsou s důstojným společenským životem v příkrém rozporu a vedou k autokratické vládě politických predátorů.

Právě civilizační úpadek ruské společnosti provází soustavné a účelové překrucování vlastních dějin. To úzce souvisí s nesvobodou a agresivitou tamního režimu. Náš stát se ve svých hodnotách naopak hlásí k odporu vůči autoritářství a k respektu vůči občanským a lidským právům. Tím se jasně stanovují také hranice přijatelnosti různých výkladů dějin i ve školních učebnicích.

Amputace událostí z dějin

Zodpovědnost vůči společnosti a vůči pravdě se projevuje zejména v tom, jak vychováváme a vedeme své děti. Našim dětem máme povinnost předat takovou prezentaci historie, která odpovídá doložitelným a nepochybným skutečnostem. Tento úkol má také jasnou morální dimenzi: nesmíme nikdy falšovat a zamlčovat podstatné skutečnosti. A nelze obracet póly pachatelů a obětí s tím, že by pachatelé i oběti mohli mít „svoji pravdu“.

To se v učebnici přímo neděje. Také ale nesmíme dělat ve struktuře výkladu takové kotrmelce, aby pravda ze školního dějepisu jakýmsi nedopatřením zcela vypadla. Z dějepisu prostě nelze amputovat základní události a tím amputovat i příběhy, na nichž stojí naše historické vědomí. Tím, že badatelská učebnice dějepisu amputovala z dějin události a příběhy, učinila dějiny nesrozumitelnými a absurdními.

Nelze jasně říci, zda je to vlivem marxistické ideologie a metodologie nebo je to projev dětinského eskamotérství. Když to nevíme, tak bychom si měli vybrat to méně problematické vysvětlení. Možná nejde o marxisty, ale jenom o Marťany či podivíny, kteří nechápou základní příčinné souvislosti domácí historie, ale chtějí nám psát učebnice dějepisu.

Proč se to stalo? Nezdá se, že je to výsledkem špatných úmyslů. Je to prostě absurdní mimoňství, na které ministerstvo školství dalo svůj štempl a soutěž BELMA toto specifické pochybení nemohla odhalit. To je prostě práce pro nás Čechy, nikoli pro Němce a další Evropany.

Zdá se, že tím pravým problémem je, že badatelskou učebnici nejspíše napsali nějací zmatení Marťani bez kontaktu s děním na planetě Zemi. Jinak si totiž nejde vysvětlit, že je tak mimoběžná s tím, jak dosud známe naše dějiny.

Autor je vydavatelem internetového deníku FORUM 24 a šéfredaktorem tištěného časopisu FORUM 24 PLUS. V letech 1993 – 2014 byl šéfredaktorem řady médií včetně Lidových novin, Mladé fronty DNES a Reflexu.