Podle názoru berlínského historika Michaela Borgolteho přispěli muslimští učenci významnou měrou k zachování vědomostí řeckých filozofů a přírodovědců a k jejich přenesení do latinské Evropy. Rozhovor pro server Qantara.de vedl Christoph Arens.

Qantara (arabsky „most“) je společný projekt německého veřejnoprávního rozhlasu Deutsche Welle, na kterém se spolupodílí Goethe institut, Institut pro zahraniční vztahy a Spolková centrála pro politické vzdělávání. Cílem projektu je přispívat k dialogu s islámským světem a je podporován Ministerstvem zahraničních věcí Spolkové republiky Německo.

Přinášíme překlad rozhovoru s Michaelem Borgoltem.

Pane profesore, podle AfD (Alternativy pro Německo – pozn. red.) nepatří islám k Německu. Jak to vidíte vy z pohledu historika?

I řada dalších politiků argumentuje tím, že muslimové sice k Německu patří, ale islám už ne. Tento spor považuji za zbytečný. Z pohledu středověkých dějin musím priority otočit a jasně konstatovat: Nejsou to muslimové, kdo patří k Německu, ale je to islám, který patří k základům evropské a německé kultury.

Co vás k této myšlence přivedlo?

Na jednu stranu žije v Německu větší počet muslimů až od roku 1961, od náboru tureckých gastarbeiterů. Sice byla už v 9. století na dvoře Karla Velikého, nebo později v 18. století v Prusku hrstka muslimských diplomatů nebo válečných zajatců, ale ti zcela jistě naši zemi nijak neovlivnili.

A na druhou stranu?

Na druhou stranu přispěli muslimští učenci ve středověku významnou měrou k zachování vědomostí řeckých filozofů a přírodovědců a k jejich přenesení do latinské Evropy. Ať už v Bagdádu, nebo v muslimském Španělsku: Islámští učenci překládali texty řeckých filozofů a myslitelů do národních jazyků, z kterých byly převedeny do latiny. Bez islámu bychom dnes neznali scholastiku, univerzity a ani vědu v jejich dnešních podobách. Bez zprostředkování antického kulturního bohatství muslimy a mimochodem také židy by k vzestupu evropského západu v období pozdního středověku nikdy nedošlo. Ještě dnes těžíme z práce těchto islámských učenců.

Nebyl ale tento vliv jen krátkou epizodou?

To je pravda. Světově významná vědecká kultura vznikla na univerzitách latinského křesťanství. I proti velkému odporu křesťanských kleriků se na evropských univerzitách vědění řeckých učenců nakonec prosadilo a bylo dále rozvíjeno. Latinští křesťané přispěli k zušlechtění těchto statků více než muslimové nebo řečtí křesťané, ale vycházeli z cizích základů. Islám sám o sobě žádnou vědeckou činnost nevyvíjel.

A proč?

Kalifové v Bagdádu, tehdejším centru islámského světa, veřejné bádání a samostatné myšlení potlačovali. Islámští učenci mohli bádat a učit pouze soukromě. Přenos vědy do veřejného vzdělávání však byl zakázán. V pozdním středověku se muslimové ve Španělsku nacházeli pod silným tlakem reconquistadorů. Jednotliví učenci tedy byli křesťanské vědě přínosní, vlastní agendu ale vybudovat nestihli.

Neovlivňoval islám Evropu i negativně? Ohrožením, které představovali Turci v 16. a 17. století?

V této otázce jsem hodně zdrženlivý. Samozřejmě, že existoval strach před Turky, který se promítl do katolického praktikování víry – vezměte si například kult, který vznikl kolem apoštola Jakuba, zabijáka Maurů, a s ním související svatojakubské poutě do Santiaga de Compostela. Ve středovýchodní Evropě samozřejmě byl i strach z dalších osmanských dobyvačných tažení.

Pokud se však podíváme do zápisů katolických koncilů a dalších církevních zdrojů, zjistíme, že islám pro oblast dnešního Německa a západní Evropy nepředstavoval nijak velké téma. Navíc nebyly hranice mezi křesťanskými a muslimskými zeměmi pevně dané. Katolická Francie se paktovala s Osmany proti Habsburkům. Je třeba se mít na pozoru, abychom jen jednoduše neprojektovali dnešní konflikty do tehdejší doby.

Zmínil jste Španělsko. Máme tedy v Evropě země, kde hrála velkou roli nejen islámská kultura, ale i muslimové…

Ano. A neplatí to jen o Španělsku nebo Itálii. Také v Litvě nebo v Maďarsku se v pozdním středověku, ještě před osmanskými nájezdy, nacházely muslimské osady a ostrůvky s muslimským osídlením. Například Maďarsko bylo mnohonáboženské, protože se tam vyskytovaly i větší židovské obce. A král Štěpán, uctívaný katolickou církví za svatého, založil i řecko-ortodoxní kláštery a biskupství. To současná maďarská vláda ráda přehlíží.

Jak křesťanská byla ve skutečnosti středověká Evropa?

Evropa nebyla nikdy čistě křesťanská, křesťanská misie evropský kontinent nikdy zcela neobsáhla. Kromě neustále přetrvávajícího pohanství nebo mnohobožství se tu vždy vyskytovala také dvě monoteistická náboženství – judaismus a islám. Islám byl součástí Evropy od 8. století a když byl počátkem 13. století vyhnán z velkých poloostrovů západního Středomoří, nastoupili zase z východu islamizovaní Turci.

Existuje tedy z pohledu historika odpověď na otázku, jestli se islám hodí k Německu?

Zásadní a ve světovém měřítku historicky unikátní mechanismus evropských dějin leží ve schopnosti neustálé produktivní konfrontace s cizími vlivy. Evropské dějiny jsou tak dynamické, protože každá dosažená shoda je vzápětí zpochybňována vzrůstajícím nesouladem. Křesťané, židé a muslimové se občas navzájem potírali, ale nikdy to nevedlo k úplnému vyhlazení protivníka. V těchto náboženstvích byla ochranná pravidla, byl tu dialog a také úspěšná společná existence. Evropa je tedy utvářena střídáním integrace s dezintegrací. To je sice namáhavé, ale zároveň hodně tvůrčí.