Historik a pomníkolog Jan Šindelář FOTO: Markéta Mitrofanovová / FORUM 24
FOTO: Markéta Mitrofanovová / FORUM 24
ROZHOVOR / Dříve nebo později pravděpodobně vznikne pomník, který bude připomínat oběti prosincové střelby na pražské filozofické fakultě. Jak moc důležité je mít možnost veřejně se poklonit obětem, ať už je má na svědomí útok šílence, válka nebo třeba důlní neštěstí? A jak by pieta měla vypadat, aby byla důstojná? I o tom jsme si povídali s historikem a pomníkologem Janem Šindelářem.
Napadá vás, jakou formu by měl mít pomník věnovaný obětem střelby na filozofické fakultě?
V první řadě je třeba říct, že událost by svůj pomník mít měla. Mohl by pomoci s „bezpečným“ uložením té hrůzy do kolektivní paměti a tím i s překonáním traumatu. Rodiny a nejbližší přátelé obětí budou mít své pietní místo pravděpodobně v podobě hrobu, ale ostatní členové komunity by mohli svou úctu projevit u pomníku ve veřejném prostoru. Optimální mi připadá místo poblíž budovy na náměstí Jana Palacha, kde ke střelbě došlo.
Je otázka, jak rychle by pomník měl vzniknout. Asi bych příliš nespěchal a počkal alespoň na první výročí. Zřizovatelem bude pravděpodobně Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, která má na to, myslím, největší morální právo. Je ale potřeba to promyslet i z architektonického hlediska, protože půjde o místo, kde se patrně bude hromadit větší množství lidí.
A co se týká podoby pomníku?
Pravděpodobně nebude figurální, ale bude mít podobu alegorického výjevu vybízejícího k tichému zamyšlení. Nic pompézního ani okázalého.
Dá se na takových pomnících něco pokazit?
Pokud si lidé například některé motivy vyloží jinak, než autor zamýšlel, může umělecké provedení vzbuzovat kontroverze. Ale pietnímu místu dávají tvář spíše lidé, kteří k němu chodí, a to, jaké projevy na něm zaznívají od oficiálních činitelů. Dobře je to vidět třeba u pamětní desky od Otakara Příhody na Národní třídě z roku 1990, kde dominantním motivem jsou ruce signalizující véčko. Když tam někteří vrcholní politici přicházeli pod rouškou tmy, nepůsobilo to příliš důstojně. Nebo když někdo nepřišel a k listopadu 1989 se vůbec nevyjádřil.
Minulý režim pietu asi dost politizoval…
Upravoval ji ke svým potřebám. Když například v roce 1934 došlo ke katastrofě v dole Nelson v Oseku na Teplicku, při které zahynulo přes 140 lidí, další rok vznikl v tamním parčíku pomník od Karla Pokorného, který má podobu zarmoucených rodičů. Jenže při 50. výročí v 80. letech minulého století nechali prostranství kolem vydláždit, udělali k němu příjezdovou cestu, postavili stožáry na vlajky, takže vzniklo místo masové piety.
Někdy vzhledem k politickým souvislostem může být proměnlivé určení, kdo je vlastně oběť. Po mnichovském pivním puči v roce 1923 nacistický režim oslavoval svých 16 padlých mučedníků a postavil jim později něco jako dvojici chrámů s železnými rakvemi. V roce 1946 byly samozřejmě odstraněny a dneska je v Mnichově pamětní deska, která naopak připomíná čtyři padlé policisty. Jako oběti přestali být uctíváni pučisté, ale ti, kteří se snažili převratu zabránit.
Dneska už je to politicky jednoznačnější?
Podle mě nejsou příliš dobrým příkladem Postoloprty, kde po druhé světové válce docházelo k popravám stovek německých zajatců i civilního obyvatelstva. Začalo se o tom mluvit až v 90. letech minulého století a nakonec byla na hřbitov v roce 2010 instalována deska s nápisem: „Všem nevinným obětem postoloprtských událostí května a června 1945.“ Úplně z toho vypadla příhodná slova Němci a masakr. Je to hodně kompromisní až eufemistický nápis, téměř zkreslující samotnou událost. Na druhou stranu chápu, že pokud pomník zřizovala místní radnice, nechtěla se příliš dotýkat starých jizev.
Znamená to, že například i pomník odsunutým Němcům může vzbuzovat kontroverze?
Nepochybně. Byť je to už 80 let, tak tato událost má dokonce tendenci ovlivňovat prezidentské volby, jak jsme viděli v roce 2013. Pořád jsme se zcela nevyrovnali s faktem, že Československo po válce páchalo zvěrstva, což vůči historii a našemu zdravému vývoji není poctivé. Už se to sice lepší a s odchodem přímých pamětníků se přece jenom hrany obrušují, ale hodně záleží na politické reprezentaci, jaké zaujme stanovisko a jak bude roztleskávat veřejné mínění.
Dneska stačí nějaký záměr s pomníkem zmínit na sociální síti a rozhoří se spor. To byl případ sochy maršála Koněva v Praze 6, který vyvolal asi měsíční přestřelku dvou táborů, jež vyšuměla do ztracena, ale debata byla velmi nepříjemná a doprovázená spoustou dezinformací. Zároveň se jednalo o zajímavou ukázku toho, jak pomník, který jsme desítky let ignorovali, stále dokáže za určitých okolností provokovat.
Umíme vůbec uctívat oběti, když to minulý režim zprofanoval?
Umíme to stejně dobře jako ostatní. Pieta je archetypální lidská potřeba a nemyslím si, že bychom u nás měli odpor k jejímu masovému vyjadřování. Když zemřel Václav Havel, tak spontánně po republice vznikala místa, která se zaplňovala svíčkami, což se koneckonců stalo i v případě střelby na filozofické fakultě. Touha někam přijít a rozloučit se s obětí je naprosto přirozená, jinak by se člověk dusil ve vlastní šťávě.
Můžete zmínit příklady vydařených pomníků?
Líbí se mi koncept hrobu neznámého vojína. Po první světové válce spousta rodin neměla hrob svého příbuzného, ale od roku 1920 vznikla v Londýně nebo v Paříži prostranství, kde se mohla projevovat veřejná pieta. Většinou jsou velmi pěkně zpracovaná, na důstojném místě, kde hoří věčný oheň a kde státní představitelé projevují náležitou úctu padlým.
A netrpěli pouze lidé – za zdařilý považuji londýnský pomník zvířecím obětem válek, odhalený roku 2004 i s působivým postranním nápisem „they had no choice“.
Hodně však záleží na kultuře dané země i na tom, jaké má státní zřízení. Pokud to chce prohnat propagandou, bude mít pomník podobu kolosu, kam se chodí všichni povinně klanět. Ale jinak by měl mít „lidská“ měřítka. Na druhou stanu, pokud víte, že pieta bude velká, není asi dobrý nápad udělat titěrný pomníček, který nebude vidět a nikdo se k němu nevejde. Zkrátka je třeba uvažovat i o praktických věcech.
Podléhají pomníky módním trendům?
Určitě. V době zrodu moderních pomníků v 19. století, u nás spojeným s národním obrozením, vznikaly figurální, které jsou pro pozorovatele dobře čitelné. Pokud šlo o pomník většímu počtu obětí, bývala na něm většinou zobrazena nějaká symbolická postava, třeba truchlící vdova. Tyto klasické trendy ale s nástupem moderního umění ustupovaly a hledaly se nové výrazové formy. V případě holocaustu se jednalo spíše o pomníky zmizelých, které naznačovaly ztrátu, prázdné místo.
Dneska existují takzvané kameny zmizelých, což je koncept z 90. let minulého století. V místech, kde žila židovská komunita, jsou do dlažby instalovány kostky s životopisnými daty a údaji o deportaci. Tento způsob piety v sobě spojuje hned několik benefitů. Připomíná něco, co se za minulého režimu příliš nezdůrazňovalo, a pomníky se stavěly spíše rudoarmějcům.
Zároveň je to poměrně levná a rychlá záležitost. A nakonec – aby pomník obětem zapůsobil, je důležité, aby byl na místě, které se k události vztahuje, a to kameny zmizelých jsou. Člověk se k nim navíc musí sklonit, což má symbolický význam.
Myslíte si, že u nás chybí památník holocaustu?
Možná víc než pomníky chybí kvalitní vzdělávání. Pokud k pomníku přichází zcela nepoučený „uživatel“, tak mu stejně nic neřekne.
Co by se podle vás mělo dělat s nechtěnými pomníky?
Pokud jde o nenáviděnou postavu tyrana, může být ničení určitou katarzí, třeba v Budapešti v roce 1956 stržení Stalinovy sochy, ze které zbyly jenom holínky. Nebo když se bourala socha Saddáma Husajna v Bagdádu. To je demonstrativní přerod, který má svou platnost. Ale sochy menšího významu bych uskladnil v paměťové instituci, jako je muzeum, archiv, v nějakém bezpečném depositáři.
V pravý čas bych je popsal a katalogizoval, aby sloužily jako doklad doby. Stálá expozice takového umění by nebyla od věci. Nemůžeme se přece tvářit, že dříve ve veřejném prostoru nic takového nestálo. Nefunguje to tak, že jakmile není pomník, není problém. Když se odstranil Koněv, také ze společnosti nezmizely proruské nálady. Naši předkové se zjevně klaněli cizím modlám – dělali to z donucení, nebo dobrovolně? Pojďme si o tom povídat…
