Vít Smetana FOTO: Archiv Víta Smetany / se souhlasem
FOTO: Archiv Víta Smetany / se souhlasem
ROZHOVOR / „Edvard Beneš se iluzemi o sovětské dobré vůli nechával unášet více než jiní. Nad některými jeho výroky před sovětskými představiteli tak doslova zůstává rozum stát,“ říká v rozhovoru pro FORUM 24 o druhém československém prezidentovi historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
Povídali jsme si o tom, kde se v Benešovi vzala „láska“ k Sovětskému svazu, čím přispěl k syndromu ohnuté páteře českého národa nebo o tom, jaký postoj by dnes Beneš zaujal k válce Ruska proti Ukrajině. „K Benešovi mám řadu výhrad, ale přeci jen to nebyl sovětský či ruský agent, který by v každé politické konstelaci zaslepeně papouškoval jakýkoli propagandistický výrok přicházející z Kremlu,“ říká historik.
V souvislosti s válkou Ruska proti Ukrajině se častěji než dřív mluví o bývalém prezidentu Edvardu Benešovi jako o někom, kdo nás vehnal do náruče Sovětského svazu. Jak důležitou roli v tom skutečně sehrál?
Dost možná by k orientaci na Sovětský svaz v nějaké podobě došlo stejně, ale Beneš jí se svou autoritou dodal legitimitu a většině obyvatelstva falešný pocit, že se vlastně není čeho bát.
Proč byl z návštěv Sovětského svazu tak nadšený?
Při své první návštěvě v roce 1935 ještě jako ministr zahraničí zjevně uvěřil Potěmkinovým vesnicím, které mu sovětští představitelé ukazovali. Měl pocit, že spatřuje důkazy o ekonomické rovnosti, které bylo konečně dosaženo, byť revoluční cestou. No a potom za války, při návštěvách v prosinci 1943 a v březnu 1945…
Čím si tehdy Stalin získal jeho důvěru?
To máte těžké: Stalin si dokázal přinejmenším dočasně získat důvěru i větších es světové politiky – v čele s americkým prezidentem Rooseveltem, ale také včetně britského ministra zahraničí Anthonyho Edena a do značné míry i britského premiéra Winstona Churchilla. Beneš byl ovšem oproti nim v docela jiném postavení.
Každopádně v jeho případě sehrál klíčovou úlohu takzvaný mnichovský syndrom, kterým trpěl posledních deset let života. Dospěl k závěru, že na Západ nelze spoléhat, protože je daleko a svůj nezájem o Československo demonstroval v roce 1938. Naopak od Sovětů, kteří Mnichov neuznali, se dočkal podpory na jaře 1939, když zahájil svou exilovou akci a sovětský zástupce ve Společnosti národů podpořil jeho protesty proti okupaci.
Spolupráce Sovětů s nacistickým Německem mu nevadila?
Pakt Molotov-Ribbentrop vnímal Beneš pozitivně, jako impuls k zahájení války, když podpisem smlouvy o neútočení přestala Němcům hrozit dlouhá válka na dvou frontách a mohli se bez obav vrhnout na Polsko. A jedině válka mohla vést k znovuobnovení Československa.
A od června 1941, to znamená od německého útoku na SSSR, Sověti rychle souhlasili se vším, na čem Benešovi záleželo a o čem musel s britským ministerstvem zahraničí vždy jednat dlouhé měsíce: za tři týdny uznali československou exilovou vládu de iure, což byl impuls k tomu, aby tak konečně učinili i Britové, v předchozím roce uznávající jen vládu „prozatímní“. A o rok později podpořili obnovení Československa v předmnichovských hranicích.
Tím si SSSR musel Beneše získat…
Sovětská strana se „jen“ postavila proti československo-polské konfederaci, a to Beneš rychle ustoupil. Podobně to dopadlo i v případě zamýšlené spojenecké smlouvy s Polskem A tak to šlo stále dál… Jen když Sovětskému svazu na jaře 1943 navrhl spojeneckou smlouvu, Britové se postavili proti, zatímco Sověti podmínili plánovanou Benešovu návštěvu Moskvy právě podpisem spojenecké smlouvy pro poválečné období, zachoval se Beneš jinak. Prohlásil, že rozpory se nejprve musí urovnat na velmocenské úrovni – a svou cestu odložil.
Tentokrát ustoupil Eden, když mu při říjnovém jednání ministrů zahraničí tří velmocí v Moskvě jeho sovětský protějšek Molotov ukázal návrh smlouvy a zdůraznil, že jde o Benešovu, nikoli sovětskou iniciativu… V prosinci se pak Benešovi dostalo v Moskvě přivítání jako velkému státníkovi. A tak si začal před Stalinem a Molotovem doslova vyřizovat účty, zejména se všemi, kteří se v jeho očích provinili Mnichovem.
Kritizoval tak nejen britské a francouzské „appeasery“, ale také Američany za jejich postoje v době Mnichova. Především se však s maximálním despektem vyjádřil o legitimitě polské i jugoslávské exilové vlády, požadoval sovětskou okupaci Maďarska, a dokonce si objednal poválečný sovětský nátlak na Československo, aby tvrdě potrestalo všechny provinivší se Slováky. Žádal tak fakticky první porušení článku 4 právě podepsané smlouvy, který vylučoval vzájemné zasahování do vnitřních záležitostí smluvních stran.
Co svým příklonem na Východ Beneš vlastně sledoval?
Vedla ho k tomu zásadní geopolitická rozvaha, provedená už záhy po Mnichovu. Dospěl k závěru, že jeho země bude vždy ohrožována Německem – a protože Západ je daleko a zklamal v Mnichově, tak je třeba hledat jiného mocného garanta. Tím mohl být v jeho očích jen Sovětský svaz, s nímž bylo potřeba vytvořit společnou hranici. S tímto cílem nabídl ve dvou rozhovorech se sovětským velvyslancem v Londýně Ivanem Majským už v září a listopadu 1939 budoucí odstoupení Podkarpatské Rusi.
Jak mohl být přesvědčený o tom, že si takovou změnou polepšíme?
Ne že by Beneš nikdy neměl pochybnosti, ale v souladu s teorií konvergence je zaháněl iluzemi, že se Sovětský svaz po válce politicky zdemokratizuje, podobně jako západní demokracie přijmou progresivní sociální opatření. A Stalin tyhle iluze, populární i na Západě, cíleně živil některými svými opatřeními. Nejvýznamnějším bylo samozřejmě „rozpuštění“ Kominterny – ve skutečnosti byla ovšem její agenda převedena do Oddělení mezinárodních informací ÚV VKS(b).
Beneš se iluzemi o sovětské dobré vůli nechával unášet více než jiní. Nad některými jeho výroky před sovětskými představiteli tak doslova zůstává rozum stát. Nikdo ho přece nenutil žádat o koordinaci československé zahraniční politiky s tou sovětskou, jako se to stalo v prosinci 1943, jestliže pak bylo předem jasné, kdo bude koordinátorem a kdo koordinovaným…
Anebo proč chtěl, aby mu Stalin poradil se složením budoucí československé vlády v březnu 1945, když tím de facto znovu popřel příslušný článek vzájemné spojenecké smlouvy o nezasahování do vnitřních záležitostí? Jaký smysl mělo opakovaně – v červenci 1944 a březnu 1945 – vykládat sovětským diplomatům, že po této válce přijde další, že Západ v ní využije Německa pro svůj útok na Sovětský svaz a my půjdeme se svým spojencem?
Tím Beneš jen posiloval Stalinův paranoidní strach ze západní „podlosti“ a podemílal jinak proklamovaný vlastní cíl přispívat k poválečné spolupráci velmocí jakožto hlavní podmínce existence svobodného a nezávislého Československa. Sám na tyhle otázky nemám jednoznačné odpovědi…
Co o Benešovi vypovídá fakt, že jeden z mála jeho blízkých přátel byl agent NKVD a pozdější československý premiér Zdeněk Fierlinger?
Fierlingera si z legií v Rusku přizval do zahraniční služby v závěru první světové války T. G. Masaryk. Následně se s Benešem sblížili. Fierlinger pak působil na řadě důležitých diplomatických postů – byl velvyslancem v Nizozemsku, Rumunsku, USA, Švýcarsku, což znamená i ve Společnosti národů, a Rakousku. Teprve v roce 1937 se stal vyslancem v Moskvě.
Že byl agentem NKVD, si můžeme myslet, ale důkazy nemáme. Byl nicméně agentem sovětské politiky, a to do jisté míry už v roce 1938, kdy ve zprávách do Prahy cíleně nadsazoval údajnou míru sovětské ochoty pomoci Československu v každémpřípadě. Podstatné ovšem je, že po návratu na post vyslance v Moskvě v létě 1941 naléhal na pracovníky Lidového komisariátu zahraničních věcí, aby ho považovali za „svého“ člověka, a tomu odpovídaly všechny jeho další kroky v Moskvě.
Co máte na mysli?
Často nebylo vůbec jasné, zda je skutečně československým vyslancem u sovětské vlády, nebo spíše na dálku sovětským vyslancem u vlády československé. Z řady zaznamenaných výroků je zřejmé, že Beneš už měl v závěru války Fierlingera doslova plné zuby a opakovaně kritizoval jeho slepě prosovětské kroky a výroky. Na druhou stranu když prezidentovi československá vláda třikrát navrhla, ať Fierlingera z postu velvyslance odvolá, tak to vždycky odmítl – dobře si vědom, jak moc si v Moskvě cení jeho služeb.
Beneš nebyl nadšen, když komunisté při jednáních se zástupci londýnského exilu v březnu 1945 v Moskvě prosadili Fierlingerovu nominaci na post ministerského předsedy, ale se svou schopností najít si v každé situaci něco pozitivního se utěšoval, že jde o kariérního diplomata, doma s nulovou politickou oporou, a že on sám ho „zvládne“. No, to se mu pak samozřejmě moc nedařilo.
Jakou zásadní chybu udělal v procesu nástupu komunistů k moci?
Myslím, že největších chyb se dopustil už při jednáních s vedením KSČ při návštěvě Moskvy v prosinci 1943. Tam jednak tvrdě kritizoval velkou část svých ministrů i celého exilového aranžmá v Londýně a také přistoupil na radikální komunistické návrhy, hlavně vytváření národních výborů jakožto revolučních orgánů státní správy v době osvobození.
Především ale prohlásil, že by se komunisté měli stát „nejsilnějším elementem nového režimu“. To byla skvělá předehra k jejich mocenskému nástupu, zvláště s právě podepsanou československo-sovětskou spojeneckou smlouvou v zádech, na jejímž základě mohli komunisté do budoucna v každé politicky sporné otázce říkat: Vždyť to tak chce i Sovětský svaz, náš hlavní spojenec a garant naší bezpečnosti!
Existoval někdo, kdo mu v tom mohl zabránit?
Asi ne. Takovéto Benešovo vystupování před komunisty v roce 1943 – po vší té špíně, co na něj z Moskvy propagandisticky nakydali v době sovětsko-německé spolupráce v letech 1939-41 opravdu nemohl nikdo očekávat.
Naopak představitelé nekomunistických stran udělali řadu chyb v celém období třetí republiky a především v samotném únoru 1948. Naivně si mysleli, že jde o politický střet, který bude řešen v mantinelech standardní parlamentní demokracie. Přitom si ani nedokázali zajistit, aby demisi podala většina vlády, respektive k těsné většině se počet demisí „dokodrcal“ až 25. února, a to už bylo pozdě.
Vše nechali na už tehdy vážně nemocném prezidentovi, kterému dali do rukou ty nejhorší možné karty, a sami se vydali za svými běžnými víkendovými aktivitami. Naopak komunisté bryskně roztočili kola propagandy a pořádání masových akcí, s cílem vytvořit dojem celonárodní jednoty pod jejich prapory, bez skrupulí už přitom nezákonně zneužívali jimi kontrolované bezpečnostní složky. Slábnoucí prezident dokázal tomuto nátlaku odolávat pouhých pět dní.
Občas se ve veřejném prostoru objeví tvrzení, že chyby jediného člověka nemohly způsobit to, co Československo v letech 1938 až 1948 postihlo. Za co je podle vás zodpovědný Beneš sám?
Beneš skutečně nebyl diktátor a často bývá kritizován za rozhodnutí, která přijal širší okruh lidí. Na druhou stranu zejména v roce 1938 a potom v letech londýnského exilu byl hlavním architektem a také protagonistou československé zahraniční politiky. Naopak po osvobození jeho vliv na její provádění výrazně zeslábl.
Čím se na vývoji naší země nejvíc podepsal?
Masaryk prohlásil, že bez Beneše bychom republiku neměli. Jistě v tom byl kus nadsázky, nicméně Benešova zásluha o vznik Československé republiky v jejích meziválečných hranicích byla opravdu veliká. Následně se stal spolu s Masarykem hlavním tvůrcem československé zahraniční politiky, jejího západního ukotvení.
V době Mnichova na sebe vzal hlavní odpovědnost za rozhodnutí dosáhnout smírčího řešení. Přispěl tedy dost podstatně k té příslovečné „ohnuté páteři“ národa. Na druhou stranu pracoval s tím, co bylo a je pro větší část českého národa příznačné – se snahou v každé situaci hledat kompromisní řešení a následně jen nějaké skuliny. A konečně měl zásadní vliv na již zmíněnou orientaci na Sovětský svaz.
Jak se dají jeho rozhodnutí například neochota se bránit Němcům a přijetí mnichovského diktátu vysvětlit?
Asi nelze hovořit o „neochotě se bránit Němcům“. Beneš byl připraven k obraně republiky společně se spojenci, Francií a SSSR. Osamocený boj – a s určitými zakolísáními ani boj jen s podporou pouze Sovětského svazu, pokud by se jí dočkal – vést nechtěl, protože byl přesvědčen, že by to dopadlo katastrofou s nedozírnými následky.
Jakou roli v tom hrálo jeho osobnostní vybavení?
Především byl sám mužem kompromisu. Byl mnohem méně státník než diplomat. Trefně to v jeho nekrologu vystihl Anthony Eden: Beneš byl až příliš přesvědčen, že vždy existuje nějaká magická formule, která dokáže překlenout existující rozpory. Často tomu tak ovšem není a je třeba zaujmout jasné stanovisko.
Měl jít kvůli tomu, že v rámci zachování míru nabízel územní ústupky ve prospěch Německa, před soud?
To si nemyslím. Navrhnout v rámci jednání územní ústupky není samo o sobě trestné. Pokud by vše proběhlo v souladu s právním řádem, tak odstoupení území by byl musel schválit parlament. Ten v době Mnichova nezasedl, což potom umožňovalo prezentovat vše jako doklad neústavnosti a protiprávnosti Mnichovské dohody.
Byl to jeden ze stavebních kamenů budoucí teorie právní kontinuity předmnichovského Československa, podle níž vše, co se ve vztahu k Československu stalo od poloviny září 1938, včetně Benešovy abdikace 5. října, se stalo buď s použitím síly, nebo pod její hrozbou – a tudíž bylo z právního hlediska neplatné.
Jaké chyby se tedy Beneš dopustil?
Zásadní problém vidím v rovině politické. Když opustíte klíčový princip, v tomto případě princip teritoriální integrity státu, tak potom už není co hájit. Tohle Benešovi nedocházelo. Ono to vypadalo strašně racionálně: Raději než hrozící plebiscity, které nutně rozhodnou o rozsáhlých územních ztrátách, tak se zbavíme částí území, které koneckonců nepotřebujeme, protože jsou před linií opevnění a žije v nich většina Němců.
Jenže tohle nemůžete nikdy nabídnout, ani „supertajně“! Když s tím totiž v půlce září prezident vyslal ministra sociálních věcí Jaromíra Nečase do Paříže a Londýna, přičemž sám možnost územních ústupků připustil v rozhovorech s britským i francouzským vyslancem, tak tam se jen zaradovali: Československo souhlasí s územními ústupky, tak se jen pojďme všichni dohodnout na „kompromisu“, o jak velké území se bude jednat. Za odvrácení války to přece stojí!
Výsledkem byl britsko-francouzský plán na odstoupení území s německou většinou, který nakonec vláda 21. září, to znamená osm dní před Mnichovem, přijala. Když potom dal Hitler najevo, že ani to mu nestačí, a na britsko-francouzské doporučení vláda vyhlásila 23. září večer mobilizaci, tak stejně i nadále ubezpečovala Londýn a Paříž, že závazek odstoupit pohraničí platí, a diskutovala o tom, o jaké území přijdeme!
Bylo jen otázkou času, kdy se to dostane na veřejnost. Jaká by pak asi v případě německého útoku byla morálka vojáků při hájení území, které vláda hodlala stejně předat Německu? A celou tuhle Pandořinu skříňku otevřel Edvard Beneš, jakkoli velká část politiků v čele s premiérem Milanem Hodžou se také chtěla dohodnout na smírčím řešení doslova za jakoukoli cenu.
Jak to podle vás mělo být „správně“?
Řekl bych, že správnou politikou v roce 1938 by bylo bývalo říkat: Nic, žádné plebiscity nebudou, protože to by jimi musela projít třetina Evropy! A pokud ano, tak se bude moci k budoucím hranicím vyjádřit veškeré obyvatelstvo československého státu – u nás máme historické a mezinárodně uznané hranice a všechno, co můžeme Němcům nabídnout, je dobrovolný odchod do Reichu, samozřejmě s veškerým osobním majetkem.
Je pochopitelně otázkou, jak by to bylo celé dopadlo. Ale takhle to měli zastánci míru za každou cenu až neuvěřitelně jednoduché! Že se mělo s německou menšinou jednat citlivěji v klidných 20. letech a vyjít jí vstříc v některých rozumných požadavcích, je samozřejmě věc druhá.
Beneš si to pak na Němcích vybral, když je po válce nechal vyhnat.
Beneš ale nepatřil v této otázce k radikálům. Dlouho navrhoval zbavit se „výběžků“ a část Němců sestěhovat do německých žup uvnitř státu. Pro většinu ministrů jeho vlády i domácí odboj to však bylo naprosto nepřijatelné. Už do poloviny roku 1943 tak získal Beneš souhlas všech tří velmocí s principem vysídlení podstatné části německé menšiny – vůbec nejdříve od britské vlády už v srpnu 1942.
Co ovšem po válce vyvolalo kritiku, byly zprávy o násilnostech při jeho provádění, především tedy v prvních týdnech po skončení války, kdy při takzvaném divokém odsunu bylo povražděno asi 20 tisíc Němců.
Beneš nebyl osnovatelem těchto masakrů, nicméně svým výrokem o potřebě „vylikvidovat nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku“ proneseným v projevu hned po návratu do Prahy, doslova nahrál všem těm „chrabrým bojovníkům s nacisty“, kteří – často s kolaborantským máslem na hlavě – začali hned po skončení války dokazovat své „hrdinství“. Na mnoha místech se tak s gustem pustili do krvelačného vraždění, a to nezřídka s podporou či ostentativním nezájmem státních orgánů.
Mimochodem, k těmto masakrům nedocházelo v oblastech osvobozených americkou armádou – a ta díky svému „nadržování Němcům“, jak to vykreslovala komunistická propaganda, rychle ztrácela na popularitě.
Proč měl Beneš po válce potřebu obdarovat SSSR zkonfiskovanými objekty, například v pražské Bubenči, které Rusku patří dodnes?
Nesmíme zapomínat, že Sověti tady na jaře 1945 obsadili kdeco včetně řady budov v Bubenči a jako „válečnou kořist“ se snažili odvézt do SSSR celé továrny. O její definování se dlouhé měsíce vedla velice složitá jednání, v nichž bylo nutné Sovětům v některých jejich požadavcích vyhovět, aby se zase podařilo zachránit majetky jiné.
Zároveň byla zahájena jednání o návratu několika tisíc občanů unesených Rudou armádou nebo o možnosti přesídlení volyňských Čechů do Československa. V neposlední řadě šlo prozíravějším politikům – v tomto případě v čele s Benešem – o to, aby se podařilo dosáhnout sovětského souhlasu s odchodem Rudé armády z Československa. K tomu díky paralelnímu odchodu americké armády došlo do začátku prosince 1945.
V tomto celém širokém kontextu několik požadovaných budov v Praze a také v Karlových Varech prostě nebylo prioritní položkou. Ale obecně ty rozsáhlé poválečné majetkové převody a konfiskace včetně znárodnění 80 procent československého hospodářství byly z velké části špatně a děla se při tom řada nespravedlností.
V některých případech paradoxně i vůči Židům, včetně zdaleka nejbohatší rodiny Petschků (ve vile Bedřicha Petschka sídlí ruská ambasáda – pozn. red.), kteří do roku 1938 prozíravě odešli do exilu, nicméně v Československu tito „čeští Rothschildové“ zanechali enormní bohatství v podobě rozsáhlých nemovitostí. Na druhou stranu Beneš se zasazoval také o převod vily Otto Petschka, dnešní rezidence amerického velvyslance, do amerického pronájmu a později vlastnictví.
Na čí stranu by se podle vás Beneš postavil ve válce, kterou vede Rusko proti Ukrajině?
Je jasné, že na tuhle otázku nelze seriózně odpovědět, ale přistoupím na tu hru. Představme si tedy, že by se stal zázrak, Edvard Beneš obživl – i když tedy nevím, proč by se z nekonečna možných zázraků měl stát právě tento – a v duchu svého celoživotního workoholismu velice rychle načerpal veškeré dostupné relevantní informace. Jistě by brzy pochopil, že geopolitické postavení jeho vlasti se vstupem do NATO a Evropské unie oproti rokům 1938-48 pronikavě, až neuvěřitelně zlepšilo, a to navzdory jeho pomnichovské diagnóze, že Západu nelze důvěřovat.
Zároveň nepochybuji, že by mu záhy naskočila analogie mezi Putinovým ospravedlňováním jeho „zvláštní vojenské operace“ na Ukrajině a Hitlerovým zdůvodňováním jeho agrese vůči Československu v letech 1938/39 – to znamená v obou případech nutností učinit přítrž údajnému „strašlivému utrpení“ národních soukmenovců v sousedním státě.
To je také asi hlavní důvod, proč se domnívám, že by se nepřipojil ke všem těm pánům Klausům a Okamurům, abych použil oblíbený dehonestující plurál druhého českého prezidenta, kteří z války na Ukrajině viní zcela absurdně především Západ. K Benešovi mám řadu výhrad, ale přeci jen to nebyl sovětský či ruský agent, který by v každé politické konstelaci zaslepeně papouškoval jakýkoli propagandistický výrok přicházející z Kremlu.
