Zdálo by se, že v nacistické říši byl pořádek a Vůdce půjde příkladem. To je ovšem omyl.

Hitler poněkud opomíjel jednu ze základních povinností občana, totiž řádně platit daně. Nebyl příliš pečlivý už předtím, než se dostal na vrchol moci. Mnichovský finanční úřad má jeho záznamy z let 1925 až 1935. Z nich je patrné, že byl nedbalý, pokud šlo o různé nedoplatky. Přiznání dával pozdě a nekompletní. Když byl propuštěn z vězení, kde napsal Mein Kampf, musel si vzít půjčku na vydání knihy a její propagaci prostřednictvím své politické činosti. Jako zdroj příjmů uváděl svou spisovatelskou a politickou aktivitu. Pouze v roce 1925 nahlásil, že jako dar dostal automobil v hodnotě 25 000 marek.

(Téma Hitlerových financí zpracoval Oron James Hale v The American Historical Review v roce 1955, číslo 4.)

V roce 1934, tedy rok poté, co se stal kancléřem, poslal daňový úřad v Mnichově Hitlerovi pokutu ve výši 405 494,00 říšských marek za to, že nezaplatil daně a ani řádně nenahlásil svůj příjem. Dostal na splacení dluhu osm dní. V té době už se Hitlerovy daňové záležitosti tvůrčím způsobem řešily, takže šlo zřejmě o úřednický omyl. Nový kancléř zareagoval tak, že nařídil ministerstvu financí, aby zasáhlo. Výsledkem bylo, že byl Hitler osvobozen od placení daní. Vedoucí mnichovského daňového úřadu zřejmě pochopil, že nastala nová doba a tak vyhlásil, že „všechna daňová přiznání, která ukládají Führerovi daňovou povinnost, jsou od počátku zrušena. Führer je tedy osvobozen od daně“.

Po smrti prezidenta Paula von Hindenburga Hitler převzal i jeho úřad dostával i jeho plat.

Pokud jde o finanční poměry Vůdce, nebyl jaksi sdílnější ani po své smrti. V jeho testamentu se píše, že pokud jde o jeho osobní příjmy, „to, co vlastním, pokud to za něco stojí, náleží straně, pokud by již neexistovala, německému státu. Pokud by byl i ten zničen, není nutné nějaké další rozhodnutí z mé strany “.

Faktem je, že strana zanikla a německý stát skoro taky, načež z něj byly státy dva.

Zdrojů peněz měl Hitler poměrně dost. Tak například existoval copyright na jeho podobiznu, takže mohl pobírat poplatky za své zpodobení na známkách. Za to dostal 50 milionů marek. Kromě toho obdržel honoráře za své veřejné projevy a vydělával na autorských právech za Mein Kampf milion marek ročně. Možná by si knihu zas tolik lidí nekoupilo, když byl Hitler se svými řečmi stejně všude, ale každý německý pár ji dostával při svatbě.

Kdyby Hitler platil daně, dlužil by v rce 1938 v dnešních penězích asi tři miliony dolarů. Jinak ale budil dojem skromného člověka. Když nastupoval do funkce kancléře, vyhlásil, že nebude pobírat svůj roční plat 29 200 marek a peníze na výdaje ve výši 18 000 marek. Průměrný dělník tehdy vydělal 1200 marek ročně. V té době průměrný německý dělník dostával roční plat ve výši přibližně 1 200 marek. V roce 1934 svůj plat Hitler ovšem potichu obnovil. Od tohoto roku navíc vydělával až dva miliony marek ročně na již zmíněných licenčních poplatcích. Kromě toho Hitler dostával ročně asi 100 milionů marek od německých průmyslníků pro své soukromé použití.

Do hrobu, který nakonec ani nemá, si Hitler své peníze nevzal. Autorská práva na Mein Kampf měl až do roku 2015 spolkový stát Bavorsko. 70 let po autorově smrti jsou již volná a Bavorsko na nich za ty roky nic nevydělalo, protože Hitlerova kniha se v Německu nevydávala.