Hitler a jeho lidé počítali s tisíciletou prosperitou pouze pro Třetí říši. Podmaněné státy měly zmizet, jejich bohatství mělo být ukradeno a obyvatelstvo by sloužilo jako otroci. Čekalo by to i SSSR, který by byl rozdělen na několik kusů.
Po plánu Barbarossa, který znamenal útok na SSSR, měl po předpokládaném vítězství přijít další plán. Jmenoval se Oldenburg. Ten je znám spíše odborníkům. Právě v něm se líčí, jaký by byl poválečný osud poražené a obsazené země.
Provedení plánu bylo svěřeno maršálu Göringovi. Byl také známý jako Göringova „zelená složka“ – podle barvy obálky. Maršál všechno rozebral do podrobností. Veškeré cenné vybavení mělo být odvezeno do Říše a zbytek měl být zničen. SSSR se měl pro Německo stát zdrojem zemědělských produktů.
Zpočátku byl projekt schválen na tajném zasedání 1. března 1941. Pak přišlo rozpracování podrobností a konečná verze byla přijata 29. dubna 1941. „Území Sovětského svazu mělo být rozděleno do čtyř hospodářských inspektorátů – Leningrad, Moskva, Kyjev, Baku, které by dostaly německá jména, 23 ekonomických komandantur a tucet kanceláří. Evropská část Sovětského svazu měla být rozdělena do sedmi států závislých na Německu,“ píše Konstantin Baranovskij na Russian7.ru. Šlo o území mezi řekou Visla v Polsku a Uralem.
Pobaltské státy se staly protektorátem hned poté, co byly Německem obsazeny. Göring stál v čele „zvláštního ekonomického ředitelství Oldenburg“, které mělo provádět hospodářské vykořisťování dobytého Sovětského svazu.
Týden před invazí byly vydány „Pokyny pro vedení v nově okupovaných oblastech“. Jakmile se kozáci Petr Krasnov a Andrej Škuro postavili v boji po bok Německa, Hitler jim slíbil, že vytvoří kozácký útvar nezávislý na Rusku, protože kozáky považoval za něco jiného, než byl zbytek Rusů. Státnost byla přislíbena krymským Tatarům a téměř kavkazskému etniku, jehož zástupci bojovali za Třetí říši. (Krasnov a Škuro upadli na konci války do zajetí a Britové je předali do SSSR, kde byli popraveni.)
To byly ovšem pouze sliby. Archivy zachovaly Hitlerovy skutečné plány pro tato území. Byla považována za součást Tisícileté říše. Krym měl být zcela zbaven místního obyvatelstva a být obsazen německými kolonisty. Východní území bývalého SSSR by byla dána pod kontrolu ideologa Alfreda Rosenberga, aby tam mohl provádět své sociální a demografické experimenty.
Evropská část SSSR měla zemědělskou produkcí sytit Německo. Že by to znamenalo smrt milionů lidí, nehrálo roli. Na územích před Uralem mělo být ponecháno asi 50 milionů lidí, kteří měli pracovat pro Německo, a to i jako otroci pro budoucí německé přistěhovalce. Ti by žili v elitních městech. Otroci by pracovali na zemi i v podzemí (v dolech) a nepočítalo se pro ně s nějakým vzděláním či kulturou. Ponechala by se jen hudba, která by sloužila jako pracovní povzbuzení. Zvláštní výbor vypracoval takzvaný Hungerplan, který počítal se zabavováním jídla a ropy. Bylo stanoveno, že od roku 1942 bude německá armáda zcela zásobována sovětskými zdroji, aniž by se bral ohled na potřeby místních obyvatel. Hungerplan vznikl pod vedením říšského ministra zemědělství, kterým byl příslušník SS a rasový ideolog Herbert Backe. Počítalo se s tím, že mezi lety 1942-1944 plán způsobí smrt 4,2 milionů lidí.
Jak by všechno fungovalo, popisuje memorandum Deutsche Arbeitsfront z podzimu roku 1941. Počítalo se s korupcí, která by oslabila morálku ovládnutého obyvatelstva. Zbraně by mohli vlastnit pouze Němci.
K rabování na okupovaných územích došlo hned po invazi. Vše, co mělo alespoň nějakou hodnotu, bylo vyvezeno do Německa. Existují dokonce důkazy o vývozu ukrajinské úrodné černé půdy. Od roku 1943, kdy Rudá armáda začala osvobozovat dříve okupovaná území, začaly Wehrmacht a okupační úřady používat taktiku spálené země a ničilo se vše, co nebylo možné odvézt. Během ústupu německé armády už bylo jasné, že z plánu nebude nic, a zůstalo jen u rabování.
Strůjci celého podniku nedopadli dobře. Göring spáchal v Norimberku sebevraždu, aby se vyhnul provedení trestu smrti. Stejně skončil i Herbert Backe. Ten byl po válce zadržen Američany, což ho překvapilo. Myslel si, že bude zájem o jeho práci jako odborníka, který by pomohl vyřešit problémy s hladem. Nacistické přesvědčení ho neopustilo. V dopise manželce z 21. února 1947 popisuje nacionální socialismus jako „největší ideu všech dob“. Vystupoval jako svědek v norimberském tribunálu. Protože se obával, že by mohl být vydán do SSSR, oběsil se 6. dubna 1947 ve své cele.