Občas lze ještě tu a tam (nejen) na francouzských univerzitách zaslechnout s nadsázkou řečený vtip, že jediná pravá a civilizovaná Evropa končí vlastně na Rýnu, Německo je takový poněkud barbarský evropský appendix a za ním se už rozkládá jen jakási eurasijská mlhovina… A najednou tam vyskočí (idealizované) Rusko, svou (údajně) vysokou kulturou jediný skutečně rovnocenný partner i rival…
O tom, co je či není Evropa, se už před týdnem 19. srpna v souvislosti s běloruskou krizí a debatou o potřebné reakci EU podivně rozpovídal Francouz Thierry Breton, eurokomisař pro vnitřní trh, jinak též známý byznysmen a bývalý francouzský ministr financí. Pro frankofonní rádio Europe 1 rovnou řekl: „Bělorusko není Evropa, nýbrž leží na hranicích Evropy a Ruska, a situace není srovnatelná s Ukrajinou nebo Gruzií. Bělorusko je opravdu silně spojené s Ruskem a většina obyvatelstva favorizuje úzké vztahy s Ruskem…“
Taková ignorance není toliko hloupá, ale především nebezpečná, kritickou reakci vzbudila například v polských médiích. Vždyť ústy významného evropského a francouzského politika, jenž občas neváhá projevit pochopení pro V. V. Putina, je zde potvrzena nejen nabubřelá ruská sebereflexe, že Rusko je vlastně samostatná civilizační entita, ale jedna nikoliv nevýznamná země je vyloučena z evropského příběhu a automaticky předhozena ruskému imperiálnímu molochu.
Bělorusko (či lépe Bílá Rus nebo Bělorus) sice není členem EU, ale je samozřejmě součástí Evropy, a nejen to: v rámci polsko-litevského soustátí sdílelo dokonce po staletí svůj osud se Západem, což je civilizační entita, která se nekryje s geografickou Evropou, a bylo tak hrází vůči agresivnímu tatarsko-mongolskému a později moskevsko-ruskému Východu. Interakci se západní kulturou a intelektuálním prouděním udržovalo (ať už doma nebo v exilu) po celé 19. a 20. století.
Právě pro ignoranty Bretonova typu napsal kdysi Milan Kundera, osobnost zároveň výjimečná i problematická, brilantní esej nazvaný Únos Západu aneb Tragédie střední Evropy (1983). Mnohé tehdy iritoval svým popisem střední Evropy jakožto „východní hranice Západu“, bylo mu vyčítáno, že vylučuje Rusko z Evropy, ačkoliv jemu šlo právě o rozdíl mezi Východem a Západem jakožto civilizacemi.
Jistěže se některé jeho vývody mohly historikům zdát diletantské, definice typu „Co je střední Evropa? Nejistá oblast mezi Ruskem a Německem, obývaná malými národy“ jednoduše vzrušovala. Zároveň však nesmíme zapomínat, že Kunderův esej byl primárně určen západoevropským a americkým čtenářům, proto byl místy „didaktický“ a vůči „zbytku“ Západu i velmi kritický: „Zmizení kulturního domova zvaného střední Evropa bylo nepochybně jednou z největších událostí století pro civilizaci Západu. A já opakuji svou otázku: Jak to, že taková událost mohla zůstat nepovšimnuta a nepojmenována?“ – „V očích své milované Evropy je střední Evropa pouze součást sovětského impéria a nic víc. Nic víc.“
Právě dnes bychom tudíž měli svým partnerům v Evropské unii, zejména Francouzům, ale třeba také Belgičanům, Španělům nebo Italům, připomínat, že evropský a obecně západní civilizační příběh je bez Čechů, Slováků, Maďarů, Poláků, Litevců atd. vlastně invalidní, západní Evropa je jen jedním z důležitých evropských regionů a jen malou částí Západu.
A právě my, Středoevropané, bychom měli být v naší Evropské unii hlavními advokáty zemí, jako je Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Gruzie a Arménie, pro něž jsou Evropa a Západ stále ještě předmětem (geopolitické, kulturní, ekonomické) touhy, ačkoliv se nám to může zdát překvapivé…
Zatím je spíše zjevné, že jsou zejména Češi a Maďaři ve své sebestřednosti, ať už v rámci politických „elit“, ale též významné části společnosti, předurčeni k tomu, aby například pro (sebestředné) Francouze sloužili jako potvrzení kulturní a geopolitické představy, že Evropa sice možná nekončí na Rýnu, ale určitě někde kolem Labe či Dunaje…
Klidně se pak České republice může vlastním přičiněním stát, že také o její přináležitosti k Evropě a Západu „někdo“ vysloví pochybnosti, což by byl pro Česko začátek geopolitické katastrofy.
