Prezident Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Poslanecká sněmovna bude hlasovat o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu Zemanovi pro hrubé porušení Ústavy. Z ohlasů poslaneckých klubů je patrné, že neuspěje, což také o něčem svědčí. Hlasování se tak stává testem postojů k právnímu státu, soustavně torpédovaného prezidentem.
Senátoři připravili ústavní žalobu v reakci na dlouhodobé porušování ústavních pravidel ze strany prezidenta Miloše Zemana. Původní červnová verze zahrnovala osm skutků, počínaje sestavením prezidentem shora vnucené vlády Jiřího Rusnoka v červenci 2013 proti vůli a dohodě parlamentních stran. Jestliže se dnes Zeman a jeho stoupenci odkazují na výsledky demokratických voleb, když Hrad a vláda čelí opoziční kritice i na demonstracích, tehdy jednal zcela proti jejich smyslu.
Podpora ústavních právníků
K původní žalobě byl později přidán další skutek, který by měl paradoxně největší šanci na přijetí u Ústavního soudu, a sice prezidentovo počínání při odvolávání ministra kultury Antonína Staňka. Na tom se shodne i řada ústavních právníků.
„Kde prezident porušil ústavní pořádek, bylo protahování odvolání ministra na návrh předsedy vlády,“ prohlásil člen Legislativní rady vlády Jan Kudrna v diskusi u kulatého stolu nazvaného „Klíčové aspekty ústavní žaloby na prezidenta“, uspořádaného v Poslanecké sněmovně. Odmítl prezidentův názor, že má při odvolávání a jmenování členů vlády manévrovací prostor. „Ve veřejném právu platí to, že pokud není stanovena lhůta, tak se má konat bez zbytečného odkladu,“ tvrdí Kudrna.
Tento názor podpořili i další ústavní právníci. Mezi nimi Jan Wintr, nebo profesor ústavního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Jan Kysela. „Povinnost prezidenta republiky odvolat ministra je nepodmíněná a v případě Antonína Staňka ji nesplnil po dobu více než šesti týdnů. Takže nemám žádnou pochybnost, že prezident republiky Ústavu porušuje a z mého pohledu je podmínka pro podání ústavní žaloby splněna,“ řekl Kysela už v polovině července.
Najdou se ovšem i právníci, kteří se k ústavní žalobě stavějí o poznání zdrženlivěji. Mezi nimi Zemanův neúspěšný kandidát na ústavního soudce Aleš Gerloch, nebo člen zemanovského křídla ČSSD Zdeněk Koudelka, který nyní přeběhl k hnutí Trikolora.
Rezignace ČSSD
Ústavní žalobu podpořila potřebná většina senátorů, ale k jejímu postoupení Ústavnímu soudu je nutný souhlas 120 poslanců. Dalo se očekávat, že sehnat v dolní komoře třípětinovou ústavní většinu bude nereálné, protože zde v podobných případech funguje hlasovací mašinérie ANO, ČSSD, KSČM a SPD.
Přesto je zarážející rezignace sociální demokracie, která se stala hračkou a otloukánkem neústavně se chovajícího prezidenta a alibistického „pozorovatele“ Andreje Babiše, který nevyužil svoje ústavní kompetence a v roli premiéra jakožto ústavního suveréna při odvolání a návrhu člena vlády naprosto selhal.
Neplatí přitom dosavadní výmluvy Jana Hamáčka, že by byla jiná situace v případě jednoskutkové ústavní žaloby. Hrubé porušení Ústavy ze strany prezidenta může být konstatováno i u jediného přečinu, kdyby ostatní Ústavní soud neshledal tak závažnými, takže výsledný efekt by byl stejný.
Sociální demokracie tak pokračuje v bezzásadové a oportunistické jízdě, kdy v zájmu udržení vládních křesel přehlíží i opakované porušování Ústavy praktikované prezidentem republiky dokonce přímo na vlastní kůži. V podobné situaci se octla předloni v květnu při zdržování odvolání ministra financí Andreje Babiše a v loňském roce při odmítnutí nominace ministra zahraničí Miroslava Pocheho. Její nesplněná ultimáta a hrozby odchodem z vlády už nikdo nebude brát po tomto zesměšnění vážně.
Nejkřiklavější kauza Staněk
Nejkřiklavější „kauza Staněk“ byla provázena neodůvodněnými průtahy a neústavním kladením různých podmínek ze strany prezidenta pro odvolání a jmenování ministra kultury, završeným veřejným vzkazem, ať sociální demokraté změní nominaci Michala Šmardy.
V tomto seriálu neústavnosti se Zeman překonal. Nejprve podmiňoval Staňkův odchod výsledky vyšetřování jím podaných trestních oznámení, potom požadoval odsouhlasení nominace Šmardy předsednictvem ČSSD. Ani to nestačilo. Prezidentovi vadila údajně nedostatečná odbornost kandidáta, ačkoli Staněk ani současný ministr Zaorálek nepředvedli lepší.
Zcela bizarní je Zemanova iniciativa „zprostředkovat“ jednání mezi šéfem ČSSD Hamáčkem a ministrem kultury Staňkem, jehož výsledkem mělo být patrně nazření sociálních demokratů, že o ministrovy služby nadále stojí. O takové zprostředkování nikdo nežádal, navíc jde o vnitrostranickou záležitost, nikoli o téma pro prezidenta, aby takto manipuloval, kdo má koaliční stranu reprezentovat ve vládě.
Ústavní žaloba je proto postavena na podezření z hrubého porušení Ústavy článku 74, který jednoznačně stanovuje nepodmíněnou povinnost prezidenta republiky odvolat člena vlády, navrhne-li to předseda vlády. A nemá-li být zmařen smysl ústavního příkazu, je třeba trvat na realizaci prezidentovy povinnosti bez zbytečného odkladu, jakožto obecného ústavního pravidla platícího tam, kde Ústava nestanoví jinak.
Nastavení zrcadla
Hlasování o ústavní žalobě nastaví zrcadlo parlamentním stranám, jak (třeba i přes dílčí výhrady k jejímu znění) nahlížejí na soustavné ohýbání a porušování základního zákona České republiky prezidentem Milošem Zemanem, který si její výklad privatizuje podle svého gusta, a snaží se zemi posunout k pooloprezidentskému systému.
Postoje k ústavní žalobě se zároveň stanou obecnějším testem, jak se politická reprezentace staví k vladařským manýrům současné hlavy státu, která v neposlední řadě dopředu avizuje, že udělí abolici svému mocenskému spojenci Babišovi, který jí ve vědomém porušování Ústavy neklade žádný odpor. Se všemi důsledky pro postupující destrukci pilířů právního státu.
