Povolební kocovina střídá předvolební euforii a naopak. Jedni slaví a druzí truchlí, ostatně jako vždy, když jedni vyhrají a druzí prohrají. Je načase vystřízlivět a emoce nahradit racionální analýzou, abychom si uvědomili, co se to vlastně stalo a proč. Nemocnou minulost nenahradí vysněná zdravá budoucnost. Mimo jiné proto, neboť nabídka té zdravé budoucnosti nebyla dostatečně přesvědčivá, byla nejistá a byla nepolitická. Slušnost a důstojnost je jistě ušlechtilý a správný vklad, ale nestačí to.

Motivace voličů bývají různé. Jedni volí proto, aby byl zachován status quo, i se všemi nedokonalostmi. Volí svého hřmotného chřadnoucího hulváta, neboť ho znají, viděli ho osobně při návštěvě jejich obce i na svých oblíbených televizních kanálech. A mají důvod mu zůstat věrni, chránit ho před ataky vyzyvatelů a všech nepřejícníků. Oni necítí tu osudovost chvíle a všechny ty deklarované dělicí čáry mezi Východem a Západem, mezi minulostí a budoucností, mezi svobodou a nesvobodou, mezi demokracií a autoritářskou polodiktaturou. Oni chtějí své vratké jistoty, to jim stačí.

Bylo by iluzí se domnívat, že protikandidáta volili jen ti občansky uvědomělí lidé, kteří se přihlásili ke kultivovanější a zralejší části společnosti. To několikadenní vzedmutí brzo ochabne a mnohé se vrátí do našeho přizpůsobivého pragmatického normálu. Nic nového.

Volba proti by měla být zároveň i volbou pro, abychom minimalizovali riziko následné frustrace, což se může stát v případě zvolení i nezvolení našeho menšího zla. Kandidát na prezidenta by měl být autentický, měl by mít jasné vyhraněné politické názory a občanské postoje, měl by se nebát prezentovat jako ochránce právního státu, lidských práv, měl by se nebát definice uprchlíka a migranta, měl by se nebát přihlásit se plnohodnotně k naší zahraničněpolitické orientaci, včetně sdílené odpovědnosti a vzájemné solidaritě. Měl by mít odvahu odpovídat na otázky jasně a srozumitelně. Měl by méně taktizovat a o to více přesvědčivě argumentovat. V živé show si nelze vzít time out. Měl by mít více citu pro střídání obrany a útoku.

Miloš Zeman, zjevně unavený veterán, vyhrál, i když po prvním kole nebyl favoritem. Mnozí voliči sice chtěli méně ostudy, ale zároveň chtěli mít jasno, kdo je kdo, a tuto jistotu, nebo alespoň pocit jistoty, že změna bude skutečně správná a nezpochybnitelná, jim alternativní nabídka neposkytla dostatečným způsobem. Bohužel.

Národ je prý fatálně rozdělen na přibližně dvě stejné poloviny. Podobné hodnocení zaznívalo i při první přímé volbě hlavy státu. Taky se říkalo, že více než dva miliony voličů Karla Schwarzenberga má ohromnou energii a kapitál do budoucna. A výsledek? Nedávné parlamentní volby vyhrála koalice Babiš, Okamura, KSČM, s neskrývanou podporou Zemana. Bývalí soudruzi, bývalí estébáci, extremisté a milovníci starých pořádků přesvědčili většinu voličů. Proč? Asi to není jen v jejich ohromné finanční a mediální síle a v používání ruských či čínských fake news, i když i to vše hraje svou významnou roli.

Odpovědi hledejme zejména v nedostatečné poptávce a nedokonalé nabídce plnohodnotné demokracie. Odpovědi hledejme i v nevyrovnání se s normalizační minulostí, jejíž schémata prorostla do naší polistopadové éry, včetně jisté elastičnosti a bezbřehému pragmatismu vítězných praktiků života. Základními pilíři nové (či spíše staronové) společnosti se staly mravní relativizace a kult konzumu. O žádné revoluci, byť usměvavě sametové, nemůže být ani řeči. Šlo o účelovou dohodu o předání moci. Ale ani to není úplná pravda, neboť minulá politická moc se přetavila v moc ekonomickou, respektive její postupnou dominanci. A dnes si vítězové sametu a jejich spoluhráči berou ten zbytek kořisti, tedy stát a jeho instituce. Bonusy jsou zjevné – mimo jiné kontrola nad vším a pro vyvolené kádry i doživotní beztrestnost. Moc navíc omamně chutná a moc moci chutná absolutně. Věrchuška si pak může užívat pocity výlučnosti, vesele se mstít a hrát různé hry.

Výzvy této doby zůstávají neměnné, prezidentské volby nevolby. Je třeba chránit instituce státu, je třeba chránit nezávislost justice a orgánů činných v trestním řízení, je třeba chránit princip férové a otevřené soutěže, je třeba chránit to torzo nezávislých médií, je třeba chránit lidská práva (doma i ve světě), je třeba chránit naše plnohodnotné členství v EU a v NATO, je třeba otevřeně poukazovat na nebezpečná porušování zásad rovného práva, na demoralizující střety zájmů, na nepřípustné vnější ovlivňování našeho veřejného života, na okrajování našich svobod, je třeba být trvale občansky aktivní (volby nevolby). Je třeba se na ty příští volby lépe připravit. Je třeba mnohem intenzivnější osobní komunikace mezi různými vrstvami společnosti, je třeba více odvahy, trpělivosti, pokory i profesionality, včetně osvěty a analýz faktů, abychom nežili jen v nějakých umělých schématech virtuálních pocitů a dojmů.

Prohrát můžeme jedině sami, když to vzdáme.