Setkání kardinála Duky s Milošem Zemanem v katedrále sv. Víta po prezidentské inauguraci 8. 3. 2018. FOTO: ČTK/Deml Ondřej
FOTO: ČTK/Deml Ondřej
Kniha Za Boha, národ a pořádek (2016) historika Jaroslava Šebka se zabývá otázkou, jak se české katolické prostředí vyrovnávalo s nástupem autoritářských a nacionalistických hnutí po rozpadu starého světa a rozkolísáním společenských a politických jistot v souvislosti s otřesem první světové války. Podává velmi plastický obraz meziválečného hledání nového tvaru společnosti v prostředí českého i německého katolicismu na našem území, jeho rizik i úspěchů.
Nelze se zabývat celou, bezmála pětisetstránkovou a velmi komplexní publikací s mnoha sondami do blízkého i vzdáleného zahraničí, ale v několika bodech se pokusíme poukázat na fenomény, které se zdají být inspirativní či varující i pro naši dobu, stejně jako na některé opakující se momenty v životě českého katolicismu.
Důležitost příběhu
Český katolicismus se na počátku 20. století nacházel v mnoha ohledech v problematické situaci. Církevní elity se snažily čelit masivní sekularizaci a odcizení od náboženství rozvíjením svatováclavské a cyrilometodějské tradice, která navíc měla v prvním případě alespoň potenciálně překonávat napětí v česko-německých vztazích a posilovat sdílenou zemskou identitu, v případě druhém pak odkazovala na sepětí s jinými slovanskými národy. Ukázalo se, že to byl už dost marný a beznadějný zápas, protože se v české veřejnosti plně prosadilo vnímání nesmiřitelného rozporu mezi národní jazykově českou a konfesijní katolickou identitou. Hlavní proud českého politického národa vsadil na „nekatolickou“ linii českých dějin „Hus – Komenský – národní obrození“, jak ji nalézáme v dílech Palackého pokračovatelů, jako na pojetí, které Čechům umožnilo účinněji prosazovat emancipační cíle a větší politickou autonomii v rámci monarchie. Katolicismus byl prezentován jako cizí, nenárodní prvek odporující českému (československému) slovanství, rovnostářství a demokratismu. Pojem vlastenecký kněz zní na přelomu 19. a 20. století spíše jako omluva či polehčující okolnost pro přijetí kněžského stavu, nikoliv jako konstatování častého propojení jako v první třech čtvrtinách 19. století.
Na tento dominantní výkladový rámec českých dějin, který se stal nejen školstvím prosazovanou ideologií Československé republiky, naráží čeští katolíci stále. Překvapuje, že od katolických historiků a myslitelů nepřišla originálnější a hlubší interpretace české minulosti. Pokusy o zformulování „katolické“ verze českých dějin se sice objevovaly, ale zpravidla se omezily na odkrývání zasutých tradic, především oživování svatováclavské, karlovské a cyrilometodějské tradice a kritiku oponentů. Až na sklonku období, ve třicátých a čtyřicátých letech, dojde k objevování hodnoty a kvalit českého baroka. V době, kdy historické příběhy hrály tak důležitou roli i v politickém a společenském životě, byla neschopnost nabídnout vlastní verzi českých dějin, která by byla spravedlivější vůči podílu katolické tradice na formování moderního českého národa a jeho minulosti, fatálním nedostatkem. Asi není náhodou, že ti, kdo ve společnosti dokázali nejúčinněji odpovídat na pokusy marginalizovat katolickou složku národní tradice, byli svým osobním založením spíše agnostici, jako například historik Josef Pekař nebo novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka.
Rozkolísání obrazu světa a nebezpečí politizace
Šebkova kniha velmi zdařile ukazuje míru rozvratu světa po první světové válce, který vyvolával na jedné straně touhu po pevném bodu, po orientaci, ale zároveň byl otevřený vůči novému a spojený s rizikem podlehnutí atraktivitě nových společenských hnutí, včetně těch problematických. Katolíci byli disponováni inklinovat k autoritářství dlouhodobě komplikovaným vztahem katolické církve k hodnotám modernity, k principům rovnosti a demokracie, svobodě svědomí a náboženského vyznání, výslovně odsouzených v Sylabu omylů moderní doby z roku 1864. A vlastně to pro ně platilo průběžně a opakovaně. Avšak nebylo to jen tím, neboť důležitou úlohu hrálo i vnitřní naladění církve, ono úporné hledání nepřátel ve vnějším světě, které se nakonec překlopilo dovnitř a projevovalo se ve stálé autoritářské ostrakizaci „liberálních“ katolíků či tzv. modernistů, zkrátka každého katolíka, který nesdílel ultramontánní pojetí církve.
Celkově vidíme po celé sledované období až úzkostnou obezřetnost církevních elit k novým proudům „levicového charakteru“, stálé vymezování vůči demokratizačním a emancipačním tendencím, a naopak až příliš snadné, skoro až intuitivní přilnutí k autoritativním, konzervativním a antiliberálním myšlenkám a hnutím. Pochopitelný odstup a skepse vůči moderně, která dovedla lidstvo k nelidským masakrům zákopové války, se pojil až příliš lehce s odmítáním parlamentní demokracie a stranické politiky. Jak ale i výsledky Šebkova výzkumu ukazují, i mezi českými a česko-německými katolickými intelektuály a představiteli se našla řada osobností, jež vnímaly neproduktivnost stávající strategie a pochopily možnosti, které jim dávají nové demokratické režimy.
Vzhledem k roli, které byly církve zvyklé sehrávat v době konfesijních monarchií s jasně definovaným státním náboženstvím, byly náboženské a církevní otázky silně politizovány. Rovněž církevní představitelé často sledovali politické cíle při obraně konzervativních hodnot a odmítání liberálních myšlenek, žel v obou případech bez přesnějšího a nezaujatého rozlišování. Sami se tím pak politizují a stávají se součástí mocenských a politických her ke škodě svého skutečného náboženského poslání. I proto lze pochopit, proč na počátku republiky došlo ze strany velké části politického spektra ke snaze vyloučit katolickou církev z národního celku a marginalizovat její vliv, přestože se ještě drtivá většina populace formálně nacházela v katolických matrikách.
O to více vynikne role osobností, jako byl kněz Jan Šrámek, který dokázal vtisknout nově se formujícímu politickému katolicismu jednoznačně demokratický a národní program. To na jedné straně posilovalo jeho politickou váhu a umožňovalo chránit práva církve, na druhou stranu oslabovalo možnost spolupráce s katolickými stranami jiných národností. Klíčová úloha duchovních v politických uskupeních představovala navíc v dané době už určitý anachronismus, kterému se Vatikán různými způsoby, včetně kanonických omezení, snažil bránit. Jenže úzké provázání a identifikace mezi konfesně (katolicky) orientovanou stranou a církví patřily podle Šebka zároveň k důvodům vysokého stupně nepřátelství části české společnosti vůči katolicismu. Na církev dopadala skutečná či domnělá selhání politické strany, obavy působilo i to, že strana hájí zájmy katolické církve na prvním místě, nikoliv zájmy národa či státu. Vypuštění adjektiva katolická či křesťanská z názvu strany nemohlo bytostně konfesní charakter strany zakrýt.
Inspirace ze zahraničí a původnost českých postojů
Práce nabízí důkladný přehled, jak se situace vyvíjela v jiných zemích, především u našich středoevropských sousedů, ale rovněž ukazuje, jaké hlavní inspirační zdroje obohacovaly české myšlení v dané otázce, což platí i pro sondy do belgických či francouzských poměrů a myšlenkových proudů. Po četbě Šebkovy knihy se zdá, že český, nejen politický katolicismus nepřispěl v oblasti koncepčního promýšlení forem uspořádání společnosti po první světové válce ničím originálním a průlomovým, ale spíše aplikoval přístupy a postoje promýšlené a formulované v okolních zemích. Česká situace přitom nahrávala pokusům o vytvoření něčeho specificky vlastního a originálního, protože český katolicismu se nacházel v paradoxní pozici mezi defenzivou (přinejmenším v první dekádě první republiky) a zároveň převzetím plné odpovědností za stát a režim, které navzdory výhradám valná většina českých katolíků přijímala.
A přestože prvorepubliková církev disponovala silným intelektuálním zázemím v řadách kléru i laiků, originální koncepty, které by byly diskutovány či dokonce přejímány v okolních zemích, zde nenajdeme. Po pravdě řečeno, ani katolické politické, ekonomické a sociální myšlení v hlavních evropských centrech příliš neuspělo se svými pokusy o překonání rozporů moderní společnosti pomocí idejí korporativního či stavovského uspořádání státu. I v případě zemí jako Rakousko, kde se o podobné modely pokoušeli, se tyto koncepty jeví jako utopické a nerealizovatelné snění, které se nenaplnilo, a nefungovalo dokonce ani tam, kde bylo důrazně pomocí státního donucení a otevřeného násilí dlouhodobě prosazováno, jako například ve Frankově Španělsku a Salazarově Portugalsku. Uvedené případy představovaly spíše jen verbálně maskované autoritářské režimy.
Zdá se, že v českém prostředí chybí úplné extrémy v podobě ultrakonzervativní pravice, jakkoliv by se tu nějaké náběhy a osobnosti našly, stejně jako i skutečně otevřená demokratická křesťanská levice, již nacházíme v jiných zemích. Ambice katolického tábora znovu se ujmout vedení české společnosti a prosadit svoji představu hodnotového uspořádání s dominantní rolí katolické církve, různé návrhy na řešení politických, ekonomických a sociálních problémů z katolické strany stále narážely na konfesijní hranice. Šebek konstatuje, že „katolické kruhy tak současně konstruovaly ideální, vnitřně soudržný a eticky zakotvený obraz národního života, který současně nepostrádal jistou dávku exkluzivity, protože do něho mnozí členové národa nezapadali“. Dokonce i nový svátek Krista Krále, zavedený v roce 1925, byl částí katolíků chápán jako „negace demokraticko-pluralistické společnosti a výzva k prosazení ideologického programu katolické dominance ve státě i společnosti“.
Jinak řečeno: čím ryzejší „katolické“ recepty na obnovu společnosti a překonání slabin parlamentní demokracie katolíci navrhovali, tím spolehlivěji odrazovali významné segmenty českého národa. K tomu je třeba ještě připočíst určitou ambivalenci ve vztahu církevní hierarchie k laikům a laickým iniciativám, kde se na jedné straně očekávalo obětavé nasazení, naprostá oddanost a zastávání církevních postojů a zájmů, ale zároveň panovala nedůvěra vůči aktivitám bez dohledu a kontroly duchovních, poněvadž se předpokládalo striktní podřízení církevnímu vedení.
Pragmatismus v dobrém i ve zlém
V katolických kruzích po roce 1918 nalezneme překvapivě málo nostalgie po Rakousku-Uhersku, vadil totiž příliš těsný dohled státu nad církví a ani ti nejkonzervativnější a nejradikálnější kritici prvorepublikové demokracie a partajničení jako Jaroslav Durych nebo Jan Scheinost neviděli cestu v obnově poměrů habsburské monarchie. Na to, kolik energie věnovaly státní kruhy dosazování loajálních kleriků na místa biskupů, a jak byli tito v politických otázkách obezřetní a věrní monarchii, se dokázali velmi rychle a snadno vyrovnat se zánikem monarchie. V některých záležitostech dokázaly církevní elity rychle přijmout status quo a adaptovat se na novou situaci.
Šebek potvrzuje, jak přes deklaratorně univerzální rozměr katolické církve a společný pocit ohrožení jsou český a německý katolicismu v českých zemích striktně rozděleny podle národního klíče a neschopny se účinně spojit, neboť národní zájem jednoznačně převažuje nad konfesijním či náboženským. A podobně to platilo i pro katolicismus slovenský a obecně nejen pro katolicismus politický. Nacionalizace zasáhla a do jisté míry paralyzovala všechny roviny církevního života, od kněžských seminářů po spolky, sdružení a politické strany.
Jednotlivé kapitoly knihy plasticky ukazují, jak se demonstrativně prezentovaný principiální až rigidní a neústupný postoj papežství vůči moderním ideologiím reálně pojil s pragmatickými spojenectvími s problematickými režimy, jejichž slabé stránky a z katolického hlediska pochybné osobnostní profily vůdců (například původně militantní antiklerikál Mussolini, luterán Piłsudski) byly přecházeny, když šlo o společného nepřítele v podobě komunismu či socialismu. Podobně snadno a lehce ustupovali němečtí biskupové nacistickému tlaku v prvních letech po převzetí moci, přestože se objevovaly hlasy významných kněží a řeholnic, které důrazně upozorňovaly na charakter a nebezpečí Hitlerova nacionálního socialismu.
Proč tolik problémů s Židy?
Práce velmi precizně rozlišuje mezi pojmy antijudaismus a antisemitismus, což je v kontextu zkoumání politických názorů meziválečného evropského katolicismu mimořádně důležité, ale rovněž značně složité, protože, jak sám Šebek konstatuje, někdy je hranice „poměrně tenká“. Pro mnohé katolické autory bylo zásadním tématem, jak je možné, že se tolik židovských myslitelů objevuje v obou nepřátelských táborech, jak je možné, že se osoby židovského původu nachází jak mezi protagonisty a ideology liberálního kapitalismu, tak kolektivistického komunismu a socialismu. Lze jen litovat, že kvůli manévrování určitých kruhů v římské kurii nedošlo počátkem roku 1939 k dopracování a vydání již prakticky připravené encykliky o jednotě lidského rodu (Humani generis unitas), kterou chtěl papež Pius XI. na samém sklonku svého pontifikátu jednoznačně odsoudit všechny formy rasismu a rasové nadřazenosti. Po jeho smrti už se tento projekt nepodařilo prosadit, takže pro antijudaisticky a antisemitsky laděné katolíky zůstal prostor prezentovat své přesvědčení jako legitimně zastávané vědecké a politické názory, které nekolidují s výslovně formulovaným církevním učením.
Odpor k bolševismu, liberalismu, kosmopolitismu a svobodnému zednářství vedl mnohé katolíky ke sbližování s fašismem a nacismem, zvláště kapitola sedmá ukazuje, že i v katolickém táboře se žel našly osobnosti, které se nechaly svést nacionálně socialistickou propagandou a dynamikou onoho hnutí. Na první pohled paradoxně se inklinace k radiálně nacionalistickým hnutím mohla pojit s průkopnickými a progresivními myšlenkami v oblasti teologie, zvláště v pojetí církve a zkoušení nových forem liturgie, jak tomu bylo u katolických německých studentských spolků a hnutí Quickborn a Staffelstein. Vysvětlením je právě vůle k hledání nového tvaru, nové cesty do budoucnosti. Snaha spojit svůj obnovený a vášnivě prožívaný katolicismus s podobně intenzivně akcentovanou národní identitou a vůle přetvářet společnost ve smyslu těchto hodnot souvisely s radikální nespokojeností se stávajícím uspořádáním.
Překvapivé dopady mobilizačních kampaní
Důležitým předělem vývoje vztahu společnosti a katolické tradice byly svatováclavské slavnosti z roku 1929, kdy veřejná deklarace úspěšného upevnění pozic českého katolicismu ve společnosti a státu vedla k opadnutí mobilizačních impulsů a paradoxně i špatnému výsledku všech katolických stran v následujících volbách. Něco podobného se odehrálo okolo úspěšného celostátního sjezdu katolíků v roce 1935. I dějiny Československa potvrzují fatální propojení osudu demokracie jako režimu s ekonomickou prosperitou. Vypuknutí hospodářské krize a její dopady nabouraly slibně se rozvíjející proces zapojení německých stran do vládní odpovědnosti a masivně posílily kritické hlasy vůči kapitalistické ekonomice a potažmo i parlamentní demokracii.
Pro mnohé současné debaty, zvláště v kategorii tzv. kulturních válek a referování o různých fenoménech v zahraničí a jejich prezentace veřejnosti, je velmi ilustrativní kapitola o českých sporech kolem charakteru španělské občanské války, která sloužila především jako projekční plátno jednotlivých ideologií, kde mnoho účastníků podle svých preferencí vidělo jen to, co chtěli vidět, a ostentativně ignorovali stránky konfliktu, které nepotvrzovaly jejich předem zaujaté pozice. Paralely s vedením mnoha současných sporů nelze přehlédnout. Ostentativní nezájem o perspektivu toho druhého je varující a měl vážné dopady pro celou společnost. Dobrovolně zvolená jednostrannost a proměna veřejné debaty v paralelní monology, kdy se jen zvyšuje intenzita deklarování vlastních stanovisek, nevedly k ničemu tenkrát, a ani dnes nepovedou k ničemu dobrému.
Podobně problematickým momentem chování katolických církevních a intelektuálních elit meziválečného období byla mobilizace přívrženců pomocí vojenské terminologie a záliba ve vojenských metaforách. Připočtěme soustředění na neustálou konfrontaci myšlenkových oponentů nebo vůbec kohokoliv, kdo měl odlišný názor, a do značné míry již zmíněnou absenci konkrétního pozitivního programu. V již tak světonázorově rozdělené společnosti, jakou bylo prvorepublikové Československo, nebylo přece možné jednostranně a zcela prosadit svoji vizi uspořádání státu a společnosti přes nesouhlas velké části obyvatel či dokonce většiny. Mobilizační konfrontační kampaně naopak bránily možnosti podílet se na utváření podoby společnosti.
Přestože chyběly v politickém katolicismu skutečné extrémy a spíše vidíme určitou střízlivost a odpovědnost, lze mluvit o dvou zásadních selháních, a sice o podlehnutí československých katolíků pokušení nacionalismu a antidemokratických hnutí. Obě se týkají závěru sledovaného období. Prvním bylo přilnutí velké části německých katolíků k zjevně nacionalistické a pronacistické straně Konrada Henleina, které se projevilo ve volbách a v propadu křesťansky orientovaných německých stran. To samé se týkalo chování části českých katolických elit v období druhé republiky, které podlehly pokušení triumfalismu a vyřizování účtů s liberální částí kulturního a politického spektra českého veřejného života.
Je otázkou, zda by došlo k dalšímu prohlubování nacionalisticko-konzervativní agresivní rétoriky, či zda by se po opadnutí emocí a afektu část katolických publicistů a aktivistů uklidnila a dokázala hodnotit dědictví první republiky spravedlivěji. Velmi krátké trvání druhé republiky dovoluje na dané téma pouze spekulovat. Naopak biskupové byli v této době uvážlivější a zdrželi se odsudků, možná proto, že měli plno práce s reorganizací církevního života po odstoupení pohraničních území. Vyhrocená kritika režimu první republiky byla dána i zklamáním a kapitulační frustrací, protože v kritických měsících mezi květnem a zářím 1938 stál katolicismus jednoznačně za obranou republiky a jejího demokratického zřízení. Mnozí čeští katolíci, příslušníci Orla a dalších organizací, později riskantně opustili zemi, aby se přidali k zahraničnímu odboji.
Chvála mnohohlasu
Možná nejdůležitější přínos Šebkovy monografie spočívá v působivě plastickém vylíčení vnitřní rozmanitosti názorového spektra českého katolicismu, který býval prezentován či vnímán jako ideový či ideologický monolit, přestože v něm probíhaly zásadní, nikoliv jen taktické spory, a to i v rámci jedné politické strany, natož politického proudu. Pro každý myšlenkový proud je klíčové, aby zněl různými hlasy, aby to nebyla monokultura, kde se prosazuje a toleruje jen jeden postoj, jen jedna doktrína. Díky tomu, že prvorepublikový katolicismus zněl různými a mnohdy velmi odlišnými hlasy, mohly se cítit různé vrstvy zastoupeny, mohly katolickou církev považovat za svůj domov. To ale neznamená, že by všechny hlasy byly stejně legitimní a adekvátní, naopak byla třeba otevřená a poctivá debata uvnitř vlastní tradice a v případě potřeby i poučený zásah příslušné autority či vyjádření důležitých neformálních vůdců, pokud to bylo nutné.
Fatální negativní zkušeností katolické církve v moderní době bylo mocenské prosazování monokultury ultramontánního integralismu jako jediné legitimní formy katolicismu a systematické potlačování všech alternativ, jakkoliv mohly vykázat často naprosto stejnou míru katolicity. V případě přemýšlení o společnosti měl český katolicismus naštěstí celé spektrum proudů a osobností, které umožňovaly pružně a s různou mírou úspěšnosti reagovat na proměny společnosti. Kdyby ovšem nedokázal například Šrámek udržet autonomii svého křídla lidové strany vůči snahám podřídit se pevněji církevnímu vedení, či pokud by zde nebyly silné osobnosti jako Alfred Fuchs schopné otevřeně se vymezit vůči některým tendencím uvnitř církve, český katolicismus by stěží zvládl tak dobře výzvy meziválečného období v Československu.
Na jedné straně to poukazuje na důležitost vnímání plurality jako něčeho přínosného, na straně druhé na zásadní význam otevřené debaty směřující k tříbení názorů a dospívání k zralým, hodnotově zakotveným a realitě odpovídajícím postojům. Zvláště v naší době lze zpětně ocenit odpovědnost prvorepublikových českých katolických politických elit, jejich ochotu přispívat k chodu státu i v době, kdy étos nového režimu s katolicismem spíše nepočítal. Čtivě napsaná Šebkova kniha, spolehlivě vycházející z řady dokumentů a archivních pramenů, nabízí ještě spoustu dalších podnětů k přemýšlení a lze ji čtenářům, kteří touží porozumět vývoji české a evropské společnosti tehdy i nyní, vřele doporučit.
Prof. PhDr. Tomáš Petráček, Ph.D., Th.D. je katolický kněz, teolog a historik, přednáší na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy a Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, kde též působí jako akademický kaplan.
Recenzovaná kniha: Jaroslav Šebek, Za Boha, národ, pořádek, Praha (Academia), 2016.
