Demonstrace proruských fanoušků Vladimira Putina. FOTO: Pavel Šmejkal, FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal, FORUM 24
KOMENTÁŘ / Zneužití slov a naprostá degradace jejich významu je v Rusku na denním pořádku. Jedním z těch slov, kterému Putinův režim zakroutil krkem (obrazně, slova krk nemají), je slovo mír. Kremelská propaganda teď každého, kdo podporuje bránící se Ukrajinu, označuje za válečného štváče. Mír v této souvislosti znamená podle vlivových agentů Moskvy porážku Ukrajiny a nastolení „ruského světa“.
Takto inspirováni pak u nás Tomio Okamura, Jana Zwyrtek Hamplová, Jindřich Rajchl, Zuzana Majerová, komunisté, anonymní řetězové e-maily a dezinformační weby označují každého, kdo považuje za správné podpořit Ukrajinu dodávkami zbraní a zasáhnout Rusko sankcemi, za protimírové síly, které „přilévají olej do ohně“. Je to naprosté zmatení pojmů.
Jedna složka ruského státního kultu byla pojmenována jako „pobědoběsije“. Autorem je profesor Petrohradské teologické akademie, protojerej Georgij Mitrofanov. V roce 2005 tak reagoval na události kolem oslav 60. výročí vítězství ve válce proti nacistickému Německu. Poběda je v ruštině vítězství, běs je démon. Jde tedy o kult démonické posedlosti vítězstvím, krví a oběťmi, který oplývá pseudonáboženskými prvky. Vnější projevy jsou známé i nás, na fotografiích z ruských měst z oslav 9. května můžeme vidět, jak rodiče vezou své děti navléknuté do malých uniformiček v kočárcích připomínající tank.
Režim, který přísahá na svou mírumilovnost, je prodchnutý militarismem od zemljanky až po vrchol kremelské věže. Na stránce Pobedobesie.info, která tento jev mapuje, se můžeme dočíst:
„Vítězství je dnes hlavním pilířem režimu, základem posvátného státního mýtu. Je to jediná pravá doktrína a odklon od obtížných rozhovorů o minulosti a budoucnosti. Je to odmítnutí pracovat s traumatem. Jde o ‚plánované aktivity‘ namísto živé paměti. Je to triumf agitpropu. Je to ospravedlnění minulých i současných zločinů. Je to militaristická hysterie. Jde o umlčování odpůrců. Je to šovinismus a stalinismus. Je to nástroj represe a hybridní agrese.“
Citovat vhod i nevhod George Orwella už je často jen rituál a dost se to oposlouchalo. Jsou to kolem dokola notoricky známé věty. Můžeme se ale podívat na to, co napsal v roce 1945 o pacifismu a pacifistech.
„Existuje menšina intelektuálních pacifistů, jejichž skutečným, i když nepřiznaným motivem je zřejmě nenávist k západní demokracii a obdiv k totalitarismu. Pacifistická propaganda se obvykle omezuje na konstatování, že jedna strana je stejně špatná jako druhá, ale pokud se pozorně podíváme na texty mladších intelektuálních pacifistů, zjistíme, že v žádném případě nevyjadřují nestranný nesouhlas, ale jsou namířeny téměř výhradně proti Británii a Spojeným státům.“
Jako by to psal dnes. Pak ještě Orwell pokračuje. „Navíc zpravidla neodsuzují násilí jako takové, ale pouze násilí použité na obranu západních zemí. Rusům na rozdíl od Britů nevyčítají, že se brání válečnými prostředky, a ostatně veškerá pacifistická propaganda tohoto typu se zmínkám o Rusku nebo Číně vyhýbá. Opět se netvrdí, že by se Indové měli zříci násilí v boji proti Britům. Pacifistická literatura oplývá dvojsmyslnými poznámkami, které, pokud něco znamenají, zřejmě znamenají, že státníci typu Hitlera jsou lepší než ti typu Churchilla a že násilí je snad omluvitelné, pokud je dostatečně násilné,“ konstatuje spisovatel.
Dnes jako přes kopírák. Nenávist k Západu a liberální demokracii, opakování frází, velkorysé přehlížení ruských zločinů, výzvy ke kapitulaci a opuštění napadené země. Mechanismus je pořád tentýž. Takhle to dělali naivní, navedení nebo přímo placení agenti diktátorských režimů v 30. letech, za studené války a pokračují v tom dnes. Ve skutečnosti jsou to oni, kdo je na straně války.
