Spisovatel Jan Novák vydal letos v nakladatelstvích Argo a Paseka knihu Kundera s podtitulem Český život a doba. Jelikož se jedná o biografii jednoho z nejznámějších a hlavně nejoblíbenějších českých romanopisců, dostalo se knize mimořádné pozornosti. Ovšem ne proto, že by někteří čtenáři a pozdější kritici chtěli číst o Milanu Kunderovi, diskutovat o něm, o jeho díle a životě, ale hlavně proto, že se ukázalo, že taková diskuze je v České republice zapovězena. Hysterie, jakou Novák vzbudil tím, že se neprojevil jako Kunderův servilní fanoušek, je po přečtení téměř devítisetstránkové knihy opravdu zarážející.
Kritika a odsouzení se směrem k Janu Novákovi neslo od levicových intelektuálů, od novinářů, které zaměstnává premiér Andrej Babiš, i od různých dalších známých osobností. Jejich postoje shrnul ve svém textu Pavel Šafr (více zde). Když si ale člověk dá tu práci a Novákovo úctyhodné dílo pečlivě přečte, musí se nutně divit, co se to těm rozhořčeným kritikům přihodilo. A musí se také ptát, jestli i oni knihu doopravdy četli.
Zastaňme se udavače, nikoli oběti
Asi nejpodivnější na některých vyhraněných kriticích, kteří o knize psali, je jejich naprostá povrchnost. Počínaje Deníkem Referendum a konče Lidovými novinami se autoři z nějakého důvodu omezují na několik kapitol týkajících se Kunderovy sexuality a erotických dobrodružství a na kritiku využití materiálů Státní bezpečnosti. Nakonec samozřejmě některé z nich už léta pobuřuje, když se mluví o tom, že Kundera udal „západního agenta“ Miroslava Dvořáčka. Všimněte si – to pobouření nesměřuje k tomu, že slavný spisovatel udal konkrétního člověka, který si poté odseděl čtrnáct let v komunistickém koncentráku. Pobuřuje je vůbec zmínka o té věci. Zpochybňují ji, jak mohou (a nejlepší argument, na který se zmůžou, je údajné falšování spisů estébáky, tedy věc, kterou používají všichni, kdo udávali a na jejichž udávání se přišlo).
Jan Novák, jak popsal i v rozhovoru pro Revue FORUM, na knize pracoval čtyři roky. Za tu dobu se mu podařilo nashromáždit obdivuhodné množství materiálu, z nějž jednoznačně stojí za připomenutí hlavně četné rozhovory s pamětníky. Novák mluvil s mnoha Kunderovými spolužáky nebo přáteli. Zajímavé jsou třeba vzpomínky herce Luďka Munzara, spisovatele Pavla Kohouta, zpovídal Milana Pernicu, pokusil se spojit s Kunderovou první manželkou. Velkou roli samozřejmě hrají vzpomínky Kunderova dlouholetého kamaráda, psychologa Iva Pondělíčka. Taktéž je v knize zjevná doopravdy poctivá práce se zdroji, s archivy a protokoly, prostě s celou řadou objektivních skutečností. Novák hledal, zkoumal, ověřoval, dával do souvislostí. A mnohé také našel. Svá tvrzení dokladuje například přihláškami na policii v případě změny bydliště, cituje z konkrétních článků z přelomu 40. a 50. let, a to nejen z takových, které napsal Kundera, ale které pojednávají o něm a o jeho dílech, nebo třeba „jen“ o té době. Proto tedy podtitul knihy vážně sedí.
Hnojomet, který chválí
Ti, kteří by nejraději celý náklad knihy (který se mimochodem vyprodal rychleji, než by kdokoli čekal) spálili, označují Novákovo dílo často za „hnojomet“. Jenže pak není jasné, jestli knihu jen neprolistovali a nenašli si na několika stranách, co se jim hodilo, protože takové tvrzení je nespravedlivé. Naopak se totiž ukazuje, že autor poctivě hledal a popisoval to dobré, co o Kunderovi zjistil nebo usoudil. Na str. 299 Novák například hovoří o předmluvě Básní Františka Gellnera, kterou Kundera napsal v roce 1957, a píše, že „dvacetistránková předmluva je vynikajícím esejem“. Na str. 361 autor knihy chválí Kunderův fejeton o jeho milovaném skladateli Leoši Janáčkovi, na str. 413 zase jeho přednášku o básníkovi Vítězslavu Nezvalovi. Na str. 483 zmiňuje, že studenti uváděli, že Kundera byl „výtečný učitel, často ten nejlepší, jakého kdy zažili“. A přes tohle všechno někdo říká, že jde o „hnojomet“? Proč?
Ano, Novák velmi precizně popisuje věci, které pro Kunderu nejsou příjemné. Jde například o některé jeho povahové rysy, k nimž se váže sklon k relativizaci morálky, ale hlavně k tomu, že slavný spisovatel často prostě a jednoduše lže. Týká se to zejména jeho vlastního života. Novák to dokladuje citacemi z rozhovorů pro československá i pro zahraniční média (fascinující jsou zejména výmysly v interview s Philipem Rothem z roku 1984) a ukazuje na příklady, kdy si Kundera vymýšlel v popisu svého života před emigrací do té míry, že v zahraničí působil málem jako disident. Novák také velmi přesně ukazuje na případy, v nichž Kundera vykrádá sám sebe. Nejde jen o některé opakující se motivy z jeho děl (to snad uznají i jeho skalní fanoušci), ale mnohdy o doslovné znovuvyužívání doslovů, esejů, fejetonů nebo prostě jen konkrétních, někde již napsaných myšlenek. Zajímavý je taktéž popis Kunderovy paniky po srpnové okupaci Československa a jeho pozdější vyjádření. Takových příkladů Novák uvádí mnoho a nejde o žádné pomlouvání, ale o doslovné citace z konkrétních vydání s uvedením zdroje. A i v tom je problém?
Kam patří sex?
Ano, tím, co mnohé čtenáře zaujme, jsou některé citace psychologa Pondělíčka, který Novákovi popisoval různá sexuální dobrodružství, která s Kunderou, kterému říkal Vahab, podle svých slov prožíval. Sexualita je zásadní i pro Kunderovo dílo a to, co Pondělíček popisuje, některé postavy ze známých knih připomíná. Novákovi lze vytknout fakt, že v této souvislosti v několika případech hovoří i o Kunderově současné manželce Věře, nikoli pouze o anonymních milenkách, a to podle mého názoru není ani nutné, ani vhodné. Nikoho ze zavilých kritiků nové knihy to ale v tomto smyslu nezarazilo, jim se prostě jen nelíbí nic, z čeho jejich bůh Kundera vychází negativně.
Na druhé straně obsahuje kniha několik velice zajímavých „vložených“ kapitol dokreslujících dobu. Fascinující je popis osudu rodiny Pavla Haase (a spolu s ním o něco slavnějšího Huga Haase), básníka Františka Gellnera, spisovatelů Jana Drdy nebo Jana Beneše a samozřejmě také Miroslava Dvořáčka. Ani jeho ale Novák nepopisuje jen jako kladného, skvělého a neomylného hrdinu, kterého supernegativní zrádce Kundera poslal do vězení. Novák se na osudy všech zúčastněných dívá s odstupem, ale lidsky a s jakýmsi zvláštním pochopením. Zdaleka nejsilnějším je příběh Jana Zahradníčka, a to nejen kvůli protikladu, jaký jeho život představuje ve srovnání s tehdejším prominentem režimu Kunderou, ale hlavně kvůli sugestivnímu popisu pohnutého osudu člověka, kterému během věznění v komunistickém lágru zemřely na otravu dvě malé dcery. A který vzhledem ke svým zdravotním potížím zemřel jen pár měsíců poté, co byl propuštěn.
Na co se zapomnělo
Je škoda, že ve všech těch rozhořčených hodnoceních úplně zapadla spousta velmi zajímavých drobností nebo krátkých epizod, kterých si Novák povšiml. Ať je to Kunderovo publikování horoskopů, jeho role při prvním zákazu časopisu Tvář, taktizování týkající se (ne)vystoupení na sjezdech spisovatelů, jeho nekonečná nerozhodnost v mnoha oblastech, ale třeba také jeho spor s otcem, kdy si na stránkách časopisu Host do domu vyměnili názory týkající se Brna a Janáčkovy akademie múzických umění.
Novák zevrubně popisuje vývoj pro Kunderu důležitých vztahů a samozřejmě se nebojí některé věci domýšlet (což přiznává a mnohdy dokonce využívá ich-formu, takže si čtenář může obrázek udělat sám). Je ale přitom logické, že vzhledem k množství času, který Novák „s Kunderou“ strávil, dovozuje některé jeho psychologické rysy, jeho pohnutky nebo spojitosti reálných postav s těmi románovými. Novák se od několika lidí dozvěděl, že situace, které s Kunderou prožili, se někdy téměř doslovně odrážejí v jeho díle (příkladem je povídka Falešný autostop). Zmiňuje také motiv vyloučení z Komunistické strany Československa, který využil i další zúčastněný spisovatel, Jan Trefulka. Autor knihy poznal Kunderovo dílo a jeho souvislosti opravdu do hloubky i do šířky.
Novák je sečtělý, vzdělaný, hovoří několika jazyky, což mu pomáhá při práci se zdroji, a zároveň má velký talent i takto vcelku náročné dílo napsat čtivě. Kolik znáte devítisetstránkových biografií, které lze přečíst jedním dechem? Tahle mezi ně patří. Nejde o žádný „laciný antikomunismus“, o „hnojomet“ nebo o snahu Kunderu urazit. Jedná se o složitý popis složitého člověka se složitým osudem prožívaným nikoli ve složité, ale ve strašné a smutné době. A takové knihy stojí za to číst, zejména pokud jsou napsány tak dobře.
