Mezi všemi současnými bitvami o státní peníze vynikají současné protesty vysokoškolských učitelů humanitních oborů, kteří požadují jednorázový státní příspěvek pro zvýšení svých příjmů a pak následné systémové řešení, jež by jejich podhodnocené platy napravilo. Je velmi zarážející, že tak vzdělané osoby nenapadá nic jiného, než nastavit dlaň státu, ať dá víc. Možná by mohly chápat kontext své situace i situace státních financí a hlavně by mohly mít odvahu a fantazii se dobrat takového řešení, jež by neukrojilo další peníze ze státního koláče.
Rozhodně se zde nepřipojíme k absolventům proslavené vysoké školy života či plzeňských práv, kteří se předhánějí v pohrdání humanitními obory. Takové chování patří do suterénu lidské společnosti a nedávná poznámka poslance Marka Bendy o jejich neužitečnosti nebyla projevem jeho velkého rozhledu, nýbrž docela obyčejné malosti.
Při pohledu na učitelské protesty si ale čtenář historické literatury vybaví slavný konflikt prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína s učiteli, kteří požadovali zvýšení platů a dokonce na něj křičeli z parlamentní galerie. On jim suše připomněl jejich vyšší míru zodpovědnosti za celek, jež plyne z jejich statutu a vzdělání.
Po zvyšování platů učitelů základních a středních škol v éře Babišovy vlády je celkem přirozené, když se docentovi filosofie zdá, že na něj společnost zapomněla. Skupina vysokoškolských učitelů, a zvláště těch humanitních, rozhodně nepatřila k cílovým skupinám marketingu ANO. Takže jistou nespokojenost vysokoškolských učitelů lze pochopit. To, co ale pochopit nelze, je triviální přístup řady mluvčích těchto protestů, kteří znají jen jediný lék, totiž uvolnění více peněz ze státního rozpočtu. To je ovšem přístup u takové skupiny takřka asociální a v každém případě vykazuje jakési primitivně levicové hledisko.
Známe ve svém okolí akademiky, jejichž celkové příjmy zdaleka nízké nejsou, protože si vydělají peníze doprovodnou činností, tedy zejména z honorářů. Kultura osobní iniciativy a zodpovědnosti za svůj vlastní život je to, co neodmyslitelně patří k fungující společnosti.
To je první rovina řešení, ale je jasné, že třeba méně extrovertní vědec nemusí mít velkou šanci se prosadit „na trhu“. Pro takové akademiky existuje jednak celá řada grantů, ale hlavním bodem v tématu peněz pro humanitní akademiky by mělo být rozdělování peněz na samotných vysokých školách. Je totiž zřejmé, že některé klíče k rozdělování státních peněz pocházejí na univerzitách ještě z devadesátých let a je třeba je přehodnotit.
To je tedy druhá rovina možného řešení. Pak je ale třeba konečně otevřít téma skutečně systémového řešení situace vysokoškolských učitelů. A tím je školné.
Socialistická představa, že má být vzdělání „zadarmo“, je zrůdná a nikdy nemůže vést ke skutečně kvalitním vzdělávacím institucím tam, kde vědecké obory nejsou napojeny svými inovacemi na průmyslová odvětví či jiný velký byznys. Placení školného je spravedlivé. Je to správná investice a její tíhu mají nést ti, kdo se vzdělávají a zvyšují si tím svůj společenský status. Nikoli tedy jejich rodiče.
Současná česká vláda hasí jeden z nejhorších finančních průšvihů v dějinách státu, který navíc nevznikl její chybou. Vzdělaný člověk má mít větší pochopení pro tento kontext. Ale ani tato vláda nedělá všechno správně a je namístě vyvíjet na ni náležitý tlak. Nikoli ale takový, aby poslala další miliardy univerzitám, ale aby se přestala bát populismu a postavila se statečně za zavedení školného na vysokých školách při zavedení doprovodných programů pro podporu studia sociálně slabších studentů. Pak by protesty za vyšší platy vysokoškolských učitelů měly zodpovědný ráz. Učitelé by neříkali: Dejte nám více peněz daňových poplatníků. Nýbrž by říkali: Umožněte nám, abychom se lépe uživili z našich vlastních schopností a možností. A to je to, co by měl stát vysokoškolským učitelům umožnit. Aby si na sebe mohli vydělat tím, co je jejich hlavní činnost. Totiž předáváním vzdělání.