Americký prezident Donald Trump FOTO: youtube/RT
FOTO: youtube/RT
Udělování Nobelových cen za mír se málokdy obešlo bez kontroverzí, a nejinak tomu bude i při jejich příštím udělování. S napětím totiž budeme sledovat, jestli bude reflektovat největší mírový proces naší doby: usmíření Státu Izrael se spojenci Saúdské Arábie, popřípadě s Ománem.
Donedávna měl Izrael „normalizované“ diplomatické vztahy pouze s Egyptem a Jordánskem. V obou případech byla jejich průkopníkům Nobelova cena za mír udělena; a třebaže je dnes situace jiná a izraelsko-arabský konflikt nedominuje světovému dění, minimálně v Norsku je ve vnitrostátní politice stále jedním z hlavních „světových“ témat, o němž je řeč. Nelze zastírat, že norská politika jako celek je poměrně významně propalestinská, což se dá bez přehánění říct i o norských médiích nebo školství, o neziskovém sektoru nemluvě, a „solidarita s Palestinou“ je takový tamní oblíbený virtue signalling. Právě o to bude zajímavější sledovat, s čím výbor v norském Stortingu přijde.
Příští týden bude ve Washingtonu slavnostně podepsaná mírová dohoda mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, jako důsledek několik let trvajícího procesu postupného sbližování, k němuž dochází z několika dobrých důvodů – společné obavy z ambic Íránu (a nevyřčené obavy z ambic Turecka), technologické a obchodní spolupráce a zcela evidentní, leč opět nevyřčené obavy z toho, že Spojené státy mohou přestat být garantem bezpečnosti zmíněných zemí. Nejde tedy ani zdaleka jen o Emiráty, je to širší a větší proces, a na rozdíl od Egypta nebo – zejména – Jordánska, v tomto případě jde o mír daleko srdečnější, v němž jde i o takové věci jako vojenskou spolupráci, kulturní výměnu a podobně.
Ve frontě za Emiráty už je celkem jasně vidět neutrální Omán, s nímž Izrael normalizaci v posledních letech také řeší a která byla mimochodem naznačena i tím, že letadlo EL AL, let ELY971, bylo vpustěno symbolicky do ománského vzdušného prostoru, třebaže tam nemuselo vůbec letět, na slavnostním přímém letu z Ben Gurionova letiště do Abú Dhabí, který mimochodem, opět symbolicky, letěl přímo přes Rijád. Ze saúdských spojenců je na spadnutí dohoda s Bahrajnem a dále se hovoří o Súdánu, Maroku a v poslední době i o Saúdské Arábii.
Saúdská Arábie zatím vyčkává – cynik by řekl, že na smrt krále Salmána bin Abdelazíze, který takové změně kurzu nakloněn není. Přestože de facto vládne jeho syn, Mohammed bin Salmán, který naopak spolupráci s Izraelem a normalizaci vztahů prosazuje (a významně pomrkává po jeruzalémské vládě s náznakem, že by hodně stál o to, nahradit jordánský Waqf jako strážce mešity Al Aksá), král Salmán je stále formálně hlavou státu a může zbavit Mohammeda následnictví. Proto je saúdská opatrnost v této věci zcela jistě na místě.
Vskutku revoluční změny k lepšímu Blízkému východu, řekli byste – na které jsme tu čekali několik generací. Ovšem bude to Nobelův výbor reflektovat?
Nobelův výbor, který preemptivně udělil cenu Baracku Obamovi jen za to, kým je, aniž stačil cokoliv udělat, může mít docela problém s tím, udělit Nobelovu cenu míru většině těch, kteří se o tento mírový proces zasloužili – jsou tam totiž, s výjimkou korunního prince emirátu Abú Dhabí Mohammeda bin Zajída al Nahjjána, známého pod akronymem MBZ, samá jména, která působí členům výboru nepříjemné spaní: Donald Trump, Jared Kushner, Mohammed bin Salmán a Benjamin Netanjahu. Protože je neoddiskutovatelným faktem, že za Spojené státy dohodu vyjednal právě Jared Kushner, kterému dal volnou ruku právě Donald Trump zcela bezprecedentním způsobem, a bude nesmírně zajímavé sledovat, jak se s tímhle Nobelův výbor popere. Nebudeme, samozřejmě, nic předjímat, ale popřejeme mu šťastnou ruku při rozhodování.
Věc je ovšem na stole zcela otevřeně: pokud ji dostane kdokoliv jiný než výše zmínění, ztratila Nobelova cena za mír, bez ohledu na stovky skandálů tyto lidi provázející, poslední zbytky objektivity a prestiže.
