Nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem, říkával už Winston Churchill. Jeho další slavný citát popisuje pak demokracii jako hlasování dvou vlků a jednoho jehněte o tom, co bude k večeři. Brexit a veřejné hlasování v Británii z Churchillova humoru učinily hořkou pravdu.
Je naprosto zbytečně hledat v tuto chvíli viníka britského rozhodnutí opustit Evropskou unii. Výsledek referenda se tím stejně nezvrátí, a situaci tyto snahy také již neuklidní.
První reakce z Evropy navíc ukazují, že Britům teprve teď dochází, kolik zlé krve v Evropě svým rozhodnutím vyvolali. Představitelé Evropské unie podle prvních reakcí budou chtít brexit využít k větší soudržnosti mezi zbývajícími 27 státy. Byť s lítostí, postupně hází Británii při myšlenkách na budoucnost Evropy přes palubu.
„Evropa bude teď držet pohromadě,“ naznačil třeba německý ministr financí Wolfgang Schäuble.
Také francouzský list Libération dnes na titulní straně ukazuje, co si myslí o brexitu a vyhlídkách bývalého londýnského starosty Borise Johnsona stát se premiérem. Po vítězství stoupenců brexitu je v tuto chvíli největším favoritem na premiérské křeslo.
Libération má ve svém dnešním vydání na první straně jednu z nezapomenutelných fotografií Johnsona, která byla pořízena před letní olympiádou v roce 2012 v Londýně. Johnson je na ní zachycen, jak sedí zavěšený v postroji na laně a mává dvěma britskými vlajkami. Politikovi se tehdy při klouzání lano zaseklo a zůstal viset ve vzduchu.
K fotografii je připojeno strohé konstatování „Hodně štěstí“.
Podle mnohých komentátorů se Británie stejně jako další evropské země stala obětí populismu a populisticky vedené politiky. Kromě premiéra Davida Camerona, který na brexit v průběhu roku zásadně změnil názor, považují za hlavního strůjce odchodu Británie z EU exstarostu Londýny Borise Johnsona.
Za zmínku jistě stojí i fakt, že britská euroskeptická Strana nezávislosti Spojeného království ústy svého šéfa Nigela Farage již přiznala, že například slibovaných 350 milionů liber týdně, které chtěla využít v případě brexitu v Národním zdravotnickém systému, neexistuje.
„Myslím, že to byla jedna z chyb, které udělala kampaň za vystoupení,“ prohlásil Farage o slibu v televizní diskusi. Moderátorka televize Sky podotkla, že „chybný“ slogan na billboardech, autobusech i v politických projevech mohl sehrát významnou roli v rozhodování 17 milionů lidí.
„Byla to chyba,“ zopakoval Farage a upozornil, že za celou oficiální kampaň nezodpovídal.
Chybovat je lidské, ano, to ano. Ale lidské je také se z chyb umět poučit. Obelhávat voliče se většinou hrubě nevyplácí. Nárůst populismu v Evropě během posledních roků s sebou přinesl na politickou scénu jeden obří problém, který se jako hustá mračna valí nad celým kontinentem. Pokud politik nemá vlastní vize, které jsou pro jeho kariéru prioritou, ztrácejí vize i jeho voliči. A tím i budoucnost a ač to zní pitomě jednoduše – i radost ze života.
Populismus totiž politiky nutí reagovat pouze a výhradně na společnost, její potřeby a její přání. Což znamená, že politika kopíruje reálný život, a lidi tak ani nemůže o nic obohatit – naopak zneužívá jejich těžce (protože osobně) nabytých zkušeností a zasahuje do jejich normálního běžného života. Většinou bohužel negativně.
Úplně stejná nemoc postihla i Brity a jejich vrcholnou politiku. Přijde někdo, kdo řekne: Budeme se mít lépe. Jenže tím současně říká: Máme se špatně. Či: Mohli bychom se mít lépe než nyní. Lidé ho zvolí, a on se poníženě omluví, že se prostě jenom spletl. A že se mít lépe nemůžeme. Lidi si poklepou na čelo a dojde jim, že se nechali napálit. Jenže za pár měsíců zapomenou, a situace se celá zopakuje.
Populisticky vedená politika je při řešení společenských problémů prostě vždycky minimálně o krok pozadu za těmi, o nichž rozhoduje. Jakoby žák ve škole, který se učí špatně (ne vlastní vinou, jistě), rozhodoval o osudu jedničkáře, a snažil se ho doučovat. To je přece naprosto šílené.
