Každá změna politických poměrů se opírá o nějakou ideologii, aby představitelé nového mocenského systému zdůvodnili, proč odstranili ten předešlý. Soud nad Janou Nečasovou se úzce dotýká dramatické politické změny, která před dvěma lety zvrátila směr polistopadového vývoje, v němž už hlavním silám v zemi nejde o liberální stát.
Jestliže čelní publicisté a novináři v zemi téměř unisono zuří nad tím, že Jana Nečasová byla u soudu označena za nevinnou, pak jejich motivem není starost o řádné fungování rozvědky, nýbrž obava o to, jak dopadne „boj s korupcí“ neboli veřejný tlak na očistu politiky. Že toto „čištění“ politiky skončilo vládou Babiše, to jakoby přehlédli, či dělají, že to je v pořádku.
Jana Nečasová-Nagyová je symbol. Nejde tu už moc o její faktické činy. Její případ je ve své pravé podstatě smutně banální a chyba Petra Nečase, který ji jakožto svoji intimní přítelkyni instaloval do její funkce ředitelky sekretariátu premiéra, je neoddiskutovatelná, a to i s nezbytnými důsledky. Ale celé je to případ z červené knihovny, který se nedotkl fungování státu a ničím neohrozil naše svobody. Na rozdíl od Babiše.
Všechny řeči o někdejší veliké moci Jany Nagyové jsou výrazně přehnané. Za tento povrchní dojem si ovšem tato dáma může sama. Její nízká kultura státní úřednice se projevovala v tom, že na sebe ráda přitahovala pozornost. Tím si to sama sobě zavařila. Splňovala totiž všechny parametry bulvárního žánru, aby ze svého příběhu udělala velké celonárodní show: Erotická blondýna, láska s mocným mužem, aktérka vztahového trojúhelníku, vášeň pro šperky a kabelky. Lépe už tu svoji smutnou roli zahrát nemohla. Čtenář bulvárních zpráv tohle může považovat za relevantní příznaky velkého politicko-kriminálního případu, jaký nám vnucovali státní zástupci a policie.
Pro hlavní mediální bojovníky za potrestání Jany Nagyové je podstatné ovšem to, že Nagyová byla symbolem nenáviděné vlády ODS a jejích mocenských poměrů. Tyto poměry měly zcela nepochybně své velmi stinné stránky, k nimž patřily všechny možné projevy veksláckého kapitalismu. Nagyová ale tento systém nevyrobila a dokonce mu ani nedominovala. Navíc je doložitelné, že Petr Nečas aktivně vystupoval proti moci a vlivu nejrůznějších lobbistů a takzvaných „kmotrů“. Nečas byl až na tento pitoreskní případ normální demokratický politik, dříč a v mnoha věcech idealista. Jeho chybou bylo to, že měl málo moci a slabou techniku vedení. Proto je teď na kolenou. A Babiš je teď nahoře právě proto, že po technické stránce představuje pravý opak. Bohužel po stránce idejí vlastně také. Média Nečase nenáviděla proto, že byl slabý. Babišovi podlézají proto, že je má v hrsti. To je bohužel všechno. Atmosféru posledních měsíců pravicové vlády, kdy se zdálo, že je všechno špatně, vyrobila média. A dojem, že nyní je už líp, vyrábí také média tím, že současnou moc chrání.
Celý dramatický skandál, jež má mediální nálepku „kauza Nagyová“ a který vedl k pádu vlády a potažmo ke změně politických poměrů, má jednoznačné vítěze: Je to jistě Miloš Zeman, který si pak mohl vyrobit vládu svých kamarádů bez parlamentní legitimace. Ale tím hlavním vítězem kauzy Nagyová je Andrej Babiš.
Babiš svůj celý mocenský vzestup postavil na jednoduchých tezích:
- Dějí se tu strašné věci, všude se krade a my už se na to nemůžeme dívat.
- Tradiční strany selhaly, všechno je to neschopná a zločinecká pakáž a my to převezmeme a budeme to konečně dělat efektivně a férově.
To je ale jen vnější stránka ideologie babišismu. Ten pravý babišismus spočívá ale v tom, že na cestě k moci se nesmí na nic zapomenout. Kromě ideologie antikorupčního boje je nutné ovládnout média, najímat agentury pro průzkum veřejného mínění, chytře zkorumpovat antikorupční aktivisty, nakoupit celebrity a tzv. nezávislé osobnosti. A na konci tohoto procesu je faktický útok na pravidla liberálního státu, který stojí vždy na dělbě moci. Na dělbu moci byzantinský patriarcha nikdy nepřistoupí, protože to odporuje jeho názoru na svět.
Nezbytnou součástí revoluční dynamiky je zúčtování s exponenty starého režimu a prokázání jejich hanebnosti, což pak slouží jako ta nejlepší legitimizace nových politických pořádků. Novináři a publicisté, kteří bojují za odsouzení a potrestání Jany Nečasové-Nagyové, ve skutečnosti slouží oligarchickému režimu a chrání antikorupční ideologii Andreje Babiše. Ať už to dělají z nevědomosti, povrchnosti, či vyčuranosti.
Hon na Janu Nagyovou je projevem těch nejhorších vlastností polistopadové mediální scény. Čiší z toho účelové svatouškovství a nízká úroveň demokratického a liberálního povědomí. Skutečně dobrý novinář není nikdy a priori na straně policie a žalobců a už vůbec ne na straně oligarchické moci, která ničí základy svobodné společnosti. A pohled na to, jak bezmocnou ženu, která nikomu neublížila, vozí policie po celé zemi v řetězech, by je měla okamžitě vést k myšlence, že tu hrozí policejní stát.
