Rekonstrukce bitvy na Bílé hoře FOTO: prague.eu
FOTO: prague.eu
Málokterá historická událost je v českých zemích tak notoricky známá jako bitva na Bílé hoře. Porážka na Bílé hoře, první bitva třicetileté války, pád do doby temna a kdoví které názvy bychom ještě našli. Ale každý školáček ví, kdy bitva byla a že byla důležitá.
V posledních letech se konečně začíná naše historiografie vymaňovat z jiráskovsko-nejedlovského pojetí prohry a pádu do třísetleté poroby a dokonce i do škol pronikají širší informace o složitosti té doby. Nejen o císaři katolíkovi proti hrdinným českým stavům protestantských vyznání, ale i o poněkud složitějších a rozhodně ne tak černobílých politických i společenských vztazích v zemích Koruny české na počátku 17. století.
Jak velmi komplikovaná doba to byla, dokládá konečně i příběh mé rodiny. Jeden z bratří Czerninů, Diviš, úřadoval jako nejvyšší hofmistr zimního krále Fridricha Falckého a byl pak jako vzbouřenec popraven na Staroměstském náměstí. Jeho rodný bratr Heřman byl jako katolík povstalci vyhnán ze země, aby se vrátil a za císaře bojoval na Bílé hoře, za což byl povýšen do hraběcího stavu, získal funkci královského místodržícího a jako císařský generál slavil úspěchy v době třicetileté války. Rodinná legenda praví, že byl nucen se na Staroměstském náměstí na popravu svého bratra dívat, on však útlocitně odvrátil hlavu.
Nejsa historik netroufám si pouštět se do historických výkladů té tak složité doby. Takových výkladů vzniklo, vzniká a jistě ještě u příležitosti 400. výročí bitvy na Bílé hoře vznikne velmi mnoho a historici příštích generací budou mít spoustu materiálů ke studiu. Ještě méně si troufám pouštět se do různých ahistorických „kdyby“, jimž se usilovně věnují laici, zejména ti bez hlubších znalostí, a která pak zavdávají podnět ke spoustě planých debat. Jako politik se snažím vnímat historii v jejím toku a nacházet v ní nikoli paralely, ale inspiraci, která mi pomáhá orientovat se v dnešním, ještě mnohem komplexnějším a složitějším světě.
Při takovém pohledu „s odstupem“ si snad můžeme troufnout říci, že tragédií Bílé hory nebylo ani vítězství císaře, ani porážka českých stavů, ale neschopnost tehdejší zemské reprezentace vnímat měnící se situaci v tehdy známém světě. Neschopnost překonat partikulární zájmy, vidět za hranice své země a za hranice svých životů. Byl to přirozeně duch doby, zeitgeist doby přesunu velmocenských těžišť, vyděšená reakce na nesrozumitelné novinky reformace, pochopitelný ochranitelský instinkt tváří v tvář nebezpečí, který naše předky hnal na té či oné straně do krvavé řeže nad Prahou. Nešlo tomu zabránit ani u nás, ani v celé Evropě, když se v následujících desetiletích zmítala v hrůzách takové války, jakou do té doby nikdo nepamatoval. Běsnění skončilo, až když takřka nebyl kdo by měl koho zabíjet. Zkázu dokonala morová rána, která zdecimovala zbytky hladem a bídou oslabeného obyvatelstva.
Teprve potom se našlo dost pokory, která se vztáhla k tomu, co nás přesahuje. Pokora pak dala křídla barokním andělům, inspiraci architektům, náměty hudebníkům, slova literátům.
I dnes se můžeme dívat na politiku a společnost očima zahleděnýma na špičky svých bot. Soustředěni jen na to své malé dobro. Mnozí politici to tak dělají. Dnešní politika řeší momentální problémy, jen reaguje na mračna a bouřky, které nám již hřmí nad hlavou, snaží se jak den před apokalypsou urvat ze společného kus masa pro sebe a své milce, obrací se k partnerům, kteří se chovají stejně. Namísto abychom vedli rozsáhlou společenskou debatu o rozvoji a zkvalitňování demokracie, o prosazování nových technologií a budoucnosti vzdělávání, o udržitelnosti přírodních zdrojů nebo i o něčem tak konkrétním jako o smysluplném, dostupném moderním bydlení, namísto abychom měli před očima ideál budoucnosti za sto, dvě stě let, hovoříme o atomových elektrárnách, rušíme inkluzi, brodíme se mezi Odrou, Labem a Dunajem a klepeme na rameno Maďarsku, jak zavírá hranice.
Skuteční státníci se ale musí přidržovat toho, co nás přesahuje. Skutečných velkých ideálů, které se osvědčily a ve svém důsledku přinesly kýžený mír a blahobyt všem. Ano, mluvím o kořenech Evropy, které ji drží pevnou, zdravou a vzpřímenou. Svoboda, demokracie a především úcta k důstojnosti člověka a jeho nezadatelným právům. Pokud se nám podaří neztratit ze zřetele tyto tři pilíře, dokážeme nahlížet na svět tak, abychom se my neztratili v něm. A to v dnešní době není vůbec málo.
Školní vtip říká: Která je nejvyšší hora ČR? Bílá hora – 1620. Tak na ni pojďme jednou společně vylézt a podívat se na svět s nadhledem.
Autor je senátor za TOP 09.
