Začínají se množit různé útoky na prezidentského kandidáta Michala Horáčka týkající se jeho údajného konjunkturalismu koncem osmdesátých let v časopisu Mladý svět. Jelikož jsem nastoupil do tohoto týdeníku ve stejné době jako Michal Horáček (v roce 1986), dovolím si několik glos k tomu, o jaký časopis vlastně šlo a jak jsem Michala Horáčka tehdy vnímal.

Mladý svět byl časopis Socialistického svazu mládeže, ale díky osobnosti šéfredaktorky Olgy Čermákové prvoplánové ideologie v něm moc nebylo. Přestože Olga Čermáková byla jedinou – vírou uhlířskou – věřící komunistkou, kterou jsem znal. Časopis byl jejím dítětem. A chtěla, aby v něm pracovali nejtalentovanější lidi v oboru; při výběru fotografů se trefila: Karel Cudlín, Jan Šibík, Jan Šilpoch přesáhli svou tvorbou českou kotlinu. Šéfredaktorka nemohla rozetnout kvadraturu kruhu svého sekulárního rudého náboženství, ale přijala téměř bez výhrad Gorbačovovu přestavbu – na rozdíl od většiny komunistické nomenklatury tehdejšího Československa. Je nutné přiznat, že měla i jistá zázemí, která jí  záviděli jiní tehdejší šéfredaktoři: jejím manželem byl Zdeněk Čermák, šéf cenzury: Federálního úřadu pro tisk a informace, ironicky přezdívanému ÚTISK. Jen tato „rodinná záštita“ jí pravděpodobně umožmnila, aby v Mladém světě nechala vycházet objevný seriál Toulky českou minulostí Petra Hořejše, který byl po roce 1969 na indexu. „Rudá Olina“ jej přikryla a vymyslela mu pseudonym Petr Hora.

Nastoupili jsme s Michalem Horáčkem do časopisu v době, kde už se objevovaly články, které dosti plasticky mapovaly režim v rozkladu. Z ekologických analýz Josefa Velka jednoznačně prosvítalo, že normalizační systém není schopen řešit výzvy konce tisíciletí.  Ostrý skalpel slov Anastázie Kudrnové v reportážích z výrobního prostředí uřezával fráze svazáckých funkcionářů o radostných perspektivách mladých lidí v socialistických podnicích.  Po pětaosmdesátém roce se čtivý, ale krotký  Mladý svět postupně proměňoval v nekritičtěší periodikum v zemi. Michal Horáček si vymohl na „Rudé Olině“, že nikdy nevstoupí do Socialistického svazu mládeže a že si bude psát, co chce… Byl akceptován. (Trochu jsme mu záviděli tu odvahu. Je nutné přiznat, že my všichni ostatní jsme byli – sice papírově, ale byli –  členy SSM – mládežnické převodové páky komunistů.) Michal Horáček se hned pustil do ostrého srovnávání kulturní politiky stále liberálnějšího Maďarska a stalinistického Českolovenska. U našich tehdejších „socialistických“ jižních sousedů už vystupovali Queen a Petr Gabriel, u nás jen východoněmečtí Phudys. Horáčkovo osobní nasazení a tepání Pragokoncertu nakonec způsobily, že u nás v březnu 1988 vystoupili Depeche Mode. Spolu s Lubošem Beniakem napsali analýzu nekalých praktik na Ochranném svazu autorském – OSA NOSTRA, což byla první autentická investigace ještě přd změnou poměrů.

Mladá fronta Dnes se letos v březnu zamýšlela nad tím, jak se mohl Horáček z Mladého světa dostávat za komunismu tak často na Západ, to přece nebylo jen tak… Autor článku   Jakub Pokorný se měl zeptat starších kolegů, jak to tentkrát chodilo… Od roku 1987 se mohl na Západ dostat skoro každý, kdo nebyl v aktivní politické opozici. Člověk buď získal tzv. devizový příslib (to nebylo vůbec jisté), nebo musel mít složenou vlastní západní valutu. Nóvum bylo, pokud fyzická nebo právnická osoba ze zahraničí československého občana pozvala a zaručila se, že jej bude živit –pak  mohl zpravidla člověk vycestovat. Vím, že rok před revolucí získal devizák do USA fotograf Jan Šibík; s foťákem měl už zmapované nejen všechny neoficiální demonstrace v Praze, ale i protikomunistické akce v Polsku a Maďarsku. Jediný pravicový konzervativec studentského hnutí 1968 a chartista Miroslav Tyl se dostal před Listopadem na pozvání UNESCA do Ženevy, kde diskutoval s exilovými politiky Jiřím Horákem a Pavlem Tigridem o tom, kdy to u nás praskne… Já jsem například – jako redaktor MS  – doprovázel romský soubor Khamoro do francouzského Vichy, odkud jsem se vypařil do Paříže, abych mohl napsat reportáž o výročí dobytí Bastily. Spal jsem na nádraží ve spacáku spolu s desítkami českých studentů, kteří se dostali do města nad Seinou na složenou valutu nebo na fingovaná pozvání. Michal Horáček – stejně jako my – využíval všech těchto možností, aby mohl psát barvité reportáže, z nichž ani jedna neměla tendenční ideologický nátěr.

Samozřejmě – z pohledu absolutního etického maxima – jsme byli v Mladém světě konformní šedá zóna schovaná pod křídly mateřské „rudé Oliny“, která za nás žehlila průšvihy. Nicméně aspoň někteří z nás překročili rubikon. Když byl po Palachově týdnu v březnu 1989 zatčený Václav Havel, Michal Horáček donesl do redakce petici za jeho propuštění. A my jsme podepsali; o kriminál už nešlo, ale o vyhazov z práce určitě. Vzpomínám si, jak na jaře 1989 zakládali Michal Horáček s Michaelem Kocábem iniciativu Most. Tehdy nám připadalo naprosto fantaskní a neuskutečnitelné, že by se jim mohlo podařit zorganizovat setkání tehdejšího komunistického premiéra Ladislava Adamce a disidenta Václava Havla. Nicméně Michal Horáček už měl prst na „zrychleném tepu dějin“…  Stále opakoval, že kulaté stoly vlády s opozicí už probíhají v Polsku a v Maďarsku, že se rozjede padající domino, že „puknou ledy“… Vzpomínám si, že někdy v létě toho osudového roku (bylo to ale už po volebním vítězství Solidarity v Polsku) přiletěl Michal celý rozevlátý do redakce, že měl dvouhodinový rozhovor s poradcem komunistického premiéra Adamce, s Oskarem Krejčím. Chtěl se s ním prý vsadit, že do roka a do dne bude Vašek na Hradě… Krejčí mu měl říct, že se vsázet nebude a že je bláhový snílek.  Plno lidí si myslí, že iniciativa Most vznikla akčně až po 17. listopadu (první setkání Havla s Adamcem zprosředkované Horáčkem a Kocábem  proběhlo 26. listopadu 1989). Ale celý půl rok před Listopadem probíhaly neúspěšné vyčerpávající donkichotské sondáže u komunistické moci, ale i úspěšné Horáčkovy a Kocábovy snahy o propojování disentu s šedou zónou, která začínala „hrát všemi barvami“…

Člověk náchylný ke konspiračně spikleneckému vnímání světa bude za misí 89 Michala Horáčka hledat kdovíco. Ale historie bývá občas plná náhod, spontánností a zdánlivě  bláhově snílkovských iniciativ jednotlivců. Nakonec KGB, CIA i MOSSAD  ani  bezprostředně nepostřehly, že se jim hroutí berlínská zeď. Michal Horáček měl prostě  jen úžasnou sociologickou senzitivitu, uměřenou odvahu a byl ve správný čas na správném místě. Uměl si také užít záři reflektorů…

Někomu zase může vrtat hlavou – co že je v pozadí této adorace jednoho z prezidentských kandidátů? Věřte, nebo nevěřte, ani nevím, zda jej budu volit. Poslední kapkou k potřebě napsat tento text byla slova šéfa komunistů Vojtěcha Filipa, když Horáček protestoval, aby byl bouchač bez sebereflexe, mlátička z palachiády Zdeněk Ondráček jmenován šéfem sněmovní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů. Vojtěch Filip řekl, že by se měl Michal Horáček zamyslet nad svou předlistopadovou minulostí…

Autor je televizní reportér a dokumentarista