Prezidentský kandidát Michal Horáček se rozhodl dokázat světu, že „není představitelem pražské kavárny“, pravděpodobně proto, aby oslovil voliče Miloše Zemana. Zjevně mu však chybí nejen odhad, ale hlavně jakákoli pokora. Po přečtení jeho rozhovoru pro Deník je jasné, že fakt, že deklaroval, že nebude mít žádného mluvčího nebo PR agenturu, je spíše chybou. Profesionál by mu totiž možná vysvětlil, že tudy cesta nevede.

Horáček rád zdůrazňuje, že není tím, kdo se vymezuje proti lidu, a chtěl by zaujmout „pokladní z Karviné“. Cítí se jako někdo, kdo pochopil, v čem udělal chybu volební tým Karla Schwarzenberga v roce 2013, a podle toho se také chová. Pravděpodobně všemu porozuměl, protože „je kulturní antropolog“, jak také neopomíjí připomínat.

[ctete]90002[/ctete]

Horáček dobře ví, že pokud nezaujme alespoň ty vlažnější Zemanovy voliče, nemůže zvítězit. Proti Schwarzenbergovi se však rozhodl vymezit způsobem naprosto nevhodným, pomocí nepravdivých argumentů ad hominem. Na otázku, v čem je jiný, odpověděl: „Jsem jiný naprosto ve všem. Naprosto. Umím jazyky, mám vzdělání a mám za sebou nějaké v Česku dobře známé dílo. Nic z toho Karel Schwarzenberg za sebou nemá.”

Zajímavé. Pro začátek se sluší připomenout, že Schwarzenberg pochází ze šlechtické rodiny, v níž byl vzděláván od útlého dětství, nejen co se jazyků týče – těch umí dokonce šest. Velkou část svého života nestrávil v tehdejším Československu, protože byl s rodinou nucen emigrovat po komunistickém převratu – to se pak „dobře známé dílo“ zanechává v zemi poněkud těžko. Jeho stopa je ale samozřejmě výrazná – ať díky Václavu Havlovi, zásadnímu angažmá v otázce lidských práv nebo v budování dobrého jména České republiky z pozice ministra zahraničí (o což nás momentálně osazenstvo Pražského hradu úspěšně připravuje).

[ctete]88447[/ctete]

Ano – pan Horáček jistě udělá několika Zemanovým voličům radost, protože ta hluboká propast a nenávist k „pražské kavárně, co se nesmířila s výsledkem prezidentské volby“, stále zůstává. A ano – vždycky bude lepší volit Horáčka než Zemana (autorku tohoto textu ale mnoho lidí, před kterými by Zemana upřednostnila, nenapadá). Styl, jaký Horáček zvolil, je však toporný, urážlivý a prvoplánový.

Jestli chce autor „dobře známého díla“ získat voliče Miloše Zemana, měl by si uvědomit, že na to nestačí naházet trochu špíny na Karla Schwarzenberga. Zemanovská kariéra se totiž nebuduje u pokladní v Karviné, ale u někoho úplně jiného. V Kremlu.