HISTORIE / Lékař v porodnici ošetřuje novopečenou maminku. Její tělo, vysílené těžkým porodem, se zmítá v horečce, zvrací, trápí ji stupňující se bolesti v podbřišku, poporodní zranění hnisají. V porodníkovi narůstá úzkost a pocit vlastní bezmoci. Ví, co přijde dál, viděl to mnohokrát – delirium, kóma, smrt. Nemoc, proti níž není léku, zase udeřila. Ale proč, co ji způsobuje?

Porody představovaly odjakživa pro ženy i jejich miminka velkou fyzickou zátěž i zdravotní riziko. V evropských městech se během 17. století postupně stávaly běžnými nemocnice s porodními odděleními, aby se maminky místo pomoci porodních bab raději svěřily do péče studovaných odborníků. Jenže tím paradoxně umíraly častěji.

Nemoc zvaná horečka omladnic, závažná infekce způsobená bakterií streptococcus pyogenes, zabíjela v té době v celé Evropě a Americe až čtvrtinu všech hospitalizovaných rodiček. Během vln občasných epidemií jich dokonce usmrtila drtivou většinu. Lékaři byli zoufalí. 

Dále čtěte

Viděla jsem svou smrt. Röntgen prohlédl manželčinu ruku až na kost

HISTORIE / Hluboká noc vědci Wilhelmu Conradu Röntgenovi nestačí. Pro svůj experiment potřebuje naprosto dokonalou tmu. Katodovou trubici proto zabalí…

Zaměstnanci porodnic zkoušeli vše, co bylo v jejich silách, aby nákaze předcházeli. Pravidelně měnili lůžkoviny, oblečení a noční košile rodiček pálili nebo vkládali do parních kotlů, v místnostech zapalovali ohně, aby kouř pronikl do všech škvír. Všechno bylo marné. Když nevyzpytatelná nemoc chtěla zabíjet, nic jí v tom nezabránilo. Lékaře přitom ani na chvíli nenapadlo, že řešení mají ve svých rukou. Doslova. 

Do nemocnice na smrt

Vídeňská porodnice si kvůli horečce omladnic v polovině 19. století vydobyla mezi lidmi tak špatnou pověst, že ženy raději rodily doma, nebo dokonce i na ulici. Vlastně kdekoliv, jen aby se vyhnuly ústavu, kde zrození života tak často doprovázela smrt. „Bylo mi mizerně z toho, jak bezcenně život vypadal. Přišlo mi absurdní a vyvolávalo ve mně zničující pocit, že pacientky rodící na ulici umíraly na poporodní horečku méně než ty, které jsme měli na klinice,“ zoufal si lékař Ignác Filip Semmelweis, maďarský rodák, který od roku 1846 vykonával ve vídeňské porodnici svou praxi.

Pokusil se o kdeco. Třeba zakázal kněžím, kteří udělovali ženám poslední svátost, aby chodili přes sál s novopečenými maminkami a neoslabovali tak jejich psychiku. Boží služebníci pak sice chodili jinudy, ale tvrdohlavá smrt nikoli. 

Smrt přítele ho navedla na stopu

Po návratu Semmelweise z cesty do Benátek v roce 1847 ho šokovala zpráva, že jeho kolega, profesor soudního lékařství vídeňské kliniky, Jakob Kolletschka, mezitím zemřel. Smrt blízkého přítele, rodáka z dnešní české Bělé nad Svitavou, ho zdrtila. „Jak mě dnem i nocí pronásledovaly myšlenky na Jakobův náhlý odchod, najednou mě osvítilo, že jeho smrt má zarážející podobnost se smrtí rodiček,“ vzpomínal později. Kolletschka se totiž během pitvy omylem pořezal o skalpel v rukou medika a následně podlehl celkové sepsi. Semmelweisovi podobnost mezi jeho smrtí a smrtí rodiček nedala spát. 

Nakonec došel k závěru, že horečka omladnic musí pocházet z mrtvých těl na pitevně, odkud ji sami lékaři a medici přenášejí na svých rukou i nástrojích přímo k rodícím ženám. S hygienou si totiž v té době nikdo příliš hlavu nelámal. Bylo běžné, že lékař odrodil i více žen najednou bez jakékoliv očisty, s pomocí již použitých nástrojů či že na porodní sál přiběhl přímo z pitevny. Semmelweisova teorie vysvětlovala i to, proč ženy během domácích porodů tak často neonemocněly – jednoduše nepřišly do kontaktu s mrtvolami ani smrtícími bakteriemi, které nákazu způsobují. 

Nebyl první, koho podobná myšlenka napadla. Na spojitost mezi úmrtím žen a lékaři, kteří nedbají na hygienu, upozornil už třeba skotský lékař Alexander Gordon na sklonku 18. století. Teprve právě Semmelweis se rozhodl roku 1847 přejít od domněnek a slov k činům a rozkázal veškerému zdravotnickému personálu na porodnickém oddělení si povinně mýt ruce roztokem chlorového vápna. A opravdu – úmrtnost žen rychle klesla. 

Svou vinu lékaři odmítali

Mohlo se zdát, že horečce omladnic konečně odzvonilo. Semmelweisova teorie bezpochyby slavila úspěchy, ale v nemocnici mezi lékaři způsobila pozdvižení. Někteří tvrdošíjně odmítali připustit, že na smrti svých pacientek nesou nepřímou vinu, jiní sice s hygienickými postupy souhlasili, ale pocit viny je zdrtil. Jeden Semmelweisův kolega si dokonce vzal život, když si uvědomil, že svou milovanou neteř při porodu nakazil on sám. A další se mu prostě jen vysmáli.

„K Semmelweisovu neúspěchu ohledně přijetí jeho inovace ovšem kromě konzervativismu a domýšlivosti kolegů přispěla i jeho popudlivá, vztahovačná povaha a neschopnost zpracovat svá přesná pozorování a experimenty do vědecky přijatelné podoby a také antisemitská atmosféra té doby panující ve Vídni,“ uvádí český lékař a hygienik Vladimír Bencko. 

Dále čtěte

Kupte si knihu Bohumila Doležala: Jak ubránit normální svět

Česká republika i celý svět prošly v předchozích letech mnoha turbulentními změnami. Jen pár měsíců po vzniku vlády Petra Fialy…

Z nemocnice do blázince

Neshody mezi zarytými odpůrci nových hygienických pravidel a Semmelweisem se stále stupňovaly. Nakonec musel roku 1849 z vídeňské nemocnice odejít. Zhrzený lékař začal pracovat jako porodník v Pešti. I zde se mu podařilo snížit výskyt horečky omladnic, i zde řadu svých kolegů o správnosti svých revolučních myšlenek nepřesvědčil.

Semmelweis křivdu špatně nesl. Trpěl těžkými depresemi, chřadl, stále více času trávil psaním agresivních dopisů svým oponentům. Každou svou konverzaci nakonec stočil k tématu horečky omladnic. Postihovaly ho prudké výkyvy nálad, křičel na svou rodinu i kolegy, nezřízeně pil a útěchu hledal v náručí prostitutek. Když už jeho chování nemohli blízcí snést, pod záminkou jej vlákali do ústavu pro duševně choré.

Nad infekcí nevyhrál

Semmelweis léčku prokoukl, snažil se bránit, ale zřízenci byli silnější a navlékli mu svěrací kazajku. Při potyčce se však nešťastný porodník poranil na pravé ruce. Nebylo by to nijak vážné, kdyby se mu rána nezanítila. A tak o pouhé dva týdny později, v srpnu roku 1865, celoživotní bojovník proti infekci nakonec sám ve svém posledním souboji jedné takové podlehl. Bylo mu 47 let. 

Dále čtěte

Kostka cukru: Za nejsladším českým vynálezem stála rozhněvaná manželka

HISTORIE / Velká homole cukru v jedné ruce, sekáček v druhé. Juliana Radová vede bohatý společenský život a cukr k…

Až dlouho po jeho smrti, v roce 1879, mu dal za pravdu slavný francouzský bakteriolog Louis Pasteur, když objevil mikroskopické původce smrtící infekce. Zvýšená hygienická opatření se pak konečně stala pro lékaře samozřejmostí, úmrtnost matek v porodnicích výrazně klesla. Onemocnět sice mohou maminky i dnes, ale naštěstí díky moderní péči a antibiotikům si lékaři s tímto kdysi hrozivým postrachem v drtivé většině případů hravě poradí.