HISTORIE / Vlahá červencová noc je bezmračná, ulice Říma zalévá měsíční svit. Mezi sportovištěm Circus Maximus a nedalekým Neronovým palácem náhle vzplane v jednom z obchodů oheň. Živený silný větrem se rychle šíří, až se z něj stane jedna z největších katastrof starověkého světa, která tvář Věčného města navždy promění.

Řím, obrovské hrdé město, symbol bohatství a moci římského impéria. Jeho ulice však nebyly lemované jen monumentálními paláci a krásnými stavbami významných rodin. Drtivá většina jeho obyvatel byla chudá. „Úřední soupis nemovitostí zaznamenává mezi 50 tisíci domy jen dva tisíce panských sídel,“ uvádí německý historik Hans-Dieter Otto ve své knize s názvem Náš král je šílený.

Živná půda pro oheň

Domky ze dřeva se tísnily s přístřešky řemeslníků a stájemi, vícepatrové nájemní domy (takzvané insulae) bývaly stavěné s minimálními náklady, jejich podlahy a stropy bývaly dřevěné. V domech a prodejních stáncích lidé často manipulovali s otevřeným ohněm, v dílnách a skladech se hromadily hořlavé látky. 

„Při velké hustotě obyvatel a při malých obytných prostorách pro většinu z nich, kde se tísnili v začazených místnostech nájemných domů, je pochopitelné, že většina obyvatel trávila podstatnou část dne venku, na veřejných prostranstvích a v práci pro bohaté a urozené,“ podotýká Mireia Ryšková v knize Pavel z Tarsu a jeho svět.

Když se v noci na 19. července roku 64 n. l. většina obyvatel Říma uložila ke spánku, největší nepřítel města, oheň, se dočkal příležitosti. „Počátek nastal v té části cirku, která přiléhá k pahorku Palatinskému a Caelijskému. Tam v krámech, v nichž bylo uloženo hořlavé zboží, najednou vypukl oheň, ihned zmohutněl a větrem se rychle rozpoutal a zachvátil cirk po celé délce,“ líčí osudný okamžik římský historik Tacitus.

V době požáru mu bylo pouhých osm let, svůj popis proto opíral zejména o dobové záznamy. „Paláce totiž nebyly opatřeny ochrannými štíty ani chrámy nebyly obehnány zdmi a vůbec žádná překážka neležela v cestě. Požár se prudce rozšířil z toho důvodu, že město bylo vydáno v nebezpečí pro své úzké a klikaté uličky a nepravidelné řady domů, jaké měl starý Řím.“

Oblohu skryl dým

Plameny se hnaly ulicemi a pohlcovaly vše, co jim přišlo do cesty, lidé stěží zachraňovali své holé životy a se zoufalstvím přihlíželi, jak se jejich domovy a majetky mění v dým. Nejprve prchali do čtvrtí nezasažených zkázou, později hledali útočiště na polích a cestách za městem. 

„A nad tou vlnící se, pološílenou lidskou mačkanicí hučel požár, hořelo na pahorcích největší město světa, sálalo do toho zmatku svým ohnivým dechem a zahalovalo jej dýmem, nad nímž nebylo už vidět modrou oblohu,“ líčí tragické chvíle polský spisovatel Henryk Sienkiewicz ve svém historickém románu Quo vadis.

První profesionální hasičský sbor založil císař Augustus v roce 6 n. l. a čítal sedm útvarů po tisíci mužích. Ti rychle lili vodu z věder do hořících budov, vyklízeli z cesty vše, co by mohlo vzplanout, a dokonce některé stavby sami bořili, aby už oheň neměl co pohltit. Běsnící živel se jim však zkrotit nedařilo.

Šest dnů a sedm nocí zuřivý požár, povzbuzovaný silným větrem, ovládal Řím. Když už se šestého dne zdálo, že mu dochází dech, rozhořel se v plné síle na doposud uchráněném území a zuřil ještě další tři dny. Teprve když utichl docela, vyjevil se obyvatelům Říma obraz zkázy v plném rozsahu – tři ze čtrnácti městských částí lehly popelem úplně, z dalších sedmi zbylo jen několik ruin. Požár zdevastoval zhruba dvě třetiny mocného města.

Tragédie takových rozměrů si žádala někoho, koho lze za všechno to utrpení nenávidět, najít odpověď na palčivou otázku: „Proč?“ Jeden viník se přímo nabízel. Muž, který v té době vládl impériu už deset let a nenechal za tu dobu nikoho na pochybách, kým ve skutečnosti je.

Intriky, vraždy a skandály

Bylo mu necelých sedmnáct let, když se roku 54 n. l. chopil vlády. První léta Neronova principátu se vyznačovala prosperitou a efektivitou, zejména zásluhou jeho poradců Seneky a prefekta Burruse. Brzy se však již ambiciózní mladík neštítil ničeho, aby si zajistil absolutní moc a zbavil se všech, byť potenciálních nepřátel. Nechal zavraždit svou matku i manželku, jeho paranoia vedla k popravě mnoha senátorů a šlechticů. 

Bylo všeobecně známo, že nevypočitatelný císař si hýčká myšlenku založení města nového, honosného, jež se bude pyšnit názvem Neropolis. A tak se mezi lidmi zrodila jiskra podezření, přeskakující od úst k ústům, zaplavující město jako nedávný požár, postupně se měnící v přesvědčení. Umocňovaly ho ještě historky o žhářích, kteří údajně pobíhali po městě a házeli hořící louče po ulicích s pokřikem, že takový je rozkaz.

Nero osudné noci, kdy požár vypukl, zřejmě pobýval v šedesát kilometrů vzdáleném Antiu. Poté, co se k němu dostala zpráva o zuřící pohromě, pospíchal rychle zpátky. Otevřel císařské zahrady a veřejné budovy pro všechny, kteří ztratili střechu nad hlavou, snížil ceny obilí a potravin a nechal vypracovat nový plán města, počítající se širšími ulicemi a omezením maximální výšky budov, z nichž každá měla být opatřena vlastními zdmi. 

Architektonickým skvostem se stane nově vybudovaný Neronův palác, známý jako Zlatý dům (Domus Aurea), jehož ochoz se třemi sloupořadími dozná délku 330 metrů a vestibul pojme i více než třicetimetrovou Neronovu sochu.

Obětní beránci

Aby ze sebe císař smyl podezření z hrozného činu, sám hledal viníky. A našel je. Krátce po katastrofě vítězoslavně prohlásil, že zjistil, kdo bohy tak rozhněval.  

„Aby potlačil tu pověst, nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval Chrestiani. Původce toho jména Kristus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem popraven. Tato zhoubná pověra byla sice prozatím utlumena, ale znovu propukla nejen v Judeji, kolébce toho zla, nýbrž i v Římě, kde se všechny ohavnosti nebo hanebnosti soustřeďují a nalézají hojně ctitelů,“ líčí Tacitus ve svých Letopisech.

Nero prohlašoval, že právě stoupenci Krista, přesvědčeni o návratu Spasitele, chtěli urychlit konec světa, a proto nejprve založili požár, poté bránili v jeho hašení. Koneckonců, někteří už se k tomu činu přiznali. O tom, že se tak stalo za strašlivého mučení, se nezmínil. 

Vraždili je s posměchem

Ve jménu usmiřování bohů se rozpoutal krutý hon, který předurčil vztah říše ke křesťanství na dalších více než dvě stě let. Křesťané byli hromadně zatýkáni, mučeni, vražděni. Jejich trýznitelé je házeli jako potravu šelmám, jiné přibíjeli na kříže či potírali dehtem, aby následně jejich hořící těla jako živé pochodně osvětlovala za nocí císařské parky. 

„Byli tedy pochytáni nejdříve ti, kteří se přiznávali, později však na jejich udání bylo jich převeliké množství usvědčeno, ne tak ze zločinu žhářství, jako spíše z nenávisti k lidskému pokolení. A ještě když umírali, tropili si z nich posměch tak, že jsouce pokryti kožemi divokých zvířat, byli rváni od psů a tak hynuli, nebo byli přibiti na kříže nebo určeni plamenům, a když se setmělo, páleni k nočnímu osvětlení,“ vypráví Tacitus. Suetonius dodává, že byli „popravováni křesťané, druh to lidí propadlých nové a škodlivé pověře“.

Římané, ač v té době na křesťany pohlíželi s nedůvěrou, jen stěží věřili tomu, že jejich město podpálili právě oni, a nikoli Nero. A jejich domněnky převzal i polyhistor Suetonius, narozený zhruba pět let po požáru.

Krása žhoucích plamenů

„Pod záminkou, že staré, ošklivé domy a úzké, křivolaké ulice urážejí jeho oko, založil v Římě požár,“ tvrdí. „Neušetřil však ani lidu a budov hlavního města. Když kdosi v obecné rozprávce citoval řecký verš: ‚Nechť po mé smrti zem se s ohněm promísí,‘ opravil ho: ‚Ne, již za mého života!‘ A přesně se podle toho zachoval.“

Dodává, že „krása žhoucích plamenů“ Nerona strhla natolik, že popadl svou lyru a v divadelním kostýmu z věže svého paláce začal zpívat úvod zamýšleného eposu o zániku hořící Troje. Ve čtvrtém a pátém století oprášili tuto tezi křesťanští autoři, například svatý Jeroným, autor latinského překladu bible, a tak obraz Nerona coby šíleného žháře přetrval až do 20. století. 

Moderní historikové ovšem jeho vinu zpochybňují. „Když objektivně poměříme celou zjištěnou skutkovou podstatu dnešními trestněprávními normami, přitěžující indicie s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) těžko postačí k Neronově odsouzení,“ uvádí například historik Hans-Dieter Otto. V plamenech totiž například skončila i jeho sbírka řeckého a římského umění, jíž si tolik považoval. Tragédie takového rozsahu se navíc stala pro státní pokladnu a tím i jeho vládu obrovským břemenem.

Tragédie dílem náhody?

Vědci se dnes většinou spíše přiklánějí k možnosti, že za tragédií stála pouhá neopatrnost, nešťastná náhoda. Ne však všichni. „Je velmi nepravděpodobné, že by onen požár byl výsledkem náhody. Očekávání, která vzbuzovalo proroctví, byla mezi lidmi tak veliká, že to musel být úmyslný čin. Křesťané nenáviděli Řím a věřili v proroctví, že Ježíš Kristus zničí zlo velkým ohněm nebo kataklyzmatem,“ vyvolal v roce 2001 debatu současný německý historik a filolog Gerhard Baudy. Jiní odborníci jeho závěry nicméně zpochybnili.

Jasných důkazů, co se tehdy v noci před 1960 lety přesně odehrálo, se zřejmě již historikové nedopátrají. Jisté je, že z popela město znovu povstalo, plné nových, honosných budov, aby se stalo ztělesním neporazitelnosti římského impéria. A ani křesťané se nevzdali. Jejich utrpení posílilo soudržnost a odhodlání, pronásledování paradoxně přispělo k šíření jejich víry, neboť mučedníci se stávali pro mnohé Římany symboly odvahy. Bude však trvat ještě dalších 250 let, než se křesťanství dočká oficiálního uznání a přispěje k zásadním změnám v římské společnosti.