Začátek letních prázdnin obvykle není obdobím, kdy by veřejnému životu a médiím dominovala politika. Letošek se ale zdá být výjimkou. Ne kvůli natahované a trapné etudě s názvem „skládání vlády Andreje Babiše“, nýbrž vlivem dění ve Velké Británii. Vládu Theresy Mayové totiž před pár dny opustili dva klíčoví muži. Nejprve rezignoval ministr pro brexit David Davis a o pár hodin později ho doprovodil ministr zahraničí Boris Johnson. Důvodem pro odchod obou zásadních postav kabinetu byl nesouhlas s britskou vládní vizí budoucího vztahu Spojeného království a Evropské unie.
K nastínění úvodní představy, co vlastně Británie od Evropy chce, kabinet potřeboval značnou dávku času. Během něj postupně vyvěralo na povrch, že žádný existující model (účast v Evropském hospodářském prostoru, švýcarský model, norský model a řada dalších) není přijatelný či proveditelný. Britskou situaci totiž kromě jiného komplikují unikátní a delikátní otázky, jako je irský problém. Vize, kterou vláda zveřejnila 6. července, tak de facto preferuje tzv. měkkou podobu brexitu. Spojené království by podle ní například muselo respektovat část evropské legislativy a její cíle, což podle odpůrců návrhů – včetně obou rezignujících ministrů – problematizuje hlavní motiv brexitu, kterým je znovunastolení suverenity britského parlamentu nad britským územím.
Dá se očekávat, že se země ocitne v právním a ekonomickém chaosu.
Na jedné straně můžeme obdivovat, že oba ministři odešli proto, že jejich linie neuspěla a s pozicí Theresy Mayové se nedokázali ztotožnit. Tak by to v politice mělo být – myšlenková prohra znamená personální důsledky a odchod. (Nikoliv zarputilé a směšné lpění na křesle, jak v Česku předváděla tragikomická nominantka na post ministryně spravedlnosti Taťána Malá.) Jenže věc má také druhý rozměr, kterým je zodpovědnost a schopnost zohlednit realitu. Jak David Davis, tak Boris Johnson svou měrou přispěli k vítězství tábora Leave. Oba dva kulantně řečeno využívali nepřesné a zavádějící informace. Oba dva během dvou let vládní služby, která se brexitu až intimně dotýkala, zjevně zjistili, že pomáhali spustit něco, co jejich schopnosti ovlivňovat a určovat dění přesahuje.
Kampaň Leave navíc celou dobu stála na naivním předpokladu, že Evropská unie představuje slabého soupeře, jehož nebude problém oškubat o výhody a ponechat mu veškerá břemena. To se ale rychle ukázalo jako mýlka – jakkoli lze Evropskou komisi kritizovat, vyjednávání vede velmi efektivně a tvrdě v zájmu EU 27. Brusel se ukázal být lecčíms, ale ne hejnem hloupých kavek. Z tohoto pohledu se odcházení obou prominentních zastánců brexitu jeví jako zbabělost kluků, kteří si navzdory varování kopali před velkým a drahým skleněným oknem. A když ho rozbili, v mžiku zmizeli.
Co to znamená „odejít po anglicku“?
V této chvíli je obtížné říct, jakým směrem se britská vláda v jednání vydá a k čemu bude směrovat. Znatelnou část politiků a veřejnosti varianta měkkého brexitu dráždí. Otázkou také je, jaká vláda to nakonec bude – Theresa Mayová sice kabinet bleskově doplnila, ale její již nikterak silná pozice je opět oslabena. Brexit bez ohledu na přání vlády Jejího Veličenstva neodvratně nastane příští rok v březnu. Vyloučit tak nelze snahu nasměrovat zemi k tvrdému odchodu z Evropské unie, který nebude doprovázen žádnou smlouvou o britském konci, ale také nebude ošetřen úpravou budoucího vztahu. Jelikož britská vláda nemá pro tuto formu odchodu žádný scénář, dá se očekávat, že se za těchto okolností země ocitne v právním a ekonomickém chaosu.
Jisté je, že ve velké části britské společnosti nastane příští jaro obrovská deziluze. V této souvislosti si pak nelze nevzpomenout, že to není tak dávno, co v české předvolební politice rezonoval slogan Okamurovy SPD „Z EU odejdeme po anglicku“. S vědomím toho, jak hořce dnes zní originál, skoro mrazí z představy, do jaké kakofonie by se nejspíše vyvinula případná česká coververze.
