Pražská demonstrace proti ruské agresi vůči Ukrajině (16. 3. 2014) FOTO: ČTK – Michal Krumphanzl
FOTO: ČTK – Michal Krumphanzl
Je to už sedm let, co začala válka na Ukrajině. A i když ji z našeho informačního prostoru vytlačila nejprve migrační krize a posléze pandemie, neměli bychom zapomínat, že pořád trvá. Zapomeneme-li na rusko-ukrajinskou válku, přijmeme-li myšlenku, že anexe Krymu je uzavřená záležitost, přispějeme svou nečinností k odsouzení stovek a tisíců nevinných lidí k mučení a dlouhým letům žaláře. Protože jednou z nejodpudivějších stránek této války je obchod se zajatci a teror vůči civilnímu obyvatelstvu.
Je to obrovské a složité téma plné lidského strádání, které k nám čas od času zdálky dolétne v podobě zpráv o výměně zajatců. Ale kdo jsou ti zajatci? Představa, že se jedná o válečné zajatce, tj. vojáky, kteří padli do zajetí, není zcela přesná. Nebo spíše je neúplná.
Mezi lidmi, které Rusko – ať už jménem svým, nebo prostřednictvím tzv. lidových republik – za ta léta předalo Ukrajině, byli příslušníci ukrajinské armády, ale také aktivisté, novináři, devatenáctiletý kluk, který odjel do Běloruska, aby se zde setkal s ruskou přítelkyní, s níž se seznámil po internetu, a mnoho dalších zcela obyčejných a náhodných lidí, kteří se z neznámých důvodů ocitli ve vězeních a na seznamech pro výměnu.
Mezi lidmi, které Rusku předala Ukrajina, byli příslušníci ruské armády a tajných služeb, příslušníci ukrajinského Berkutu – speciální jednotky, která zasahovala proti demonstrantům během Majdanu (tj. lidé, kteří s válkou jako takovou nemají nic společného), lidé, kteří připravovali na jihu Ukrajiny obdobu tzv. Doněcké lidové republiky – Besarabskou lidovou republiku, organizátoři akce z 2. května 2014, která si v Oděse vyžádala přes 40 lidských obětí, nebo svědek v případu sestřelení malajsijského Boeingu nad Donbasem. To znamená, že ne vždy se měnili ruští občané za ukrajinské. Moskva často vyžadovala, aby jí Kyjev předal i ty ukrajinské občany, kteří na území Ukrajiny jednali v ruském zájmu.
Političtí vězni
Zvláštní skupinu zajatců tvoří političtí vězni. Jedná se především o Krymské Tatary a další krymské aktivisty. Ti jsou totiž bráni jako ruští občané a jako ruští občané jsou také souzeni. Patřil mezi ně například i ukrajinský režisér Oleh Sencov. Jejich výměny jsou velice složité. A Krymští Tataři se do seznamu na výměnu téměř nemají možnost dostat. V roce 2017 proběhla ale jedna výměna, jejíž pozadí bylo více než zajímavé. Rusko propustilo 25. října 2017 z vězení již odsouzené místopředsedy Medžlisu, zastupitelského orgánu Krymských Tatarů, Achtema Čejgozu a Ilmi Umerova, a předalo je Turecku výměnou za občany Ruské federace Alexandra Smirnova a Jurije Anisimova, kteří tam byli zatčeni a obviněni ze zabití sedmi Čečenců.
Připomeňme si jen, že poté, co představitelé krymsko-tatarského Medžlisu odmítli okupaci a anexi poloostrova a zůstali na pozicích loajálních k Ukrajině, byl Medžlis zakázán a jeho lídrům Mustafovi Džemilevovi a Refatu Čubarovovi byl zakázán vstup na Krym na pět let. Před pár dny se v médiích objevila informace, že zákaz vstupu na poloostrov byl Mustafovi Džemilevovi prodloužen do roku 2034. Lídr Krymských Tatarů byl poprvé deportován z Krymu v květnu 1944, když mu nebyl ani rok a z poloostrova byli vysídleni všichni Krymští Tataři. Sovětský režim tehdy obvinil celý národ ze zrady a kolaborace. Přes veškeré snahy se na Krym mohl vrátit až v roce 1991. Zákaz vstupu do roku 2034 pro něj může vzhledem k jeho věku znamenat, že rodný Krym už nikdy neuvidí.
Kovář diverzantem
Letos 3. března odsoudil vojenský soud v ruském Rostově na Donu dvaašedesátiletého kováře z Krymu Oleha Prychoďka k pěti letům v nápravné kolonii, z toho rok ve vězení. Prychoďko byl zatčen v říjnu 2019 a obviněn z chystání teroristického útoku, stejně jako z přípravy a přechovávání výbušnin. Ale podle všeho jeho jediným zločinem bylo to, že všude po svém pozemku včetně domu i altánku měl rozvěšenou ukrajinskou symboliku a odmítal vyměnit ukrajinskou značku u svého auta za ruskou. Zní to až komicky, ale tak málo stačí, aby ukrajinský občan, který žije na okupovaném území, ať už se jedná o Krym nebo Donbas, byl odsouzen a strávil léta ve vězení.
Tento případ není ojedinělý. V září 2019 se v rámci tzv. velké výměny zajatců ocitl na svobodě Volodymyr Baluch. Obyčejný krymský farmář, který na svém domě vyvěsil ukrajinskou vlajku. Také byl obviněn z držení zbraní a výbušnin. A rovněž dostal pět let v nápravné kolonii.
Právě 5. března tohoto roku, poté, co si odseděl pět let za přípravu a držení výbušnin, byl propuštěn také Hlib Šablij, kterého FSB (ruská kontrarozvědka) zatkla v roce 2016 v rámci akce proti tzv. krymským diverzantům. Tehdy ruská tajná služba informovala, že rozkryla síť ukrajinských diverzantů, která měla působit v Sevastopolu. Během procesu se však ukázalo, že video ze zatčení, které FSB prezentovala, bylo inscenované a tento „ukrajinský diverzant“ nakonec nebyl odsouzen za diverzi, ale za držení zbraní a výbušnin. S mnohem vyššími tresty odešli od soudu někdejší ukrajinští vojenští analytici z krymského centra Nomos, kteří se zabývali černomořským a kaspickým regionem. Volodymyr Dudka a Oleksij Bessarabov dostali za přípravu diverzních akcí 14 let. Většina z takových „diverzantů“ se po mučení přizná ke všemu a posléze během soudního řízení své přiznání popře s tím, že bylo vynuceno násilím. Na výši trestu to však žádný vliv nemá.
Krymští teroristé
Jednou z prvních obětí okupace Krymu byl Krymský Tatar Rešat Ametov, který si dovolil sám s ručně vyrobeným plakátem vyjádřit svůj protest proti ruské okupaci. Jeho zohavené tělo bylo nalezeno 15. března 2014, zhruba dva týdny poté, co byl unesen. V té době, jde o začátek března 2014, řádily na Krymu skupiny tzv. domobrany a kozáků, které mohly beztrestně unášet, mučit i zabíjet proukrajinské aktivisty. Ale po anexi začal mít teror proti Krymským Tatarům systematický charakter: masové prohlídky, zatýkání a odsuzování k mnohaletým trestům odnětí svobody. Krymští Tataři jsou většinou obviňováni z terorismu, za který je sazba vyšší. Výjimkou nejsou ani tresty odnětí svobody na devatenáct, dvacet let. Jestli u „ukrajinských diverzantů“ ruská FSB nachází většinou výbušniny, které podle advokátů obviněných sama přináší, tak u Krymských Tatarů je to zakázaná islámská literatura. Ruské orgány se soustřeďují především na politicky aktivní lidi, muslimy (zejména členy v Rusku zakázané, ale na Ukrajině povolené panislámské organizace Hizb ut-Tahrir) nebo představitele lidskoprávních organizací, kteří těmto lidem pomáhají.
Na Krymu, na rozdíl od okupovaného Donbasu, vytváří Ruská federace alespoň zdání právního státu. Avšak zatčení jsou vláčeni po různých městech a vazebních věznicích, někdy je jejich advokáti hledají celé dny. Jednou z odporných praktik je umisťování zatčených do tzv. trestních izolátorů, ve kterých jsou práva vězňů silně omezena a které jsou určeny maximálně na dobu 15 dnů. Ale například Tejmur Abdulajev zde tráví už skoro rok. Specifikem těchto izolátorů je to, že lehátko pro vězně se zasouvá kolem 5. hodiny ráno a vysouvá až pozdě večer. Takže uvězněný nemá možnost si během dne lehnout. Může pouze stát nebo si sednout na malou dřevěnou skříňku.
To, že Ruská federace převáží obyvatele Krymu z okupovaného území, čímž porušuje Ženevské úmluvy, se dá považovat za nicotné v porovnání s tím vším, co má za poslední léta na svědomí. Ale představte si situaci, kdy je váš muž či syn souzen stovky kilometrů od místa, kde žijete. Vy nemáte mnoho finančních prostředků a i to poslední, co vydáte za cestu, abyste jej u soudního líčení podpořil/a svou přítomností, se často ukáže jako zbytečná investice, protože soudní řízení může být, a často je, z různých důvodů i bez nich odloženo.
V ruských vězeních se dnes nachází více než 100 ukrajinských vězňů, kterým se říká političtí. Beze stopy zmizelo 44 lidí a 200 dětí žije bez rodičů.
Koncentrační tábor Izolace
Zdá se to nemožné, ale jsou i horší místa než okupovaný Krym. Protože Krym má to „štěstí“, že byl anektován. Sice to znamená, že za vyvěšení vlajky dostanete pět a za podstrčenou knížku třeba dvacet let, ale nakonec vám poskytnou advokáta a po nějakém roce se dostanete do víceméně normální postsovětské věznice. Okupovaný Donbas je ale místem, kde je obyčejné vězení výhra.
Na konci ledna tohoto roku bylo Ruské federaci vráceno právo se plnohodnotně účastnit jednání Parlamentního shromáždění Rady Evropy včetně práva hlasovacího. Rusku bylo toto právo pozastaveno po anexi Krymu. Ukrajinská delegace prostřednictvím Marie Mezencevé žádala své kolegy, aby nevraceli Rusku tato práva, protože se jedná o zemi, která krom jiného podporuje existenci v 21. století neuvěřitelného fenoménu – nelegální věznice, kterou lze nazvat koncentračním táborem.
Jedná se o zařízení známé pod názvem Izolace, které se nachází prakticky v centru Doněcka v bývalé továrně na izolační materiály. Vězení je nelegální, proto do něj nemá přístup ani Červený kříž. Prostě formálně neexistuje, ale je tu možné vše. Mučení elektrickým proudem, sexuální násilí, vytrhávání nehtů, opakované inscenace poprav, zabití, týrání hladem. Na konci svého projevu se Maria Mezenceva zeptala, zda její kolegové chápou, s jakou zemí chtějí vést dialog. Hlasování skončilo tím, že Rusku byla vrácena všechna jeho práva. Prý s ohledem na občany Ruské federace, kterým by v opačném případě bylo odňato právo obracet se na Evropský soud pro lidská práva a domáhat se peněžního vyrovnání. Ukrajinci žijící na okupovaném Donbasu si na svá práva i na soucit našich poslanců budou muset ještě počkat.
Izolace – zvenčí vězení, uvnitř blázinec
Během jedné z posledních výměn zajatců byl osvobozen i novinář Stanislav Asejev, externí spolupracovník Rádia Svobodná Evropa, který v Izolaci strávil 28 měsíců. Po svém propuštění vydal knihu, ve které rovněž popisuje poměry v tomto táboře.
Podle Asejeva sem přivážejí lidi podezřelé ze špionáže, terorismu a extremismu. Takový extremismus může být vyjádřen často jen v příspěvku na sociálních sítích. Stačí kupříkladu napsat název Doněcká lidová republika v uvozovkách, protože jak se Asejev později dozvěděl, těm, kdo používají uvozovky, nakonec většinou dokážou i špionáž.
Vězni v Izolaci byli – a je možné, že doposud jsou – podrobováni obrovskému fyzickému, ale hlavně psychickému násilí. Asejev popisuje, jak při každém otevření dveří museli vězni do tří sekund vyskočit, navléct si pytel na hlavu a dát ruce za záda. Poté, co museli poslouchat hodiny křik mučených spoluvězňů, jim pouštěli klasickou hudbu. Líčí také, jak se po objektu směli pohybovat pouze s pytlem na hlavě a jak se cítili ohroženi, když jim bylo nařízeno si pytel sundat: „Někdy se nám zdálo, že je to nějaký experiment, tak nepředstavitelné bylo to, co se tam odehrávalo. Desítky kamer jen zesilovaly toto podezření. Terabajty záběrů, stovky hodin důkazů pro mezinárodní tribunál. Lidé přece nemohou beztrestně natáčet vlastní zločiny. Nebo snad ano?“
V tomto vězení, kterým prošly stovky vězňů, včetně žen, nebyli pouze ukrajinští aktivisté. Často se tam ocitali i bývalí příznivci tzv. DNR, různí ozbrojenci, a nakonec v něm seděl i jeho psychopatický ředitel. Na okupovaném Donbase nikdo nemá jistotu, že se jednoho dne neocitne na podobném místě.
Asejev popisuje obrovskou radost a úlevu těch vězňů, kteří měli to štěstí, že je z Izolace převezli do obyčejného vězení, kde si mnohaleté tresty odpykávali klidní a veselí recidivisté.
Mnozí, kdo o existenci Izolace vědí, nechápou, k čemu má sloužit. Protože informace, které vězni během mučení řeknou, nemají žádnou hodnotu. Řeknou cokoliv. Přesto všechno v tom jistý smysl být může. Smyslem něčeho tak strašného, tak „neslýchaně omezeného a nesmírně krutého“, i když páchaného jen na stovkách obyvatel, nejspíše může být vylekat a odradit zbylé obyvatelstvo. To pak s úlevou přijme sice tvrdého, ale srozumitelného správce, který nastoupí po vládě omezených a krutých psychopatů.
Mgr. Lenka Víchová je ukrajinistka, redaktorka časopisu Ukrajinský žurnál a členka České asociace ukrajinistů.
