Václav Klaus a Miloš Zeman se svatojiřskou stužkou, symbolem ruského imperialismu FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Sehnat v jakémkoliv desetimilionovém společenství ve věku informačních technologií a sociálních sítí sedmdesát tisíc nespokojených lidí není problém. Pokud jde o dobu definovanou válečným konfliktem, dvacetiprocentní inflací a téměř existenciálními obavami o přežití blížící se zimy, je to hračka. Víkendová protivládní demonstrace na Václavském náměstí by proto neměla být překvapením.
Přičtěme panické bezkontextové reportování médií o cenách energií, absurdně rozvracečské chování parlamentní opozice ANO a SPD a přidejme vládní impotenci v komunikaci otázek domácí „politiky“ vůči společnosti. A přestaňme se divit průzkumům veřejného mínění, ukazujícím, že nadpoloviční většina voličů hystericky hledá viníka svých obav a přiklání se k radikálním řešením, ohrožujícím nejenom demokracii, ale přímo existenci českého státu a evropské stability.
Polistopadová česká politická scéna sklízí plody třiceti let „hry na parlamentní demokracii“, ve které formální dodržování rituálů zastíralo neschopnost vůbec vnímat nadřazenost služby potřebám a zájmům státu a společnosti.
Jalové ideologické sliby nahrazovaly program a úctu k pravidlům a vytváření umělých kultů „lídrů“ ničilo samu možnost vnitřní diskuze stran či skutečné diskuze s občany. Ani jedna z českých politických stran nedokázala za více než třicet let postavit skutečně respektovaný institut nebo systém vzdělávání a přípravy regionálních a mladých politiků.
Dokud o nic nešlo…
Umění demokratického dialogu a hledání konstruktivních argumentů pro nejlepší dosažitelná řešení problémů společnosti, vymýcené bolševickým režimem a jeho školstvím, se v přihlouplé polarizaci „demokratické“ a „svobodné“ diskuze zvrhly v ubohé mediální faulování bez konce a otravné, nejenom parlamentní, obstrukce.
Celá ta hra na demokracii fungovala, dokud o nic nešlo. Střídání domnělé levice se stejně domnělou pravicí stačilo přikrýt společné masové rozkrádání státu politickou elitou, opevnění navzájem propojených a kryjících se mafií v politice, justici, sportu a všude tam, kde se dalo vydělat na nadřazení známostí nad zákony a pravidla.
Teď se postkomunistická česká politika poprvé v moderní historii potkala se skutečným problémem a především s iracionálně naštvanou možná více než polovinou společnosti, kterou až dosud kromě volebních kampaní nikdy k ničemu nepotřebovala. Nepotřebovala ji slyšet, ale především ji nikdy nepotřebovala vychovávat k pocitu spoluúčasti a spoluzodpovědnosti za zemi.
Tato společnost vůbec poprvé od pádu komunismu zažívá pocit osobního ohrožení. Její nemalá část je v neznámé situaci nejistoty ve zmatku a obavách z budoucnosti. Potřebuje slyšet jasné informace a získat pocit, že lidé v této zemi patří k sobě. Že v krizi, ať už její dopady budou sebetvrdší, nikdo nezůstane opuštěn a bez pomoci. Třicet let politika v této zemi takovou důvěru nevzbuzovala. Společenství ji vnímalo jako nutné zlo, ale důvěru hledalo jinde.
Václavák i s voliči Zemana, Klause, Topolánka
Nevěřím-li v krizi politikům či náboženským přikázáním, volajícím v každé životní situaci po pokoře a mírnosti, hledám si vlastní informace a společenství stejně naštvaných a znejistělých. A nikdy si nepřiznám, že v době internetu a hybridních vedení konfliktů se v té chvíli stávám ideálním materiálem pro cílenou politickou manipulaci. Stačí připomenout, že informace z internetu si ověřuje méně než pět procent uživatelů. Zbytek je přijímá, a díky algoritmům i vyhledává, převážně na základě emocí.
V této krizi ale sklízí úrodu svojí třicetileté lenosti a hlouposti vedle politiky i občan sám. Až dosud vnímal politiku jako fotbalové utkání, na které se může dívat, ale necítí sebemenší spoluzodpovědnost. Hloupost, s jakou český volič desítky let bez protestu přijímal korupci či prvoplánové dělení všeho na pravicové či levicové, volil zkorumpované hvězdy ODS, ČSSD, KSČM, aby nakonec podlehl marketingovému mýtu Andreje Babiše, brala dech. Nebo snad na Václavském náměstí nebyli bývalí voliči Václava Klause, Miloše Zemana, Jiřího Paroubka, Mirka Topolánka a dalších z plejády smutných tváří posledních třiceti let?
Společnost v krizi potřebuje víru a důvěru v autoritu. Víru ve vlastní síly a důvěru v autoritu a spravedlnost systému, ve kterém žije. V našem ústavním systému a kulturní tradici tato úloha patří především hlavě státu a vládě.
Zbabělý, zmatený a zbytečný prezident Miloš Zeman se ani neodvážil v největší krizi moderního českého státu oslovit z moci svého úřadu svoje spoluobčany. Zde však po všech dosavadních zkušenostech říkám – buďme rádi.
Sebevražedná vzpoura „staré ODS“
Vládu, a především její nejsilnější politickou stranu ODS, ale rozdírá těžko pochopitelná a otevřeně sebevražedná vzpoura Hradu – a tedy i Václavu Klausovi – blízké skupiny „staré ODS“ (Pavel Blažek, Martin Kuba, Pavel Drobil, Marek Šnajdr), která začala už otevřeně podrývat autoritu premiéra Fialy.
HlídacíPes.org o tom ostatně psal už nedlouho poté, co letos v dubnu zvolil sjezd ODS Petra Fialu jednomyslně předsedou strany. Dostal tehdy 510 hlasů a ani jeden nebyl proti nebo se zdržel.
Skandalizace menších koaličních partnerů měla rozbít vládní koalici a s podporou Hradu vytvořit „vládu národní jednoty“ společně s ANO. Tehdy ještě populární Petr Fiala měl být odsunut na Hrad.
Podle novějších informací je vnitrostranický „lánský puč“ v ODS konzultován jak s Milošem Zemanem a jeho týmem, tak i s Václavem Klausem. Vzhledem k radikální proměně voličských preferencí a propadu popularity Petra Fialy je dnes už preferován jeho odsun do Bruselu jako náhradníka za eurokomisařku Věru Jourovou.
Jen těžko si lze představit nezodpovědnější jednání a pro ODS sebevražednější scénář. Příští týdny ukáží, nakolik je vládní pětikoalice opravdu schopna přes všechny obtíže navrátit do společnosti a české politiky klid a přinést onu tolik slibovanou změnu.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
