Již několik týdnů rezonuje česká politická scéna tanečky kolem poslance Evropského parlamentu Miroslava Pocheho, ač sám je v tom prakticky nevinně. Nejdříve o něm pouze spekulovala média jako o možném kandidátovi na post ministra zahraničních věcí v budoucí vládě. To v případě, pokud Česká strana sociálně demokratická vstoupí do koalice s hnutím ANO designovaného premiéra Andreje Babiše, s podporou KSČM. Sám europoslanec to nevyvrátil ani nepotvrdil s tím, že není členem vyjednávacího týmu. Poté byly dojednány podmínky koaliční smlouvy a bylo vyhlášeno vnitrostranické referendum, které mělo vládní spolupráci s hnutím ANO potvrdit nebo ji zamezit.

Z ČSSD se ozvaly hlasy, že by bylo dobré, aby ještě před ukončením referenda byly představeni kandidáti na jednotlivé ministerské posty, přidělené ČSSD. Předseda strany se tomu nebránil a byla zveřejněna jména, tak jak je schválilo předsednictvo. Mezi nimi i jméno Miroslava Pocheho. I díky tomu vyhrálo v ČSSD téměř 60 % příznivců vládní koalice s hnutím ANO a podporou komunistů. A začala hra o Černého Petra…

Hlavní hráč – prezident republiky řekl ještě v době mediálních spekulací, že Pocheho ministrem zahraničních věcí nejmenuje, z důvodů odlišných názorů na zahraniční politiku a že chtěl po Janu Hamáčkovi, aby navrhl jiného kandidáta. Jeho mluvčí to ještě zdůraznil na sociální síti Twitter, že ke jmenování Miroslava Pocheho za žádných okolností nedojde.

Designovaný premiér – v rozhovoru pro denní tisk těsně po skončení referenda sdělil, že Pocheho na vládní post prezidentu republiky nenavrhne, protože on to nechce a nechtějí ho ani komunisté. O nich krátce předtím řekl, že mu nebudou do složení vlády mluvit. Později trochu couvl, s tím, že si to mají předseda ČSSD a prezident republiky vyřešit spolu.

Tolerující komunista – předseda KSČM použil nepravdivé výroky o protivládních postojích europoslance Pocheho s tím, že bude-li ve vládě, tak tuto komunisté nepodpoří. Později sdělil, že to uvedl jako příklad špatné mediální pověsti kandidáta ČSSD, o němž se dávno říká, že je pražský kmotr.

Vnitrostranický oponent – první místopředseda ČSSD řekl, že by si strana neměla nechat diktovat, co by měla dělat, ale připustil, že by mohla nominovat někoho jiného a že vládní spolupráce přeci nemusí padat s jedním jménem.

Vyjádření a postoje vedlejších aktérů této hry jsou očekávatelná a konzistentní, a tím pádem poměrně nepodstatná. Výjimečně mohou překvapit. Asi jako kdyby předseda ČSSD Jan Hamáček odvolal to, co už jednou odvolal, a ohlásil opravdový konec nedůstojné vládní spolupráce, která ještě ani nezačala. Stejně tak prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček by na Twitteru mohl napsat třeba to, že si pana Pocheho cení pro jeho sebevědomé, pozitivní a obohacující pevné názory na evropskou spolupráci a podporu pluralitní demokracie.

Miroslav Poche by jistě překvapil tím, že by odstoupil z této frašky, aniž by se ČSSD vzdala vládní spolupráce a ještě zdůraznil, že o koryta vůbec nejde a že ani na budoucích kandidátkách, včetně té evropské, žádnou kompenzaci (za to, že se Hamáček stal předsedou ČSSD a on se přesto nestal ministrem) nepožaduje, jde přece o dobro národa a voliči to tak chtěli.

Jak to může dopadnout? Paradoxně mohou zvítězit všichni hlavní aktéři (mezi ně ČSSD nepatří už od dob, kdy hru na společnou úspěšnou vládu s Andrejem Babišem prohráli na celé čáře a zjevně se vůbec nepoučili, tj. roli bezvýznamných loutek definitivně vzali za svou prioritu). Prezident republiky jmenuje po určitých tahanicích Miroslava Pocheho ministrem zahraničních věcí na návrh designového premiéra Andreje Babiše. Šéf komunistů Vojtěch Filip sdělí národu, že to je pouze odpovědnost premiéra a předsedy ČSSD, koho navrhnou do vlády, když oni v té vládě nebudou. A první místopředseda Jiří Zimola? No ten to přece říkal, že ČSSD by si neměla nechat diktovat, co by měla dělat.

Je to pro všechny výhodné. Předseda vlády může razit prozápadní politiku, když tam jeho firmy tolik vyváží, prezident republiky naopak provýchodní, když tam tak rád jezdí čerpat inspiraci. Že se něco na jedné či druhé straně zvrtne? Pak bude moci být bryskně a zcela jednoznačně označen viník. Kdo? No přece čerstvě jmenovaný ministr zahraničních věcí Miroslav Poche, kterého si veřejnost jasně vryla do paměti jako toho, kdo má přece tak odlišné názory oproti premiérovi i prezidentovi a vlastně většině národa.

A komunisté? No oni tam přece Miroslava Pocheho nechtěli, ale když už tam je, tak je to výlučná odpovědnost předsedy vlády a předsedy ČSSD. A co prezident republiky? Ten jenom plnil svoji ústavní povinnost, když jej jmenoval. A co Jiří Zimola? No on to přece napsal, že ČSSD má dost kvalitních lidí, kteří by byli vhodnými adepty na jakýkoli vládní post.

A co Česká strana sociálně demokratická a její předseda Jan Hamáček? O tom, že by tuto první roztržku vlády – ještě před tím, než vůbec vznikla – mohla vyhrát, natož s čistým štítem, asi vůbec nikdo neuvažuje. Černý Petr zůstane v jejich rukou, ať to dopadne tak či onak. Jestliže navrženého kandidáta prosadí – ponesou odpovědnost za případný neúspěch zahraniční politiky. O poškození vztahu s prezidentem, premiérem a skrytým komunistickým koaličním partnerem ani nemluvě.

Pokud podlehnou a kandidáta vymění – budou označeni za slabochy a do konce volebního období se tohoto příměru nezbaví. Když spolupráci ukončí, tak budou viníky rozbití slibné skorodemokratické vládní koalice, strůjci neštěstí v podobě vlády skoroextremistické a možná pachatelé předčasných voleb do Poslanecké sněmovny. Karty již byly rozdány a hra je v plném proudu… Předseda ČSSD zřejmě dlouho předsedou nezůstane, rozpolcená ČSSD zřejmě při hlasování o důvěře, ať už bude rozhodnutí jakékoliv, jednotu hlasování svého poslaneckého miniklubu stejně nezabezpečí.

Anebo to možná bude všechno jinak. Třeba to je jenom pokračování „pálení červených trenýrek“, tedy zamlžení něčeho podstatnějšího a odchýlení pozornosti od jiných, významnějších, politických her. Prezident ještě novou vládu nejmenoval a čas má, zdá se, nekonečný, Andrej Babiš vládne, jak sám rád říká, s plnohodnotnou vládou, co na tom, že bez důvěry, a tedy bez jakékoliv kontroly a strachu, že o ni přijde, komunisticko-extremistická agrokoalice v poslanecké sněmovně prohlasovává bez problémů vše, co si zamane.

Z tohoto pohledu se jeví ti, kteří ještě před několika měsíci říkali, že nejsou politiky, jako zkušené dravé ryby, a naopak představitelé strany se stoletou tradicí jako nově vysazený rybí plůdek v kalném rybníku zvaném česká politika…