HISTORIE / Muž, který se odmítal podvolit nátlaku. Celý život věřil v povinnost aristokracie sloužit zemi a lidem, hájil svobodu, čest i český národ. Takový byl Zdenko Radslav Kinský, přezdívaný též jako „hrabě Ra“, člen starobylého šlechtického rodu a horlivý vlastenec, jenž se pro svou zemi nakonec stal nepřítelem. 

„Bůh, čest a vlast,“ hlásá rodové heslo jednoho z nejznámějších a nejvýznamnějších šlechtických rodů, jehož historie se po celá staletí splétá s dějinami českého národa. Kořeny rodu sahají až do druhé poloviny 13. století, kdy synové jistého Bohuslava ze Žernosek byli nazýváni s přídomkem „ze Vchynic“, podle tvrze a vesnice u Lovosic.

Jejich potomci se podepisovali jako Wchynští či Chynští a teprve v 17. století se jejich jméno ustálilo na dnešní podobu – Kinští. Do českých dějin se zapsali jako vlastenci, mecenáši věd i umění či představitelé důležitých národních institucí. 

„Rod Kinských znal se vždy k národu, z něhož vyšel. Tuto chválu zaslouží Kinští vskutku před mnohými jinými rody panského původu…“ píše historik Josef Pekař roku 1930. „Vzpomínka na čtyři nejvyšší kancléře království Českého, vyšlé z rodiny Kinských, na čtyři muže, kteří v 17. a 18. století stáli v čele státu koruny české jako ministerští předsedové jeho, jsouce věrnými strážci jeho práv, vzbudí v českém čtenáři a zejména v historikovi živé přání, aby potomci předků tak čestně a rozličně zasloužilých byli pečlivi větší měrou než dosud o oživení památky a zásluh jejich…“

Odolnost a odvahu měl v krvi

Zdenko Radslav Kinský přišel na svět 14. července roku 1896 a stejně jako jeho osmi sourozencům mu kolovala v žilách z poloviny maďarská krev po matce Georgině Festeticsové. „Když se maminka provdala,“ píše ve svých vzpomínkách, „vzala si s sebou do Čech vlastní maďarské služebnictvo, takže mým prvním jazykem byla v dětství maďarština. Samozřejmě jsem takřka současně mluvil i česky, řečí mé země.“

Jeho otec, Zdenko Kinský, proslul jako fyzicky zdatný sportovec, který se nebál ani extrémních výkonů. „Doplaval po Dunaji z Vídně do Bratislavy a také přestoupil za jízdy v tunelu z jednoho vlaku do druhého,“ uvádějí autorky knihy Modrá krev Alena Činčerová a Barbora Jarošová Kinská.

Za časů jeho otce byl Chlumec nad Cidlinou skutečnou perlou mezi českými panstvími. Náležely k němu čtyři vesnice, čtyřiadvacet rozsáhlých dvorů, lesní revír a rodina jen při kruhových honech vítala až čtyři sta hostů. Malý Zdenko zde prožíval šťastné dětství. Jako chlapec aktivně cvičil v Sokole, hrál v Chlumci ochotnické divadlo a celý život jej provázela láska ke koním, učil se jejich chovu a poznával svět z jejich hřbetu. Jeho prastrýc Oktavián Kinský založil chov koňů Kinských, přezdívaných jako zlatí koně z Čech, a stál také u zrodu Velké pardubické, v níž právě tito koně nejednou vjeli do cíle jako vítězové. 

Bezstarostné mládí mu stejně jako nespočtu dalším utnula první světová válka a po ní už nikdy nic nebylo jako dřív. Nedlouho po osudných výstřelech v Sarajevu, v září roku 1914, Zdenko Radslav složil válečnou maturitu ve Vídni a poté se vrátil do Chlumce, kde jeho sestry ošetřovaly raněné vojáky. 

Nejsmutnější podzim života

Sestra Nora zastávala v Chlumci funkci předsedkyně Červeného kříže a postarala se o to, aby se toho času neobývaný zámeček Zapeč proměnil na lazaret pro raněné vojáky z blízkého okolí. „Nedávno vypravoval mi jeden z očitých svědků,“ zapsal si Leopold Novák, ředitel místní obecné a měšťanské školy,„s jakou energií a obětavostí ujala se vedení a péče o raněné a s jakou zmužilostí a obratností dovedla obejíti často velmi přísná nařízení, aby usnadnila raněným možnost navštíviti své rodiny. Jako o andělu strážném posud o ní mluví ti, kdož byli pod její ochranou.“

V říjnu přišla z fronty tragická zpráva. „Bratr Norbert odešel na frontu v prvních dnech války a již 22. října 1914 nám bylo sděleno, že padl. Strýc Ferdinand Kinský, který byl ve funkci císařského vrchního štolby ve Vídni, byl první informován Norbertovým plukem a odeslal telegram otci do Chlumce. Na chlumecké poště byl telegram zadržen, aby mohl sekretář Preidl matinku na otřesnou zprávu připravit. Byl to nejsmutnější podzim mého života,“ vzpomínal Zdenko Radslav.

Bylo mu devatenáct let, když v následujícím roce také vstoupil do světa plného třesku pušek a rachotu kulometů. Na východní frontě málem padl i on. Ruský generál Alexej Alexejevič Brusilov rozvinul mohutnou ofenzivu, za níž rakousko-uherská armáda platila těžkými ztrátami – jen do zajetí padlo na 400 tisíc jejích vojáků. Na počátku června v jedné z bitev Zdenkův husarský kabátec rozpáraly střely hned na šesti místech. Během ústupu, který byl podle historiků spíše útěkem, se k smrti vyčerpaný Zdenko Radslav svalil do žitného pole, neschopen pohybu. Tam ho objevil ruský pěšák, který ho pak odvedl na velitelství do Lucku a dva roky pobýval v ruském zajetí.

Domů se vrátil až v listopadu roku 1918, když konečně zbraně po celém kontinentu utichly. „Na Sibiři jsem byl takřka přesvědčen, že již nikdy neuvidím Chlumec. Nezapomenu na pohled, který se nám naskytl, když se náš kočár přiblížil k zámku. Matinka nás očekávala v Tereziánském pavilonu. Alice nám běžela vstříc. Byl to zvláštní pocit opět se vracet domů, zestárlý o několik let…“ vzpomínal.

Vojenskou uniformu však ještě nesvlékl. Vstoupil do formující se armády nově zrozeného Československa, tlumočil a také působil jako atašé ve společenském oddělení zahraničního úřadu, který spadal pod ministerského předsedu Karla Kramáře. „Dostal se do víru čilého diplomatického a společenského života mladého státu, který ho začínal těšit a naplňovat uspokojením,“ podotýká historik Karel Richter ve svém díle Sága rodu Kinských.

Starý svět zanikl na polích první světové války, nová doba s životy příslušníků šlechty citelně otřásla. Jejich tituly byly zrušeny, majetek citelně okrájela pozemková reforma, demokratická rovnost bořila staletí trvající výsady a postavení. Sžít se s novými poměry pro ně nebylo snadné. Životní styl, rodové tradice i bohatě rozvětvené vztahy mezi různě spřízněnými a spřátelenými rody napříč celou Evropou však přežívaly i nadále. Zzachována byla i společenská noblesa a vážnost starobylých rodů, jako byli právě Kinští.

Milovaná Lori

Republika měla před sebou šťastná léta a stejně tak i Zdenko Radslav Kinský. Roku 1921 na slavnostním plese v pražském Schwarzenberském paláci se vyznal ze svých citů ovdovělé kněžně Eleonoře Schwarzenbergové, jejíž muž padl během první světové vály. „Tam mi Lori dala na srozuměnou, že je ochotna stát se mou ženou,“ vzpomínal. Vzali se ještě téhož roku.

Zdenko Radslav se tak stal otčímem dvou nezletilých chlapců, desetiletého Karla a osmiletého Františka. Spolu s Lori pak přivítali na světě tři děti, syny Václava Norberta a Radslava Jiřího a dceru Evženii. Svou ženu vroucně miloval, byla vzdělaná, jemná, šlechetná a měla laskavé srdce.

Po smrti svého staršího bezdětného bratra Františka v roce 1935 se Zdenko Radslav ujal chlumeckého panství a ze zámečku Obora u Chlumce nad Cidlinou se rodina přestěhovala na zámek Karlova Koruna. Svůj čas věnoval kromě správy majetku a rodiny také chovu koní a jezdeckému sportu, stál v čele Jockeyclubu a vydobýval si doma i v zahraničí jednu trofej za druhou. Měl rád historii, genealogii, předsedal Napoleonské společnosti a pohyboval se ve vedení Zemědělské jednoty a Selské jízdy. Získal přízeň ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše, stal se osobním přítelem Jana Masaryka a nejednou plnil i mimořádné diplomatické poslání v zájmu svého národa. 

Československo jakožto bolševickou stvůru je třeba rozdrtit.

V řadách šlechty takový postoj nebyl samozřejmostí. S nacismem sympatizoval například paradoxně Oldřich Kinský, Zdenkův vzdálený příbuzný. Nacistickou propagandu šířil i za hranicemi země a na začátku října roku 1938 dokonce v uniformě SA osobně vítal Adolfa Hitlera při jeho návštěvě České Kamenice. 

„V posledních čtrnácti dnech lze konstatovat v Londýně frontální útok německé propagandy,“ psal v červenci roku 1938 československý velvyslanec v Londýně Jan Masaryk ministru zahraničí Kamilu Kroftovi. „Bohužel mezi Hitlerovými důvěrníky je také náš Oldřich Kinský.“ Šlechtic podle něj prohlašoval, že Československo jakožto bolševickou stvůru je třeba rozdrtit.

Škůdce českých zájmů

Zdenko Radslav Kinský svého vzdáleného příbuzného a majitele odsuzoval jako „škůdce českých zájmů“. A čím více v příhraničních oblastech s převážně německým etnikem aristokraté soucítili se sudetoněmeckými myšlenkami, o to usilovněji pročesky orientované rody dávaly najevo své vlastenecké postoje a snahu ochránit svůj národ před nebezpečně se roztahujícím nacismem. 

Do politicky rozjitřeného horkého léta roku 1938 přijela do Československa delegace britského lorda Runcimana jako zprostředkovatel jednání mezi československou vládou a Sudetoněmeckou stranou. Zdenko Radslav Kinský delegaci pozval na víkendy na své zámky v Chlumci nad Cidlinou a Žďáru nad Sázavou. Spolu s dalšími nositeli urozených jmen britským diplomatům přibližovali sudetoněmecký problém, v té době dosahující už mezinárodních rozměrů, a zdůrazňovali nedělitelnost historických hranic českých zemí.

Právě hrabě Ra přišel s nápadem, aby se delegace české šlechty proti odtržení pohraničních částí území vyslovila hlasitě, oficiálně a přímo u prezidenta Beneše. „17. září se u mě opět sešlo dvanáct českých šlechticů. Karel Schwarzenberg byl požádán, aby naše prohlášení sepsal, protože byl pokládán za nejlepšího historika,“ stojí v jeho vzpomínkách. 

S deklarací se 17. září 1938 dostavilo na Pražský hrad celkem dvanáct zástupců českých a česky smýšlejících rodů, aby ji osobně předali prezidentovi. „Kromě Zdenka Radslava Kinského a Karla Schwarzenberga se jednalo o Jana Adolfa Lobkowicze, Zdeňka Kolowrata-Krakowského-Libštejnského, Rudolfa Theobalda Czernina, Leopolda Sternberga, Weikharda Colloredo-Mannsfelda, Františka Jindřicha Dobrzenského, Huga Strachwitze, Karla Belcrediho, Karla Parishe a Františka Kinského,“ vyjmenovává přítomné ve své studii historik Zdeněk Hazdra.

Poslední jmenovaný jejich společné prohlášení také přečetl. Nejen, že byl ze všech přítomných šlechticů nejstarší, navíc se chtěl důrazně vymezit proti nacistickým postojům Oldřicha Kinského.

Povinnost uchovat dědictví svých otců

„Věrnost k Českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit. Považujeme za svou povinnost uchovat dědictví svých otců…“ přednášel František Kinský. Poté pánové na vyzvání Beneše usedli do čalouněných křesel a prezident jim vysvětloval vážnost situace. Závěrem se se otočil ke Zdenku Radslavovi Kinskému se slovy: „Vřele vám děkuji, že jste toto prohlášení zorganizoval.“

Jak zdůrazňuje Hazdra, tento projev sounáležitosti sice nemohl Československo před následky mnichovské dohody zachránit, nicméně ukázal, že celá řada starobylých rodů stojí za svou zemí, navzdory prvorepublikovým opatřením i hrozbě nacistické pomsty.

Svou odvahu projevili znovu v lednu dalšího roku, kdy prezident Emil Hácha přijal obdobnou delegaci tvořenou dvanácti zástupci české šlechty. „Nemůžeme se zříci naděje, že naší vlasti jsou souzeny lepší dny, ale nechť stane se cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti svých předků,“ promlouval opět František Kinský za přítomné urozené muže. Hácha jim odpověděl: „Staré rody, které vzešly z našeho národa a zůstaly mu věrny, byly a jsou živým důkazem, že náš národ již před staletími dosáhl vysokého stupně civilizace.“

Germanizaci odmítali

Ponuré události roku 1939 prožívala rodina Kinských těžce jako většina národa. Nacisté si podrobili zbytky okrájené republiky a v nově zřízeném protektorátu tlačili na příslušníky šlechty, aby se přihlásili k německé národnosti. „Hrabě Ra“ odpověděl tím, že spolu s dalšími 85 představiteli šlechty podepsal prohlášení, v němž mimo jiné stálo: „Rody, které sdílely po staletí osudy českého národa a neodcizily se nikdy svému kmeni, musí i dnes být počítány k národu, jehož krev v jejich žilách koluje. (…) Chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.“ 

My dobře víme, že vy jste deklarant číslo jedna.

Reakce nacistů na sebe nenechala dlouho čekat. „Věci došly tak daleko, že sudeťácký gauleiter Henlein spolu s manželkou a vysokým hodnostářem SA Lutzem přijel do Chlumce a s arogantní drzostí dal Kinským pro sebe a své děti zabavit dva poníky, žlutý lehký kočár s postroji a koňskými houněmi a některé další věci,“ vypráví Richter. Všechno dal odvézt do lesního zámečku, který pro sebe zabral.

Mělo být však ještě mnohem hůř. Po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v září roku 1941 měla být šlechta za podporu porobeného národa patřičně potrestána. Na dvanáct panství, jejichž majitelé tehdy vystoupili s deklarací věrnosti, byla uvalena nucená německá správa. Jako první přišel na řadu Zdenko Radslav Kinský. Když namítl, že své panství spravuje vzorně, důstojník SS mu odvětil: „My dobře víme, že vy jste deklarant číslo jedna.“

Řada příslušníků šlechty za svou odvahu zaplatila vězněním, nebo dokonce životem – jako například Zdeněk Dohalský nebo Humprecht Czernin. Zdenko Radslav krutému osudu zřejmě unikl jen díky přímluvě finského polního maršála barona Carla Gustafa Emila Mannerheima, známého jeho manželky Lori. K jejím uším se stále častěji dostávaly zvěsti, že po vítězství Velkoněmecké říše budou Kinští odsunuti na Sibiř, jiní ji zase varovali, že celá rodina bude vbrzku vystěhována a všechen jejich majetek zkonfiskován. Patrně právě díky Mannerheimovi se rodina dožila konce války bez dalších krutých postihů.

Domov zachvátily plameny

Ovšem smůla je postihla v listopadu roku 1943, kdy chlumecký zámek Karlova Koruna pohltily plameny. „ Oheň spolykal střechy, prohořely a zřítily se stropy, nakonec zbyly jen očazené zdi, které žalostně čněly nad podzimním stromovím parku. V celém Chlumci bylo jako o pohřbu. Ještě den nebo dva vyšlehávaly plameny z doutnajícího požářiště. Chlumecké panoráma bylo na nějakých dvacet let zmrzačeno,“ líčí historik Richter, svědek události. Eleonora Kinská nabádala své děti: „Buďte na tatínka hodní, je toho na něj moc. S tím, že přežije Karlovu Korunu, nikdy nepočítal.“ 

Po konci války hrabě Zdenko Radslav Kinský i s Františkem Kinským navštívili prezidenta Beneše. Oba si zřejmě uvědomovali, že v nových poměrech se opět bude veřejně řešit otázka postavení šlechty. „Nevím, potěším-li vás mojí zprávou, ale myslím, že jest lepší, abych vás otevřeně informoval, pokud sám vím, co bude. Můj dekret z 19. května se nevztahuje na vás, jelikož měl účel potrestati Němce a zrádce. Každá revoluce žádá svoje oběti, já se však vynasnažím, aby to, co se stát musí, stalo se pokud možno právnickým a slušným způsobem…“ sdělil jim Beneš na audienci v červenci roku 1945. 

Zdenko Radslav Kinský mu odpověděl: „Jest to konečně docela logické, když máme u nás asi 3 mil. hektarů k vyvlastnění a odgermanizování – což jest obrovský úkol – že nebude nikdo chtít začít právě s námi, kteří jsme za německé okupace tolik trpěli právě pro to naše češství a že jsme tím dali velmi důležitý příklad všem nerozhodným.“ Ukázal na Františka Kinského a dodal: „Zde sedí jeden z nás, který byl v koncentračním táboře, poněvadž ho Němci považovali za jednoho z hlavních protinacistů. O mně zase tvrdili, že jsem deklarantem č. 1.“

František Kinský podotkl: „V neděli byl u mne v Kostelci ministr Ďuriš a nebylo právě příjemné, že ve své řeči řekl všeobecně, že šlechta jen vykořisťovala národ.“ Na to odpověděl Beneš s lehkým úsměvem: „Na podobné řeči si budeme muset zvykat všichni, já také!“

Háchovští ‚velkozeměhryzové‘ spojili svůj osud s Němci – proč by se tedy s jejich půdou mělo zacházet jinak než s půdou německou?

Nenávistných řečí a útoků na adresu šlechty i ve veřejném prostoru poválečného Československa přibývalo. Znovu a znovu vyvstával generalizační mýtus o zrádné a cizácké šlechtě, která se zaprodala národnímu nepříteli. Především komunisté, jejichž moc v zemi sílila, hlásali boj proti vykořisťovatelům národa a jeho lidu, tedy šlechticům, kteří se stali třídními nepřáteli, nebezpečným cizím elementem, který může ohrozit nové pořádky. 

„Stereotypní, předsudečné pohledy, s nimiž se v souvislosti se šlechtou dodnes čas od času setkáváme, zakořenily v české společnosti z velké části právě v těchto časech,“ míní historik Hazdra.

„Háchovští ‚velkozeměhryzové‘ spojili svůj osud s Němci – proč by se tedy s jejich půdou mělo zacházet jinak než s půdou německou?“ hlásal například sloupek ve Svobodném slově českého národa v březnu roku 1946.

Skutečnost, že celá řada aristokratů český národ hájila a tvrdě za to pykala, se rozplynula v sílící komunistické propagandě a nenávisti. „A tak aristokraté, kteří zachovali za nacistické okupace věrnost českému národu, brzy následovali šlechtice německé národnosti, kteří opustili Československo už na základě prezidentských, takzvaných Benešových dekretů,“ podotýká Hazdra.

Domov nakonec s těžkým srdcem opustil i „hrabě Ra“ se svou rodinou. Ani jeho nabídka, že nabídne veškerý svůj majetek státu za podmínky, že bude moci s rodinou pobývat a hospodařit v Oboře, jeho rodinu neochránila před ústrky, slovními útoky a pohrdáním. „Zařazena mezi třídní nepřítele, neměla v nových politických podmínkách naději na klidnou a důstojnou existenci,“ píše Richter. 

Masaryka dohnali komunisté k sebevraždě

Poslední kapkou se pro Zdenka Radslava Kinského stala smrt jeho přítele Jana Masaryka v březnu roku 1948. „Protože jsem měl příležitost být tam tak brzy po katastrofě, byl jsem svědkem panické atmosféry, která tam zavládla,“ vyprávěl později. „Byl jsem přesvědčen, že byl dohnán k sebevraždě, tím spíše, že mi při našem posledním rozhovoru něco takového naznačoval.“

Na počátku června roku 1948 se manželé Kinští účastnili svatby syna Norberta v Itálii. Zastihla je zde zpráva, že navzdory příslibům jim mezitím doma úřady zabraly i jejich Oboru. Uvědomili si, že v zemi sešněrované komunistickou diktaturou na ně čekají jen samá příkoří. Rozhodli se za hranicemi zůstat. Ani on, ani Lori již svůj domov nikdy nespatřili.

V nelehkých začátcích v cizině jim pomáhali příbuzní a přátelé v Itálii a Francii. Sám se Zdenko Radslav zapojil do činnosti exilové Národní rady, byla mu svěřena péče o československé emigranty ve Francii a Itálii, poté i v Rakousku.

Celou rodinu v květnu roku 1967 zasáhla smutná zpráva – „matinka“ Eleonora Kinská v tichosti zesnula. Spisovatel Vladimír Škutina napsal: „Těsně před smrtí, když už byla duší na onom světě, začal na ni syn Karel mluvit česky. A ona mu odpovídala – z hlubokého bezvědomí – krásnou češtinou.“ Zdenka Radslava Kinského zastihla smrt o více než osm let později, na Nový rok 1975 v Římě.