Před prezidentskými volbami v roce 2018 nám Miloš Zeman s odhodlaným výrazem ve tváři vzkazoval, že tato země je naše. Dnes je těžké odhadnout, koho tím tehdy myslel, nicméně dělá vše pro to, aby naplnění tohoto hesla vzali za své především v Kremlu. Jsme svědky absolutního rozpadu charakteru dříve bystrého politika s vlastním názorem, který se dnes stal jen směšnou figurkou poplatnou ruské propagandě. 

V posledních letech jsme jako země nezažili příliš mnoho okamžiků, které by dokázaly vyvolat pocity národní hrdosti a pomohly opětovně nabýt dojem, že opravdu máme na víc, než jak se prezentujeme dovnitř i navenek. Premiér ukořistil státní aparát, který naprosto bez váhání používá jako nástroj k uplatnění svých byznysových cílů. Jeho koaliční partner již roky hledá různé podoby definitivní červené linie a prezident je většinu roku schován za zdmi Lánského zámku, kde se rozhodl zakončit své dlouholeté politické působení stylově: zradou vlastní země, zradou vlastních občanů.

Dále čtěte

Jak a kdy porazíme covid? Odpoví Jaroslav Flegr v novém čísle Revue FORUM

V pondělí 12. dubna vychází nové číslo Revue FORUM. V něm najdete velký rozhovor Jana Jandourka s profesorem Jaroslavem Flegrem.

Prezidentský úřad má v naší historii zvláštní postavení a často bylo prezidentům mnohé prominuto, právě v kontextu přirozeného respektu a úcty, která se k tomuto úřadu váže. I v souvislosti s touto skutečností má být prezident tím, kdo je první a zároveň i poslední, jenž se v těžkých časech postaví k národu čelem a dodá mu odvahu i sebevědomí.

Nemá to naopak být člověk, který po odhalení bezprecedentního teroristického útoku na náš stát týden čeká a poté je jeho vyjádření tak sprosté a zničující, že se dostane do titulek státních médií země, která k tomuto útoku pověřila vlastní agenty.

Miloš Zeman svými slovy dokázal dokonale pošlapat i ten výjimečný moment, kdy se po mnoha letech Česká republika v očích svých obyvatel i spojenců ukázala jako země s rovnou páteří, která se sebou nenechá zametat, ať už je agresorem kdokoliv.  

Nehorázná prohlášení prezidenta jsou totiž zdrcující kapitulací na elementární národní hrdost. 

Občané této země dnes více než kdy jindy vidí, že u prezidenta nenajdou zastání, a bohužel s tímto faktem až do konce jeho mandátu musí počítat. Opravdoví spojenci v EU a NATO nám vyjádřili podporu nejenom vyslovením solidarity, ale rovněž konkrétními kroky. Právě zde dnes musíme upírat naši pozornost a diplomaticky minimalizovat škody, které prezident svými vyjádřeními nesporně napáchal.

Je paradoxní, že jsou právě naši zahraniční spojenci mnohem většími českými vlastenci než ti, kteří se tím dlouhodobě nejhlasitěji ohánějí a dnes zcela spontánně hovoří hlasem Kremlu. Budiž pro nás tato skutečnost poučením do budoucna.

Miloše Zemana nesporně jednou bude soudit historie a nemám pochyb o tom, že se do ní zapíše jako opravdový vlastizrádce. Přesto však je na čase právě v těchto dnech oprášit debatu o ústavní žalobě na prezidenta, která v roce 2019 skončila odmítnutím ze strany poslanecké sněmovny. Pokud se k tomuto aktu neodhodláme, ukážeme stejnou slabost, která v současnosti ovládla Hrad. Ale i bez ohledu na tuto možnost, čím dříve Miloš Zeman pochopí, že si ho za jeho nízkou servilitu neváží nejenom v České republice, ale ani v Moskvě, tím lépe pro tuto zemi a její občany. 

Autorka je předsedkyně TOP 09