Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahájil sérii diskusních článků nazvanou „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Odpověděl nám také Petr Nutil.

Hned úvodem je třeba říct, že politika není to, co se dočteme v novinách o politicích ani co se říká v televizi, nýbrž že tento termín znamená především zájem o správu věcí veřejných. Politiku nelze omezit na řeči v parlamentu či její provozování čapkovsky řečeno považovat za činnost vázanou na koncesi, kterou udělují politická grémia zvaná Strany.

Samozřejmě že nesledovat politiku a alespoň trochu se nezabývat tím, co se v obci (polis) děje, kdo a jak ji spravuje, je sice možné, ale občansky nezodpovědné a nebezpečné.

Proč nezodpovědné? Výstižně to popsal Tymothy Snyder v knize Tyranie: „Všichni žijeme politicky – ne snad proto, že by se svět staral o naše pocity, ale protože odpovídá na naše skutky. Všechna naše drobná rozhodnutí jsou vyjádřením občanské vůle, zvýšením či oslabením pravděpodobnosti toho, jestli se i v budoucnu budou konat svobodné volby.“

[ctete]153617[/ctete]

Stručně řečeno – v letošních parlamentních volbách a napřesrok prezidentských se bude rozhodovat především o jedné zásadní věci: Zda si i nadále uchováme prozápadní směřování a pluralitní demokracii. O zachování demokratického parlamentního systému, jak byl budován od roku 1989. Jistě, mohlo by se to zdát přehnané – vždyť kolik už mobilizací, vášní, strašení a vyvolávání dunivých hesel jsme už zažili v minulých volebních kampaních. Mám ale za to, že v současné situaci toto vyjádření přehnané není. Proč?

Tak například strana s doposud nejvyššími volebními preferencemi se netají s plány na totální přestavbu zákonodárného procesu, jak ho známe. Majitel hnutí ANO ve své předvolební knize sní o  zmenšení parlamentu na polovinu, volbách většinovým systémem, o zrušení senátu a svěření jeho pravomocí do rukou prezidenta. Takové vládnutí by v praxi znamenalo naprostou dekonstrukci liberální demokracie. Představa je o to strašidelnější, představíme-li si spolu vládnoucí a spolupracující mocenský tandem premiéra-oligarchy se současným proruským prezidentem.

Prvního z jmenovaných v žádném případě nelze považovat za obrodnou sílu či vizionáře, který přichází vyčistit českou politiku, bojovat s korupcí, matrixem a tak podobně, přestože se právě takový obraz snaží jeho PR mohutně budovat. Tím bychom se neměli nechat zmást. To, co sledujeme, je pro demokracii nešťastné propojení pozice druhého nejbohatšího Čecha, vlastníka širokého portfolia médií spolu s angažmá v orgánech moci zákonodárné i výkonné. V posledních třech letech jsme byli svědky snahy o přizpůsobování parametrů politického i hospodářského systému zájmům svého podnikatelského impéria, neustávající snahu o získání, udržení a rozšíření moci.

[ctete]152267[/ctete]

Rád bych připomněl, že prezentovat se jako bojovník se vším špatným je starý, nicméně stále oblíbený trik, jenž popsal už Karel Čapek v roce 1935:  „Každá demagogie v první řadě hledí dokázat, že všechno, co se přítomně v tomto slzavém údolí děje, je samá lumpárna, zlodějna, zrada a špatnost; v čím horších barvách je vylíčena skutečnost, tím bujněji kvete pšenice těm, kteří přicházejí, jak říkají, učinit konec těmto nesnesitelným poměrům. Je to starý a primitivní trik, a přece ještě pořád účinný; pokud jde o tu naivní i o tu chytráckou lidskou náturu, nelze bohužel nikdy očekávat, že ,po volbách bude jiná‘. Tato slova, zdá se, ani po osmdesáti letech neztratila nic na platnosti.

Dnes, stejně jako včera a kdykoli předtím se lidé nejochotněji dávají lapit na to, „co mají rádi a čemu věří, co rádi poslouchají, například vizi prostého, laskavého a bezpečného světa, který by si přáli.“ Což je princip, kterého se především skrz negaci a probouzení vášní a strachů snaží i nadále využívat populisté všech barev, národovecké a antisystémové strany. Sami jsme se mohli přesvědčit, například v souvislosti s tzv. migrační krizí, jak lehce za jiných okolností slušní a milí lidé podléhají iracionálnímu černobílému vidění světa. Viděli jsme vzestup vyhroceného radikalismu spolu s kolektivní psychózou ohrožení, zrod domobraneckých bojůvek, mávání šibenicemi na demonstracích atp.

Xenofobní radikalismus naštěstí poměrně rychle ochladl a zdá se, že strany jej reprezentující nemají příliš velké šance na podíl na moci. Přesto se touto kartou strachu – jednou z nejoblíbenějších manipulačních technik – stále hraje a my bychom ji neměli podceňovat. Už jen proto, že strach a nenávist – stejně jako každá jiná prudká emoce – zkrátka a dobře vypínají rozum.

Jak už bylo řečeno výše – drobná rozhodnutí každého z nás zvyšují či oslabují pravděpodobnost toho, jestli se i v budoucnu budou konat svobodné volby a zda svoboda a demokracie bude či nebude nahlodávána, omezována či jinak destruována. Všímejme si tedy, o jakých tématech a jakým způsobem mluví ti, kteří se ucházejí o náš hlas. Nebuďme lhostejní ke kritickému poměřování obrazu světa, jenž nám vlastník toho či kterého média předkládá.

[ctete]145434[/ctete]

Přihlášení se k demokracii se dá považovat především za určitý akt víry – víry v ideje, které takový způsob vládnutí zastřešuje. Tuto víru – nebo snad lépe důvěru v jejich platnost a cennost lze ztotožnit s ideály svobod, ochrany lidských práv, podpory občanské společnosti, rovnosti před zákonem a právního státu. Výstižným se mi zdá výrok Wendella Phillipse, amerického právníka a bojovníka za zrušení otroctví, který řekl, že „cenou, kterou za svobodu musíme neustále platit, je naše obezřetnost“. Buďme tedy obezřetní, jak s ní nakládáme.

V tomto textu se zhusta mluví o idejích, přestože se jedná o příspěvek k současným parlamentním volbám. Jsem přesvědčen, že jedno od druhého nelze oddělovat. Aktivní a informované občanství je úhelným kamenem demokracie, spolu s nerezignaci občanů o péči o svět, zájem o své okolí a svou komunitu. Není úplnou náhodou, že snadněji do pasti autoritářům padne společnost atomizovaná, nenávistná, vnitřně rozháraná a svářící se.

[ctete]156212[/ctete]

Nedejme se přesvědčit, že přijde nějaký spasitel, který zná zázračné recepty na všechny problémy. Nikdo takový není. Nedejme se ani zaslepit a ovládnout strachem. Tahle země je naše – a zodpovědnost za její budoucnost máme ve svých rukou.