KOMENTÁŘ / V uplynulém víkendu na filmovém festivalu Finále Plzeň proběhla první česká veřejná projekce nového snímku Agnieszky Hollandová Hranice. Lidé odcházeli z promítacího sálu po dvouapůlhodinovém filmu jako opaření. Je jasné, že se opět zrodilo dílo, které je víc než pouhým filmem. Podobné pocity si odnášeli diváci z filmu Quo vadis, Aida?, popisujícího poslední hodiny před masakrem v Srebrenici.

Film, na jehož koprodukci se podílela i Česká republika, doprovázejí nenávistné komentáře polských vrcholných politiků. Polský ministr spravedlnosti (sic!) Zbigniew Ziobro prohlásil, že mu film připomíná nacistické propagandistické filmy zobrazující Poláky jako zločince a vrahy. „Dnes na to mají Agnieszku Hollandovou,“ dodal.

Drama sledující skupinu uprchlíků ze Sýrie, kterou si (někdy doslova) přehazují běloruští a polští pohraničníci přes ostnatý drát jako horký brambor, vskutku není k Polsku příliš uctivé. Mladí pohraničníci tu jsou instruováni, že běženci nejsou tak docela lidé a že je třeba nejednat s nimi v rukavičkách. A tak se tedy podle toho chovají.

Dlužno říci, že režisérka pořádně tlačí na pilu. Nesnaží se ukazovat skutečnost ve všech odstínech, natočila politický film, jehož načasování před polskými parlamentními volbami 15. října bude těžko náhoda. Snímek je černobílý a podobně vyznívají i jeho hrdinové. Skupinka asijských běženců je zobrazena maximálně pozitivně. Oproti nim se pohraničníci chovají jako zvířata. Dojem, že Polsko není zcela ztraceno, zachraňují aktivisté, kteří se snaží běžencům pomáhat až na hranici zákona. Podle režisérky jsou ovšem oběťmi i sami pohraničníci, protože jsou, jak řekla v tisku, „také nuceni překračovat zákon a dělat věci, ke kterým nebyli vycvičeni“.

Snímek již získal speciální cenu poroty na festivalu v Benátkách a na jeho polskou premiéru přišlo 137 000 diváků jen za první víkend, což dělá z Hranice dosud nejúspěšnější polský film roku.

Polský prezident Andrej Duda se pro televizi k filmu vyjádřil, že se nediví, že představitelé pohraniční stráže oprášili slogan „Jenom svině sedí v kině“, který byl používán za okupace pro návštěvníky filmů nacistické propagandy. Kritika i urážky pršely na Hollandovou ze všech možných stran. Požádala proto o policejní ochranu, protože nebylo vyloučeno, že taková vlna útoků slovních by mohla vyprovokovat i útok fyzický.

Políčkem do tváře polských katolicky orientovaných politiků kritizujících film je čerstvé čestné ocenění poroty, jehož se Hranici dostalo na filmovém festivalu Tertio Millennio ve Vatikánu. „V tématu utečenců panuje naprostý soulad mezi citlivým pohledem režisérky a naší církví,“ řekl umělecký ředitel festivalu Gianluca Arnone.

Ve druhé polovině 70. let v Polsku vzniklo několik politicky kritických snímků, kterým se začalo říkat „kino morálního neklidu“. Již tehdy mezi tyto tvůrce patřila i Hollandová, která studovala film na československé FAMU. Nyní tedy jen pokračuje ve svém občanském působení. Nicméně reakce politiků zaskočila i ji. „Čekala jsem vlnu kritiky, ale ne takovou tsunami,“ řekla novináři britského The Guardian. Připouští, že film vznikl ve hněvu, v reakci na to, jak hrubě se Polsko postavilo k utečencům před dvěma lety.

Téma patové situace na polsko-běloruských hranicích, z níž Polsko těžko mohlo vyjít dobře, ať by udělalo cokoliv, se stalo i jedním z hlavních témat letošních voleb. Podle svých vlastních slov režisérka nechtěla vytvářet nějaký alegorický obraz dění, ale chtěla dát i divákovi pocítit alespoň ve vizuální podobě utrpení, kterým běženci procházejí. Snad proto, že jako Češi nemáme osobní zkušenost s podobným děním, najdeme například podobné téma běženců v české filmové novince Hadí plyn právě na oné zobecněné rovině, které se Holland snažila vyhnout.

Jakkoliv nesousedíme s diktátorským státem, a nejsme tak v první linii, v nastavení části společnosti se však můžeme ve snímku Hranice poznat i my. Jsou to například závistivé řeči o tom, že běženci mají lepší mobily. Nebo okřídlený výrok, evidentně mezinárodní: „Když vám na nich tak záleží, tak si je vemte domů!“ Nedělejme si iluze, že s konzervativním či populistickým vedením státu by se podobná situace u nás stát nemohla, kdyby k ní byla příležitost.

Dalo by se říci, že film Hranice vychází vstříc Lukašenkově hybridní válce. Zdálo by se, že zasel do polské společnosti spor a že informoval celý svět o tom, co Poláci s běženci na hranicích dělají, což se ve výsledku Lukašenkovi hodí. Střílení na posla špatných zpráv ale nikdy ničemu nepomohlo. Sociálně citlivý umělec nemůže jinak než křičet, když vidí zvůli. Ať se děje kdekoli.