POVÍDKA / Za oknem zatroubil automobil, nebo zahoukal vlak. Byl tak unavený, že nebyl schopen rozeznat původce toho hluku. Možná, že mu něco začalo houkat v hlavě. Snažil se soustředit na arch papíru, na kterém bylo pár jmen a adres, pak sáhnul po peru a přidal tam další.

Nepatrná kapka inkoustu vyběhla někam stranou a zkusila se odkutálet mimo papír, ale nakonec její útěk skončil na půl cesty kaňkou, co vypadala trochu jako kometa, trochu jako chrchel. Muž sedící na druhé straně stolu k němu posunul pomuchlanou krabičku cigaret.

Zavrtěl hlavou, už takhle má místo jazyka dřevěný špalík a místo patra struhadlo. Napsal další jméno, pak ještě jedno. Pak je spojil pěkným obloučkem se zobáčkem uprostřed a na konec toho kaligrafického zázraku napsal adresu.

Jak vzalo pero zatáčku, další kapka inkoustu využila situace a pokusila se o útěk. Byla vlákny papíru pohlcena dřív, než se stačila pořádně rozmáchnout. Zůstala civět na půl cesty a připomínala úplně malý makový koláček s okousanými okraji.

To vždycky dělal, když mu máma dala koláč, okousal okraj, aby si pak mohl užívat těch dobrot, máku, nebo tvarohu. Jak si vybavil jídlo, začal se Karel Čurda zase šťourat jazykem mezi zadními zuby. Pořád se tam schovával kousek kůrky z chleba, co mu ráno ukrojila paní Svatošová. (Praha, Petschkův palác, 16. června 1942)

Dále čtěte

Sókratés 2024. Jak davový člověk neustále ohrožuje svobodu a demokracii

ESEJ / Jedno ze základních děl a událostí antické filosofie, Sókratovu obhajobu od Platóna, uvedlo pražské Divadlo Kampa v režii…

Když je dveře od domu viděly, raději se rozlétly samy. Mačkané sklo v jejich výplni hodilo na zdi a podlahu chodby několik varovných prasátek, ukradených pouličním lampám. Dvěma z nich se podařilo zdolat pár schodů, ale nakonec stejně chcípla na nedostatek světla v chodbě. Dveře se dovřely a zaskřípaly, jako by je někdo z nich nakopnul do podbřišku.

Na schodech bylo čerstvě vytřeno, ale domovnice to trochu odflákla, mezi pátým a šestým schodem se krčila jízdenka na tramvaj, co už dávno odjela do vozovny. Průvodčí, co jízdenku zmrzačila, už bude určitě spát po směně, možná se jí bude zdát o tramvajákovi Vencovi, co umí přehazovat výhybky i levou rukou.

Po schodech se rozdupaly mnohé polobotky a vyděšená jízdenka raději skočila na schody do sklepa. Jeden z mužů si všiml, že na zábradlí chybí takový ten mosazný čudlík, jehož jediným smyslem je určitě zabraňovat klukům z domu v jízdě po zábradlí. Zastavil se u dalšího čudlíku, který byl na svém místě a zkusil ho vysvobodit ze dřeva zábradlí.

Šlo to hladce. Čudlík se octnul v kapse saka vedle cigártašky a trochu naschlého kapesníku. Josef Chalupský stoupal s ostatními gestapáky dál po schodišti, ale měl chuť se sem vrátit sklouznout, až zatknou ty Moravcovy. (Praha, Biskupcova ulice, 17. června 1942)

Dále čtěte

Ukrajinský historik Vjatrovyč: Putin už přemýšlí v kategoriích třetí světové války

ROZHOVOR / Ukrajinský historik Volodymyr Vjatrovyč, rodák ze Lvova, se zaměřuje na dějiny Ukrajiny a východní Evropy ve 20. století,…

Vystoupil z automobilu a bederní páteř zaprotestovala, že to muselo být slyšet až dolů k řece. Dal ruce v bok, zatáhnul břišní svaly a zkusil se prohnout. Luplo to znova, bolest vystřelila až do mozku a ten poslal do tváře škleb, jaký by nevyprodukovalo ani pojídání citronu. Řidič mezitím vystoupil také, ale nevydal u toho kromě zafunění žádný zvuk.

Nebe nad oběma muži se zatím rozhodovalo, jestli si ještě bude hýčkat noc, nebo jestli začne pomalu šimrat den, aby se chopil štětky a natřel klenbu na modro. Snažil se před řidičem nedat nic najevo, ale záda se ozvala něčím mezi kopancem a ranou pohrabáčem.

Zkusil nezakňučet, ale neartikulovaný zvuk, za který by se nemuselo stydět ztracené vlče, z něj přece jen vyšel. Řidiči došlo, že něco není v pořádku, obešel kapotu a nabídl mu cigaretu. Poděkoval, nechal si připálit a pomalu se otočil k náměstí.

Socha ženy v bílých šatech, trochu zapraných, jako by vyjednávala s ranním šerem o volném průchodu parkem. V ruce držela něco stočeného, možná prostírání, možná kapitulační listinu. Byla asi připravena k vyjednávání. Tady se ale vyjednávat asi nebude, pomyslel si Hans Ulrich Geschke a vyfoukl oblak cigaretového kouře tak vysoko, že se úsvit rozkašlal. (Praha, roh Karlova náměstí a Resslovy ulice, 18. června 1942 brzy ráno)

Jiří Padevět je spisovatel, knihkupec a nakladatel, autor řady historických průvodců, od roku 2006 je ředitelem nakladatelství Academia, za knihu Průvodce protektorátní Prahou získal v roce 2014 cenu Magnesia Litera. V literární tvorbě se věnuje především krátké próze.