Poslední dobou občas slýcháme, že Bohuslav Sobotka, svého času vysmívaný za slabost, byl proti současnému premiéru Babišovi, který si dnes u prezidenta nedokáže (nebo rovnou odmítá) prosadit odvolání ministra své vlády, ohromný „tvrďák“. Přinejmenším tedy v tom, že si na jaře 2017 v poměrně krátké době dokázal vynutit odchod právě tohoto Andreje Babiše, tehdy ministra financí, z kabinetu. Potlesk? Ne tak docela. Je totiž třeba se podívat nejen na to, co se stalo přede dvěma roky, ale předně na to, k čemu došlo už v letech 2013 a 2014. A možná to aplaudování Sobotkovi poněkud utichne…

Jsme ale zatím v květnu 2017 a Babiš musí z vlády
Babišovu odvolání sice předcházel známý výstup Miloše Zemana s holí coby pokus Sobotku veřejně ponížit, nicméně poté, co Sobotka stáhl svou vlastní demisi (která by byla podle Zemana znamenala pouze jeho odchod, ale Babišovo setrvání), už na vyhození Babiše z kabinetu došlo.

Sobotka svůj návrh na jeho odvolání zdůvodnil mnoha podezřeními, která se kolem Andreje Babiše (už tenkrát) nakupila. Šlo například o úkolování novinářů Mafry z holdingu Agrofert, co a jak mají psát proti politické konkurenci, nebo o podezření z daňových úniků. Ministr financí, jak se Sobotka vyjádřil, se podle něj nedokáže přiklonit na stranu zájmů naší republiky, takže odmítá rezignovat, a musí tudíž být odvolán. A to ještě nikdo netušil, jak slabý čajíček to je a jak závažné a přímo kriminální kauzy se kolem Babiše navrší později, v době, kdy premiérem už bude on sám.

„Věřím, že alespoň v tomto případě bude prezident republiky postupovat v souladu s Ústavou České republiky a ministra bez zbytečného odkladu odvolá,“ poznamenal k tomu tenkrát Bohuslav Sobotka, protože prezidentova tehdejší záliba v ohýbání Ústavy se od té dnešní zas tak moc nelišila. A mocenský tandem Zeman-Babiš typu „já tobě, ty mně“ dobře fungoval už dávno předtím.

Přesto byl poté, co prezident Zeman předvedl pár posledních, u něj neodmyslitelných průtahů typu „rozhodnu se, až se vrátím z Číny“, 24. května 2017 Babiš skutečně z ministerského postu odvolán.

Potud tedy dobře a zdálo by se, že si Sobotka chválu za svůj tehdejší přístup zaslouží. Zvlášť ve srovnání se svým stranickým kolegou Janem Hamáčkem, který ho ve funkci předsedy ČSSD nahradil a jehož nedůstojná ústupnost je už dávno terčem nejenom vážné kritiky, ale i mnoha lidových vtipů. Proti úslužně donekonečna ustupujícímu Hamáčkovi, za nímž se táhne už dlouhá řada odhozených „nepřekročitelných“ překročených zásad a „nekompromisních“ stále měněných ultimát, se tehdy rovněž vysmívaný Sobotka dnes skutečně jeví jako drsný ranař.

Bez zrušení lustračního zákona by Babiš ve vládě nebyl
Aby té chvály ale nebylo příliš… Tak například Sobotka při své kritice Miloše Zemana a jeho hanebného nakládání s Ústavou jaksi opomněl zmínit, že to byl on sám, kdo před volbou prezidenta na své straníky i voliče ČSSD apeloval, aby dali hlas právě jemu. Co chtěl, to má, chtělo by se teď říct. Kdyby to ovšem současně neměly i miliony těch, kteří to nechtěli ani náhodou.

Co je ale také podstatné, je zrušení jednoho zákona. Lustračního. A byl to právě Bohuslav Sobotka, kdo koncem listopadu 2013 přišel s tím, že lustrační zákon už splnil svou roli, a mohl by tedy být zrušen. „Není vážný důvod, aby platil i v dalších letech,“ prohlásil dokonce na návrh komunistů, kteří to – jak jinak – měli v programu. A to prosím řekl jen pár týdnů poté, co ve sněmovních volbách zvítězilo hnutí ANO v čele Andrejem Babišem, zapsaným nejméně ve dvanácti svazcích StB coby agent Bureš.

Není také bez zajímavosti, že prezident Miloš Zeman se v té době ještě zdráhal jmenovat ministry bez lustračního osvědčení. Ano, tentýž prezident Zeman, který dnes umanutě vykřikuje, že Babiše (přes všechny jeho soudní pře stále ještě vedeného ve svazcích StB) bude premiérem jmenovat znovu, znovu a znovu…

Přibližně rok poté, 26. září 2014, poslanecká sněmovna zrušení lustračního zákona skutečně prohlasovala. Pro to, aby ministři osvědčení o své čisté minulosti za totality předkládat nemuseli, byli kromě sociální demokracie se Sobotkou v čele poněkud překvapivě také lidovci a zcela nepřekvapivě Babišovo ANO. Proti byla pochopitelně TOP 09, ODS a část tehdy Okamurova hnutí Úsvit. Komunisté se zdrželi.

Bylo uzákoněno, že čisté lustrační osvědčení musejí nadále předkládat pouze vedoucí státní úředníci. Členové vlády, čili jejich „šéfové“ ministři, už nic takového potřebovat nebudou. Paradox na entou – úředník musí prokázat bezúhonnost, člen vlády včetně jejího předsedy může být bývalý estébák.

Šéf poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů Miroslav Kalousek k tomu tehdy uvedl: „Rozhodli jste o tom, že bývalí členové Státní bezpečnosti mohou být členy vlády,“ a expresivně leč smutně pravdivě dodal, že „nejhorší bolševický šmejd se teď bude moci stát třeba ministrem vnitra“.

A to ještě nevěděl, že bude hůř a stane se dokonce i premiérem. To abychom snad citovali klasika Karla Jaromíra Erbena: „Však lépe v mylné naději sníti/ před sebou čirou temnotu/ nežli budoucnost odhaliti/ strašlivou poznati jistotu.“

Pokud by tedy někoho popadla chuť spustit ódy na „statečného“ správňáka Sobotku, nebylo by na škodu, aby si uvědomil, kdo má na Babišově neblahé přítomnosti v nejvyšších patrech politiky svůj veliký díl viny.